FAJFR František 18.8.1892-12.2.1969

František FAJFR
Narození	18.8.1892
Místo narození	Humpolec
Úmrtí	12.2.1969
Místo úmrtí	Praha
Povolání	56- Filozof 19- Ekonom nebo statistik
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=54744

FAJFR, František, * 18. 8. 1892 Humpolec, † 12. 2. 1969 Praha, demograf, statistik, filozof

Byl nejmladším ze čtyř dětí odborného učitele Karla F. a Hedviky, roz. Nemajovské. Dětství prožil v Brně, Dvoře Králové nad Labem a po otcově smrti v Praze na Malé Straně. Po maturitě na malostranském gymnáziu studoval 1911–15 na právnické (JUDr. 1916) a 1915–20 na filozofické fakultě české univerzity v Praze, kde byl žákem F. Drtiny, F. Čády a J. Pekaře. Za první světové války, v níž padl jeho bratr, nadaný publicista a historik Karel F. (1889–1915), se vyhnul nasazení na frontu a pracoval u soudu, od 1918 v místodržitelském úřadě, po vzniku republiky v Zemském správním výboru. Krátce byl přidělen k okresní politické správě v Plané u Mariánských Lázní. 1922 nastoupil do Státního úřadu statistického, s nímž pak byl celoživotně spjat. Zaměřil se zejména na finanční a družstevní statistiku. Hodně publikoval, a to nejen v tomto oboru. 1932–47 byl členem redakčního kruhu časopisu Česká mysl, do nějž přispěl nejen několika studiemi, ale i recenzemi české i zahraniční literatury. Věnoval se také teorii státu a práva. K jeho osobním přátelům patřil J. Patočka, politicky byl blízký Masarykovým realistům, později sociální demokracii. Navzdory zájmu o sovětskou literaturu i realitu však odmítal komunismus. Z katolické církve vystoupil 1918 a zůstal bez vyznání. 1928 se oženil s Marií Němečkovou, s níž měl dceru a syna.

Od 1938 byl pověřen vedením odboru pro daňovou, finanční a školskou statistiku Státního úřadu statistického. Během německé okupace se stáhl do soukromí a věnoval se Hegelově filozofii. Po skončení druhé světové války byl vzápětí pověřen vedením Státního úřadu statistického a předsedal mu až do 1961, kdy bylo jeho místo zrušeno a F. odešel do penze. V květnu 1945 vstoupil do KSČ, i když nebyl vykonavatelem politických nařízení a se sovětskými odborníky ve statistické službě často polemizoval. Zasloužil se o centralizaci československé statistiky, dokázal udržet její odbornou úroveň i v nelehkém období padesátých let. Byl autorem moderní koncepce sčítání lidu (1961), nepodařilo se mu však prosadit zřízení samostatného ústavu pro statistiku a demografii v rámci ČSAV . Podílel se i na mezinárodní spolupráci, a to jako předseda Komise evropských statistiků při OSN. 1957– 63 řídil Státní populační komisi, ustavenou jako poradní orgán československé vlády. Spoluzakládal Československou demografickou společnost při ČSAV , 1964–69 byl jejím prvním předsedou, a časopis Demografie (od 1959), v jehož čele první dva roky stál. Na konci šedesátých let se stal předsedou kuratoria pro obnovu Ústavu T. G. Masaryka. Byl oceněn Řádem 25. února (1948) a Řádem republiky (1955). Jmenování akademikem, na něhož byl 1968 navrhován, se nedožil.

Ve filozofických pracích navazoval na tradici českého pozitivismu, snažil se o modernější formulace jeho postojů, zejména o překonání tendencí k naturalistickému scientismu. Filozofii chápal jako vědu o vědě, přičemž mezi vědy zahrnoval i náboženství. Psal o filozofických otázkách práva, sociální problematice, zabýval se osobou T. G. Masaryka, zejména jeho vztahem k A. Comteovi (Masaryk a Comte, 1925) a A. Smetany. Vystupoval však proti filozofickým názorům K. Čapka a jeho obhajoby antihrdinů, polemizoval i se sociologem Z. Ulrichem a jeho tezemi o nivelizaci české společnosti. Demografii, v níž je dnes nejznámější, začal soustavně pěstovat až během padesátých let, i když řadu jejích metod si, ovlivněn A. Boháčem, osvojil už dříve. Z četných teoretických děl o populačním vývoji, otázce reprodukce, kvantitě a kvalitě populace, ale i o národnosti či problému romského etnika vynikla shrnující práce Demografie v klasifikaci společenských věd (1968).

L: Z. Pavlík – A. Šubrtová, F. F. Život a dílo, 1993 (s literaturou a úplnou bibliografií, s. 113–153); J. Tomeš, O správcích odkazu. F. F., in: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní. 70 let Masarykova ústavu, E. Broklová (ed.), 2002, s. 87–89 a rejstřík.

P: Archiv NM, Praha, osobní fond.

Jiří Martínek