HARUS Jan 12.7.1892-15.9.1967

Jan HARUS
Narození	12.7.1892
Místo narození	Polnička (u Žďáru nad Sázavou)
Úmrtí	15.9.1967
Povolání	47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 45- Voják nebo partyzán
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48584

HARUS, Jan, * 12. 7. 1892 Polnička (u Žďáru nad Sázavou), † 15. 9. 1967 Praha, politik, účastník 2. odboje

Jako datum narození je někdy uváděn také 12. červen. Syn domácího tkalce a zemědělské dělnice. Vyučil se sklářem v Českém Herálci (č. o. Herálec, u Žďáru nad Sázavou), poté pracoval v několika hutích v severních Čechách a v pruském Slezsku, od 1912 v Inwaldových sklárnách na Zlíchově (Praha). 1907 vstoupil do sociálnědemokratické mládeže a o dva roky později se stal členem sociální demokracie. Angažoval se v odborových organizacích sklářských dělníků. 1913 narukoval do rakousko-uherské armády k dělostřelcům, za první světové války bojoval na srbské, ruské a italské frontě, kde 1917 přeběhl bojiště a byl umístěn v zajateckém táboře. Po vzniku republiky se 1919 zúčastnil sedmidenní války o Těšínsko. Pod vlivem revoluce v Rusku se 1919–20 přiklonil k tzv. marxistické levici a po rozkolu ve straně patřil 1921 k zakládajícím členům KSČ. Působil ve FDTJ a Mezinárodním všeodborovém svazu. Na II. sjezdu KSČ 1924 byl zvolen členem ústředního (výkonného) výboru strany (do 1934), 1925–29 vykonával funkci člena politbyra ÚV KSČ a současně mandát poslance Národního shromáždění za volební kraj Praha. 1925 se zúčastnil zasedání širší Exekutivy Komunistické internacionály v Moskvě. Od poloviny dvacátých let podporoval proces bolševizace a činnost levicových radikálů okolo K. Gottwalda. Zároveň spolupracoval s ústředním tajemníkem ÚV KSČ B. Jílkem, což ho 1929 málem stálo členství v KSČ. Vyznačoval se temperamentním a razantním chováním, pro které se dostával do opakovaných konfliktů se státním aparátem. Pro účast na demonstracích, veřejných schůzích a tiskové delikty byl zbaven poslanecké imunity a vydán k trestnímu stíhání. 1929 byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody a poslán do věznice v Plzni-Borech; výkon trestu Gottwaldovo vedení KSČ využilo k propagandistické kampani za H. propuštění. Po předčasném návratu ze žaláře byl H. 1931–36 kandidátem politbyra ÚV KSČ a 1931–32 vedoucím Krajské všeodborové rady Rudých odborů v Praze. Kvůli hrozbě opětovného uvěznění odjel 1932 do Sovětského svazu, kde žil až do 1944 a používal krycí jméno Rudolf Dubský. Zúčastnil se sjezdu Mezinárodní rudé pomoci a poté studoval na Mezinárodní leninské škole v Moskvě. Posléze pracoval jako referent pro střední Evropu v družstevním oddělení Komunistické internacionály, odkud přešel na pozici ředitele výroby do sklárny Rudý máj v Tverské (tehdy Kalininské) oblasti. Koncem třicátých let byl zaměstnán v moskevském sklářském podniku. 1935 se stal členem delegace KSČ na VII. kongresu Kominterny.

Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem vstoupil 1941 dobrovolně do sovětské armády a prodělal parašutistický výcvik, 1943 byl v Buzuluku zařazen do československé vojenské jednotky v SSSR a sloužil jako osvětový důstojník u dělostřeleckého oddílu 2. samostatné paradesantní brigády, se kterou od září 1944 bojoval ve Slovenském národním povstání. Po jeho porážce ustoupil koncem října 1944 s partyzány do Nízkých Tater. Na sklonku války působil jako politický pracovník Čtvrté partyzánské brigády, pomáhal v obcích na osvobozeném území zakládat organizace KSČ a místní národní výbory.

Od jara 1945 krátce působil v Praze jako instruktor v politicko-organizačním oddělení ÚV KSČ, 1945–67 byl znovu členem ÚV KSČ, 1945–51 zastával úřad vedoucího tajemníka a posléze předsedy krajského výboru KSČ v Liberci, 1945–46 i předsedy Městského národního výboru tamtéž. 1945–46 byl poslancem Prozatímního národního shromáždění, 1946–48 Ústavodárného národního shromáždění, 1948–67 Národního shromáždění. 1951 se vrátil do ústředních stranických a státních funkcí. 1951–62 byl předsedou komise stranické kontroly KSČ, 1952–53 ministrem státní kontroly ve vládách A. Zápotockého a V. Širokého, 1952–54 členem předsednictva ÚV KSČ. Byl nositelem Československého válečného kříže 1939, Řádu republiky (1955), Řádu Klementa Gottwalda (1961) a mnoha dalších vyznamenání.

1917 se oženil s Annou H., bezdětné manželství skončilo ve třicátých letech rozvodem. S druhou manželkou Alexandrou Michailovnou Nikitinovou (* 1914), zámečnicí a studentkou letecké průmyslové školy v Moskvě, měl syna Rudolfa (* 25. 7. 1936). V devadesátých letech byla urna s H. popelem přenesena z Národního památníku v Praze na Vítkově do společného hrobu komunistických funkcionářů na pražských Olšanských hřbitovech.

D: Hrst vzpomínek ze Slovenského národního povstání, in: Válka a revoluce, sv. 1, 1949, s. 97–107.

L: PSN 2, s. 83; MČE 2, s. 724; PSD 1, s. 224–225; A. Branald, Voják revoluce, 1962; P. Reiman, Ve dvacátých letech. Vzpomínky, 1966, rejstřík; O. Kotík, J. H., 1984; Dejiny slovenského národného povstania 5. Encyklopédia odboja a SNP, V. Plevza a kol. (eds.), Bratislava 1984, s. 151, 549; J. Rupnik, Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci, 2002, rejstřík; J. Malíř – P. Marek a kol., Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a v Československu 1861–2004, 1, 2005, rejstřík; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, passim; Biografický slovník funkcionářů KSČ (1921–1989) 1, M. Bílý – P. Anev (eds.), 2018, s. 409–411; nekrolog: Rudé právo 17. 9. 1967, s. 1.

P: VÚA, Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, J. H., kmenové číslo 4.397/M.; Archiv Poslanecké sněmovny, Praha, f. 35 – Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění (1918–1992), J. H. (osobní spis).

Zdeněk Doskočil