DEBURAU Jean Gaspard 31.6.1796-17.6.1846: Porovnání verzí
(DEBUREAU_Jean-Baptiste_Gaspard_31.7.1796-17.6.1846) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Jean | | jméno = Jean Gaspard DEBUREAU | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 31. | | datum narození = 31.6.1796 | ||
| místo narození = Kolín | | místo narození = Kolín | ||
| datum úmrtí = 17.6.1846 | | datum úmrtí = 17.6.1846 | ||
| místo úmrtí = Paříž | | místo úmrtí = Paříž (Francie) | ||
| povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec | | povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''DEBURAU, Jean Gaspard''' ''(též DEBUREAU, Jean-Gaspard), * 31. 6. 1796 Kolín, † 17. 6. 1846 Paříž (Francie), herec, mim'' | |||
V Čechách se D. jméno objevilo i v podobě Jan Kašpar | |||
Dvořák. Přisoudil mu je J. K. Tyl v povídce ''Pouť českých umělců'', | |||
podnícen zprávami akrobata a mima Felixe Chiariniho | |||
(1829–30 v Praze). Tylovu licenci převzal Jan Neruda a po | |||
něm, pouze v prvním vydání knihy ''Největší z pierotů'' (1939), | |||
také F. Kožík. (Tento mýtus přešel i do naučných slovníků, | |||
např. do Riegrova aj.). Pravopis příjmení Deburau byl převzat | |||
z úmrtní listiny a dokumentů, které podepsal jeho otec Philipp | |||
Germain D., a tato forma se stala závaznou i pro české historiky. | |||
Původ rodiny a jména doložili přesvědčivě až V. Prášek | |||
a francouzský historik T. Rémy. V českých matrikách se jméno | |||
dochovalo jako Debrio, Debro, Debruo, de Buro, ve francouzských | |||
zápisech ještě jako Desbureaux, Desbureau, atd. | |||
Matka Kateřina, roz. Kráfová, povoláním služebná, byla Češka, | |||
otec, původně francouzský tkadlec a provazochodec, který přišel | |||
do Kolína jako voják 11. rakouského pěšího regimentu, se | |||
živil později jako holič, kejklíř, mechanikus a akrobat. 1802 | |||
se celá početná rodina vydala do Francie, řadu let však kočovala. | |||
V Paříži vystoupila poprvé 1811. O pět let později byla angažována | |||
ředitelem N. Bertrandem do Théâtre des Funambules | |||
(Divadlo u provazochodců, později jen Funambules). D. vystupoval | |||
jako komik, klaun – akrobat. Zpočátku jen jako statista, | |||
asi 1818–19 získal záskokem hlavní roli za mima Blancharda | |||
v pantomimě ''Harlekýn lékař''. Po roztržce s rivaly, akrobaty rodiny | |||
Chiarini, zaujala rodina D. v divadle dominantní postavení. | |||
Později zůstal ve Funambules pouze Jean Gaspard. V průběhu | |||
třiceti let tam vytvořil kolem sedmdesáti rolí v představeních, | |||
která se hrála až šestkrát denně. | |||
Podle svědectví současníků vnesl D. na jeviště zcela nový typ | |||
postavy pierota, který se časem prosadil ve dvojici harlekýn – | |||
pierot jako dominantní typ, navíc charakteristický svým civilním | |||
pojetím. Narozdíl od předchůdců měl vysokou, hubenou | |||
postavu s podlouhlou, bíle nalíčenou tváří a rudými ústy, byl | |||
oblečen do volné bílé haleny s velkými knoflíky a předlouhými | |||
rukávy, plandavých bílých kalhot, na hlavě nosil malou | |||
černou čepičku. Jak D. obohacoval svůj repertoár, ustupovala | |||
maska pierota soudobému oblečení. Mim prezentoval tradiční | |||
typ pouze úvodem a závěrem hry, zatímco v průběhu vlastního | |||
děje vystupoval v kostýmu, příslušejícímu určité postavě. | |||
Soudobé recenze charakterizovaly jeho mimickou hru jako | |||
neobyčejně plastickou, bohatou na akrobatické prvky (kaskády) | |||
a improvizované komediální vstupy, tzv. lazzi. D. vytvářel | |||
různé lidové typy: řemeslníky, vojáky, sluhy, sedláky ad. Vedle | |||
starších anonymních jednoaktovek (''Harlekýn doga'', ''Harlekýn'' | |||
''zloděj'', ''Harlekýn živý mrtvý'') hrál i repertoár anglického | |||
současníka J. Grimaldiho (''Člověk zelenina'', ''Moje matka husa''). | |||
Pod scénáři byl někdy uveden jako spoluautor nebo autor. | |||
Šlo většinou o díla inspirovaná soudobým komediálním repertoárem | |||
(''Tisícifranková bankovka'') nebo dobovými událostmi | |||
(''Pierot v Africe''). Významným příspěvkem do jeho repertoáru | |||
se staly texty C. d’Ordana (''Hadrář''), Ch. Nodiera (''Zlatý'' | |||
''sen'') aj. Jeho umění obdivovali kritik J. Janin, spisovatelé | |||
G. Sandová nebo Ch. Baudelaire, který v něm viděl tvůrce | |||
francouzské národní pantomimy. Ocenění získal i od soudobých | |||
divadelníků a tanečníků. Jeho nesmírná obliba mu vynesla | |||
v řadách publika přezdívku Baptiste. D. umělecký odkaz | |||
šířil později ve Francii zejména syn Charles. | |||
Po 1943 podnítili režiséři Marcel Carné a Jean-Louis Barrault | |||
rolí D. ve filmu ''Děti ráje'' zájem o umění pantomimy v mezinárodním | |||
měřítku a současně také obnovili historickou interpretační | |||
tradici. | |||
D. se stal ikonou české pantomimy, o jejíž počátky se však zasloužili | |||
spisovatelé. Inspirován zájmem preromantiků o lidové | |||
umění navštívil v Paříži J. Neruda D. syna Charlese, který mu | |||
poskytl o umění otce autentické zprávy. Vedle pražských německých | |||
spisovatelů z přelomu 20. let 20. století se o D. zajímali | |||
B. Martinů, J. Mahen, H. Malířová, M. Hlávka aj. Největší | |||
popularity dosáhl po uveřejnění Kožíkova románu (doplněn | |||
a přepracován 1948 a 1954, vyšel v mnoha vydáních). Námět | |||
zpracoval ve statích a v knize ''Deburau, nesmrtelný Pierot'' | |||
(1976) historik J. Švehla. Na českou divadelní scénu vstoupil | |||
D. v Kožíkově hře ''Největší z pierotů (Deburau)'' (1957). O posílení | |||
jeho kultu na jevišti se zasloužila v 50. letech 20. století | |||
choreografka a pedagožka L. Hrdinová. V Divadle Na zábradlí | |||
připomněl její žák mim L. Fialka romantickou pantomimu | |||
nejprve etudou ''Milenci luny'' v představení ''Pantomima Na zábradlí'' | |||
(1959), později v představení ''Funambules 77'' (1977). | |||
V Divadle E. F. Buriana nastudovali E. Žlábek a M. Sládek | |||
pantomimu ''Hadrář'' (1961). Repertoár inspirovaný D. hrálo | |||
na počátku 60. let také studio J. Ryšánkové v Brně. Závaznost | |||
jevištní tradice narušil B. Polívka v představení ''Seance'' (1987), | |||
historicky věrně pojal typ pierota C. Turba v pětidílném televizním | |||
seriálu ''Deburau'' (1988–90), skladatel Z. Pololáník | |||
v baletu ''Pierot'' (1994), P. Mikuláštík představením ''Les Artistes'' | |||
''du Paradise'' (1997) uvedeným v Německu, nejnověji absolventi | |||
pražské DAMU a JAMU v inscenaci ''Mesdames, Mesieurs, Deburau!'' (2006) v titulní roli s R. Vizvárym. Osobnost D. | |||
uctil francouzský mim M. Marceau na Mezinárodním festivalu | |||
pantomimy v Praze i v Kolíně (1969), kde je tradičně | |||
vzpomínán umělcův kult. Podobně se čeští mimové vrátili | |||
k odkazu kolínského rodáka 1996 na festivalu Kašparův kolínský | |||
memoriál a studenti HAMU v Praze 2006. | |||
'''L:''' J. Neruda, J. G. D. Český šašek v Paříži, in: Povídky a studie, 1927, s. 159; | |||
V. Prášek, Po stopách Jana Kašpara D. v Kolíně, in: Středočeský sborník historický, | |||
1957, č. 1, s. 125; J. Brabec, Poznámky a doplňky k českému vydání, | |||
in: T. Rémy, Jan Kašpar D., 1960, s. 189; J. Švehla, D. – nesmrtelný Pierot, | |||
1976; týž, D. – The Immortal Pierrot, in: Mimejournal, Nr. 5, Wisconsin | |||
1977, s. 5–41; L. Petišková (ed.), Písemná a ikonografická dokumentace rodiny | |||
D. v českých fondech, in: Divadelní revue, 1997, č. 1, s. 82; táž, Pantomimy | |||
Gasparda a Charlese Deburauových, in: tamtéž, 2005, č. 4, s. 83; | |||
V. Vébr, Příběh pantomimy, 2006, s. 113. | |||
Ladislava Petišková | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | [[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] |
Verze z 15. 12. 2016, 14:20
Jean Gaspard DEBUREAU | |
![]() | |
Narození | 31.6.1796 |
---|---|
Místo narození | Kolín |
Úmrtí | 17.6.1846 |
Místo úmrtí | Paříž (Francie) |
Povolání | 83- Divadelní interpret nebo herec |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45344 |
DEBURAU, Jean Gaspard (též DEBUREAU, Jean-Gaspard), * 31. 6. 1796 Kolín, † 17. 6. 1846 Paříž (Francie), herec, mim
V Čechách se D. jméno objevilo i v podobě Jan Kašpar Dvořák. Přisoudil mu je J. K. Tyl v povídce Pouť českých umělců, podnícen zprávami akrobata a mima Felixe Chiariniho (1829–30 v Praze). Tylovu licenci převzal Jan Neruda a po něm, pouze v prvním vydání knihy Největší z pierotů (1939), také F. Kožík. (Tento mýtus přešel i do naučných slovníků, např. do Riegrova aj.). Pravopis příjmení Deburau byl převzat z úmrtní listiny a dokumentů, které podepsal jeho otec Philipp Germain D., a tato forma se stala závaznou i pro české historiky. Původ rodiny a jména doložili přesvědčivě až V. Prášek a francouzský historik T. Rémy. V českých matrikách se jméno dochovalo jako Debrio, Debro, Debruo, de Buro, ve francouzských zápisech ještě jako Desbureaux, Desbureau, atd.
Matka Kateřina, roz. Kráfová, povoláním služebná, byla Češka, otec, původně francouzský tkadlec a provazochodec, který přišel do Kolína jako voják 11. rakouského pěšího regimentu, se živil později jako holič, kejklíř, mechanikus a akrobat. 1802 se celá početná rodina vydala do Francie, řadu let však kočovala. V Paříži vystoupila poprvé 1811. O pět let později byla angažována ředitelem N. Bertrandem do Théâtre des Funambules (Divadlo u provazochodců, později jen Funambules). D. vystupoval jako komik, klaun – akrobat. Zpočátku jen jako statista, asi 1818–19 získal záskokem hlavní roli za mima Blancharda v pantomimě Harlekýn lékař. Po roztržce s rivaly, akrobaty rodiny Chiarini, zaujala rodina D. v divadle dominantní postavení. Později zůstal ve Funambules pouze Jean Gaspard. V průběhu třiceti let tam vytvořil kolem sedmdesáti rolí v představeních, která se hrála až šestkrát denně.
Podle svědectví současníků vnesl D. na jeviště zcela nový typ postavy pierota, který se časem prosadil ve dvojici harlekýn – pierot jako dominantní typ, navíc charakteristický svým civilním pojetím. Narozdíl od předchůdců měl vysokou, hubenou postavu s podlouhlou, bíle nalíčenou tváří a rudými ústy, byl oblečen do volné bílé haleny s velkými knoflíky a předlouhými rukávy, plandavých bílých kalhot, na hlavě nosil malou černou čepičku. Jak D. obohacoval svůj repertoár, ustupovala maska pierota soudobému oblečení. Mim prezentoval tradiční typ pouze úvodem a závěrem hry, zatímco v průběhu vlastního děje vystupoval v kostýmu, příslušejícímu určité postavě. Soudobé recenze charakterizovaly jeho mimickou hru jako neobyčejně plastickou, bohatou na akrobatické prvky (kaskády) a improvizované komediální vstupy, tzv. lazzi. D. vytvářel různé lidové typy: řemeslníky, vojáky, sluhy, sedláky ad. Vedle starších anonymních jednoaktovek (Harlekýn doga, Harlekýn zloděj, Harlekýn živý mrtvý) hrál i repertoár anglického současníka J. Grimaldiho (Člověk zelenina, Moje matka husa). Pod scénáři byl někdy uveden jako spoluautor nebo autor. Šlo většinou o díla inspirovaná soudobým komediálním repertoárem (Tisícifranková bankovka) nebo dobovými událostmi (Pierot v Africe). Významným příspěvkem do jeho repertoáru se staly texty C. d’Ordana (Hadrář), Ch. Nodiera (Zlatý sen) aj. Jeho umění obdivovali kritik J. Janin, spisovatelé G. Sandová nebo Ch. Baudelaire, který v něm viděl tvůrce francouzské národní pantomimy. Ocenění získal i od soudobých divadelníků a tanečníků. Jeho nesmírná obliba mu vynesla v řadách publika přezdívku Baptiste. D. umělecký odkaz šířil později ve Francii zejména syn Charles.
Po 1943 podnítili režiséři Marcel Carné a Jean-Louis Barrault rolí D. ve filmu Děti ráje zájem o umění pantomimy v mezinárodním měřítku a současně také obnovili historickou interpretační tradici.
D. se stal ikonou české pantomimy, o jejíž počátky se však zasloužili spisovatelé. Inspirován zájmem preromantiků o lidové umění navštívil v Paříži J. Neruda D. syna Charlese, který mu poskytl o umění otce autentické zprávy. Vedle pražských německých spisovatelů z přelomu 20. let 20. století se o D. zajímali B. Martinů, J. Mahen, H. Malířová, M. Hlávka aj. Největší popularity dosáhl po uveřejnění Kožíkova románu (doplněn a přepracován 1948 a 1954, vyšel v mnoha vydáních). Námět zpracoval ve statích a v knize Deburau, nesmrtelný Pierot (1976) historik J. Švehla. Na českou divadelní scénu vstoupil D. v Kožíkově hře Největší z pierotů (Deburau) (1957). O posílení jeho kultu na jevišti se zasloužila v 50. letech 20. století choreografka a pedagožka L. Hrdinová. V Divadle Na zábradlí připomněl její žák mim L. Fialka romantickou pantomimu nejprve etudou Milenci luny v představení Pantomima Na zábradlí (1959), později v představení Funambules 77 (1977). V Divadle E. F. Buriana nastudovali E. Žlábek a M. Sládek pantomimu Hadrář (1961). Repertoár inspirovaný D. hrálo na počátku 60. let také studio J. Ryšánkové v Brně. Závaznost jevištní tradice narušil B. Polívka v představení Seance (1987), historicky věrně pojal typ pierota C. Turba v pětidílném televizním seriálu Deburau (1988–90), skladatel Z. Pololáník v baletu Pierot (1994), P. Mikuláštík představením Les Artistes du Paradise (1997) uvedeným v Německu, nejnověji absolventi pražské DAMU a JAMU v inscenaci Mesdames, Mesieurs, Deburau! (2006) v titulní roli s R. Vizvárym. Osobnost D. uctil francouzský mim M. Marceau na Mezinárodním festivalu pantomimy v Praze i v Kolíně (1969), kde je tradičně vzpomínán umělcův kult. Podobně se čeští mimové vrátili k odkazu kolínského rodáka 1996 na festivalu Kašparův kolínský memoriál a studenti HAMU v Praze 2006.
L: J. Neruda, J. G. D. Český šašek v Paříži, in: Povídky a studie, 1927, s. 159; V. Prášek, Po stopách Jana Kašpara D. v Kolíně, in: Středočeský sborník historický, 1957, č. 1, s. 125; J. Brabec, Poznámky a doplňky k českému vydání, in: T. Rémy, Jan Kašpar D., 1960, s. 189; J. Švehla, D. – nesmrtelný Pierot, 1976; týž, D. – The Immortal Pierrot, in: Mimejournal, Nr. 5, Wisconsin 1977, s. 5–41; L. Petišková (ed.), Písemná a ikonografická dokumentace rodiny D. v českých fondech, in: Divadelní revue, 1997, č. 1, s. 82; táž, Pantomimy Gasparda a Charlese Deburauových, in: tamtéž, 2005, č. 4, s. 83; V. Vébr, Příběh pantomimy, 2006, s. 113.
Ladislava Petišková