EUGEN Habsburský Ferdinand Pius Bernhard Felix Maria 21.5.1863-28.12.1954

Ferdinand Pius Bernhard Felix Maria EUGEN Habsburský
Narození	21.5.1863
Místo narození	Židlochovice (u Brna)
Úmrtí	28.12.1954
Místo úmrtí	Merano (Itálie)
Povolání	45- Voják nebo partyzán 49- Náboženský nebo církevní činitel
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=78663

EUGEN Habsburský, Ferdinand Pius Bernhard Felix Maria (též Habsburg), * 21. 5. 1863 Židlochovice (u Brna), † 28. 12. 1954 Merano (Itálie), arcivévoda, polní maršál, velmistr řádu německých rytířů, mecenáš

Byl nejmladším synem arcivévody Karla Ferdinanda Rakouského (1818–1874) a Alžběty Marie Rakouské (1831–1903). Studoval soukromě podle gymnazijních osnov, k tomu i dějiny umění, cizí jazyky a hru na klavír, vyučil se podle rodových tradic rovněž řemeslu, v jeho případě truhlářem. Jako starší bratři byl předurčen k vojenské dráze. Nejprve vystudoval Vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt). Během své kariéry v několika posádkách v Rakousko- Uhersku rychle postupoval v hodnostech. 1877 byl jmenován poručíkem regimentu horských myslivců (Tiroler Jägerregiment). 1881–87 sloužil u husarů, pak jako major a podplukovník u pěšího pluku č. 100, od 1891 v jazygském a kumánském husarském regimentu. 1900 se stal komandantem velícího sboru a velícím generálem v Innsbrucku či komandantem pro Tyrolsko a Vorarlberg. Již 1901 byl generálem kavalérie a od 1908 působil jako generální vojenský inspektor. Na začátku první světové války velel 5. armádě na Balkáně, od 1915 armádě na jihozápadní frontě a 1916 byl polním maršálem. 1918 odešel do výslužby. Během vojenské kariéry neutrpěl porážku.

Již 1885 složil řeholní slib a po svolení císaře vstoupil 1887, v souladu s tradicemi vlastního rodu, do řádu německých rytířů, jehož velmistrem, posledním z řady Habsburků, 1894–1923 byl. Řád měl velký podíl na germanizaci severní Moravy a Slezska. Jako vzorný správce se zasloužil o zvelebení řádového hospodářství, modernizoval průmysl, zemědělství a lesní hospodářství, podporoval výstavbu železnic, zasazoval se o opravy far i kostelů, zavedl telefon z Karlovy Studánky do Vrbna pod Pradědem. Zakládal školy, dětské útulky, sirotčince, nemocnice, hospice; některá zařízení podporoval z vlastních peněz. 1898 získal z rodinného majetku pevnost Hohenwerfen u Salcburku, již dal přebudovat na své sídlo a kde umístil svoji sbírku zbraní a uměleckých předmětů. Dal přestavět hrad Bouzov, rekonstruovat zámek v Bruntále, v němž zřídil galerii, či udržovat lázně Karlova Studánka. V Jeseníkách pomáhal zakládat horskou službu. Propagoval automobilismus, jeho vlastní vůz měl rakouské číslo A 1.

Od dětství studoval umění a později založil několik cenných sbírek. Aktivně působil v uměleckých spolcích a sdruženích: byl protektorem Ústřední komise pro památkovou péči ve Vídni, Společnosti přátel hudby, dále pak nadace Mozarteum v Salcburku, Hudebního spolku v Innsbrucku, 1916–18 kurátorem Akademie věd ve Vídni, či čestným prezidentem Spolku pro nauku o historických zbraních v Drážďanech.

Za vojenské zásluhy, činnost velmistra, ochranu uměleckých a kulturních památek získal řadu ocenění: papežský Kristův řád a velkokříž Řádu svatého hrobu, pruský královský Řád černého orla, řád Pour le Mérite, velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie. Čestné doktoráty mu udělily univerzity ve Vídni, Innsbrucku, Záhřebu, kde byl jmenován i čestným členem Akademie věd.

Po pádu Rakouska-Uherska odmítl přísahu věrnosti Rakouské republice. Odstěhoval se do Švýcarska a do 1934 žil v Basileji. Navštěvoval opery, koncerty a studoval, přijal členství v Dobrovolném spolku basilejské památkové péče, Švýcarské heraldické společnosti i v Hornorýnském lodním spolku a zúčastňoval se zasedání Historické a antikvární společnosti, prostředkoval kontakty mezi příslušníky různých větví rodu. 1934 se směl vrátit do Rakouska, kde byl vřele přijat. Do září 1938 žil v řádovém konventu v Gumpoldskirchenu, za druhé světové války ve vlastním bytě ve vídeňské čtvrti Hietzing. Poté se usadil v Iglsu u Innsbrucku. Zemřel během rehabilitačního pobytu po zápalu plic. Byl pohřben v kostele sv. Jakuba v Innsbrucku, kde po něm byla pojmenována ulice a 1957 odhalen památník.

L: výběr: MSN 2, s. 633; NDB 4, s. 673; Z. Schildenfeld, Erzherzog E. 1863–1963. Ein Gedenkbuch, Innsbruck 1963; B. Hamannová, Habsburkové. Životopisné encyklopedie, 1996, s. 90-91; R. Rác, Arcivévoda Evžen Habsburský (1863–1954), velmistr Řádu německých rytířů, 2005; K. Vocelka – L. Keller, Soukromý svět Habsburků, 2011, passim (se soupisem literatury).

P: MZA, Brno, fond E 67, sbírka matrik, kniha č. 2 196, řkt. f. ú. Židlochovice, matrika nar. pro Židlochovice, sv. V, kniha 337.

Miroslava Kyselá