DVOŘÁKOVÁ Helena 6.8.1895-23.6.1970

Helena DVOŘÁKOVÁ
Narození	6.8.1895
Místo narození	Královské Vinohrady (Praha)
Úmrtí	23.6.1970
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46128

DVOŘÁKOVÁ, Helena, * 6. 8. 1895 Královské Vinohrady (Praha), † 23. 6. 1970 Praha, spisovatelka, nakladatelská redaktorka

Narodila se jako jediné dítě v rodině učitele měšťanské školy Josefa Čuby a Anny, roz. Štechové. Rodiče se záhy rozvedli. 1912 absolvovala vinohradské lyceum, 1913 složila zkoušku z francouzštiny a rok navštěvovala obchodní abiturientský kurs v Chrudimi. 1924–29 poslouchala kvůli chybějící zkoušce z latiny jen jako mimořádná studentka na Filozofické fakultě UK přednášky z dějin literatury u F. X. Šaldy a psychologii u profesorů F. Šerackého a V. Forstera, jenž ovlivnil směr její literární tvorby. Od 1924 přispívala do časopisů a deníků, později zejména socialistických (Právo lidu, Pramen, Prospekt, Host, Cesta, Národní osvobození, Lidové noviny, Lumír, Panorama, Literární noviny aj.). Od počátku prozaické tvorby byla v zobrazování psychologicky pojatých příběhů žen nebo výjimečných, mravně narušených či sociálně vyřazených lidí poplatná naturalismu a impresionistické metodě. 1925 uspěla s novelistickou prvotinou z pražské periferie Golemova milá. 1926 vydala rozsáhlý, patetický, sentimentálně laděný román Barvy úsvitu, v němž epizodní scény propojila konvenčním romantickým příběhem. Záhy provdaná hrdinka projde skandálem kolem těhotenství s cizím mužem, na něhož se nemůže upamatovat. Ve vyjasnění příběhu pomocí hypnotického stavu se D. opřela o dobově módní psychoanalýzu S. Freuda. V následujícím románě Pepan Jehně (1933) konfrontovala hrdinovo šťastné dětství v Chrudimi s přitažlivým, ale nepřátelským prostředím Prahy. Detektivní historii Mámení (1928) situovala do podkrkonošské vsi kolem maďarské vyzvědačky a jejího erotického románku se studentem medicíny. K prostředí hornické kolonie se obrátila v románu Mary z jednačtyřicítky (1929). D. se provdala za magistrátního úředníka Pavla Petra D. (1890–1968), s nímž měla syna doc. ing. Jana D. (* 1922). Jejími švagry byli sochař Karel D., manžel herečky L. Dostalové, a Vilém D., redaktor časopisu Styl a profesor UMPRUM.

1931 podnikla studijní cestu po Itálii. Ve Francii byla posluchačkou Denisova ústavu. Žila výhradně v Praze, kde se vedle literární činnosti věnovala od 30. let práci nakladatelské redaktorky, navštěvovala literární salon E. Jurčinové, byla členkou Literární skupiny, sdružení mladých, zejména moravských spisovatelů a patřila od 20. let do tzv. kroužku dívek Boženy Benešové. 1932 vydala román Veliký proud, dějově propojený prostředím laboratoře a postavou vědce bakteriologa a jeho krásné ženy. Za D. nejzdařilejší dílo byl pokládán psychologický a sociální román Doktorka Diana Holcová (1942) o problémech emancipované, samostatně vědecky pracující ženy. Ve 40. letech psala i pro děti (soubor deseti pesimisticky laděných novel se sociální tematikou Růžová perla, 1943) a 1942–44 publikovala v literárním a uměleckém měsíčníku skupiny Aktivistů Živá tvorba. Za druhé světové války žila v Libni, dějišti své trilogie, velké historické fresky a generační kroniky rodu Pád rodiny Bryknarů (1943–48). V zobrazení prostředí maloměstských a intelektuálních vrstev předměstských periferií a osudů sociálně vykořeněných lidí navázala na naturalistickou a realistickou prózu. V tisíci stranách oživila obraz české společnosti pražské Libně a jejího přerodu v průmyslovou zónu velkoměsta od 50. do 80. let 19. století (Na nový květ, 1943, Bílými plameny, 1945 a Prapory nad městem, 1948). 1945–47 se D. v nakladatelství Orbis podílela na ideologicky zaměřené knižnici Bojovníci, od února 1948 byla členkou akčního výboru, který převzal správu nad autorskou organizací Máj, a účastnila se její likvidace. Po válce zajížděla jako kulturní patronka na Karlovarsko a Kraslicko, kde konala přednášky a prožila poúnorové dny. Tyto zážitky zúročila v tendenčních prózách zachycujících politické a třídní uvědomění české ženy, zejména 1952 v budovatelském románu z českého pohraničí Ruku v ruce. 1951 přešla z Melantrichu do nakladatelství Osvěta, které 1953 splynulo s nakladatelstvím Orbis. 1959 odešla do důchodu. Ideologičnost poúnorové literární tvorby vystřídala ke konci 50. let únikem k českým dějinám. Záměr velkých beletristických, po současnost dovedených dějin Prahy počala naplňovat pracemi z doby Přemyslovců Pražská lípa (1957) a Na ostří (1961). Epizody poddanské rodiny za Přemysla Otakara II. umístila na Zvíkov, do Písku, Vršovic, Putimi. Dále již nepokročila. 1960 upravila knihu L. K. Žižky Praha před osmdesáti lety. Ačkoliv svůj prozaický talent prokázala v novele a drobné povídce, nevěnovala se jim a objemné mnohasetstránkové romány v epické vyprávěcí šíři nezvládala. Aktuálními zůstaly jen prózy převážně s detektivní zápletkou (Mrtvý na trati, 1983, Bouře nad kotlinou, 1985, Pokus o dokonalou vraždu, 1993).

L: OSND 2/1, s. 314; J. B. Čapek, Profil české poezie a prosy od r. 1918, 1947, s. 41–42; MČE 2, s. 241; B. Balajka, Profil H. D., in: Nový život 9, 1957, č. 8, s. 840–843; J. Hájek, Šedesátiny H. D., in: Květy, 1957, č. 33; Šedesát let H. D., in: Práce 6. 8. 1957; hv (H. Volfová), Šedesát let spisovatelky, in: Večerní Praha 3. 8. 1957; J. Kunc, Česká literární bibliografie 1945–1963, 1963, s. 204–206; nekrology: K. Sokol, Zemřela velká ctitelka Chrudimě, in: Budovatel 21, 1970, č. 27, s. 2; ano (A. Nováková), Za H. D., in: Práce 29. 6. 1970, s. 5; J. Kunc, Kdy zemřeli… 1967–1970 a 1935– 1936, 1970, s. 39; Kunc 1, s. 137–140; J. Kučera – J. Zeman a kol., Spisovatelé Chrudimska 1, 1999, s. 63–65; LČL 1, s. 641–642; SČS 1, s. 157; A. Zachová, Chrudim v románech H. D., in: Chrudimské vlastivědné listy 4, 1995, č. 2, s. 4–5; Tomeš 1, s. 280.

P: Biografický archiv ÚČL Praha.

Marcella Husová