FOIT František Vladimír 20.11.1900-31.8.1971

František Vladimír FOIT
Narození	20.11.1900
Místo narození	Tábor
Úmrtí	31.8.1971
Místo úmrtí	Celje (Slovinsko)
Povolání	75- Sochař nebo medailér
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55454

FOIT, František Vladimír, * 20. 11. 1900 Tábor, † 31. 8. 1971 Celje (Slovinsko), sochař, cestovatel

Předkové byli uměleckými kameníky v mrákotínsko-řásenské pánvi na Českomoravské vrchovině. Otec Ferdinand F. (1874 až 1958) si v Táboře zřídil dílnu a 1905 koupil v Doupí u Telče mlýn s pilou, který přestavěl na dílnu. Politicky se angažoval v agrární straně, byl starostou Doupí a 1929–38 senátorem. 1898 se oženil s Anastázií, roz. Šimkovou.

F. 1920 maturoval na reálce v Telči a absolvoval Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích. Poté nastoupil na AVU v Praze (u J. Štursy), studoval též v Drážďanech (u G. Wrby), ve Vídni, v Paříži (u A. Bourdella) a v Záhřebu. Jako sochař vytvořil např. pomník Jana Husa v Hlinsku, monumentální rodinnou hrobku v Telči, náhrobek rodiny Vítkovy v Polné či sochu Rudoarmějce na Ústředním hřbitově v Brně. F. busty zachytily osobnosti meziválečné i starší doby, politika Karla Kramáře, herce Rudolfa Deyla st. a spisovatele Jana Nerudu. Vytvořil i portréty rodičů.

1931 se vydal s přírodovědcem J. Baumem do Afriky studovat starověké egyptské umění a modelovat busty afrických kmenů pro Hrdličkovo muzeum na Přírodovědecké fakultě UK. Během několika měsíců projeli Afriku od Alexandrie po Kapské Město. Cestovali vozem Tatra 12 přes Egypt, Súdán, Belgické Kongo, Ugandu, Keňu, Tanganjiku a Severní Rhodézii do Jihoafrické unie. Cestu F. popsal v dvoudílné knize Autem napříč Afrikou (1932 a 1934). Kratší výpravu na Balkán a do Turecka podnikl 1936, při této příležitosti se seznámil s chorvatským sochařem I. Meštrovićem.

1938 se F. oženil s Irenou (* 14. 7. 1913 Louny, † 24. 7. 2005 Jihlava), sestrou svého přítele, malíře Valdemara Radila. Následujícího roku se jim narodila dcera Regina. S manželkou se 1947 vydal na další cestu do Afriky. Výprava, plánovaná na několik měsíců, se protáhla na čtyřiadvacet let. Manželé tam pracovali z pověření několika československých ministerstev, Antropologického ústavu a dalších kulturních institucí a F. modeloval podobizny afrických obyvatel a prováděl etnografické sběry. Během pobytu v Kongu byli manželé v souvislosti s F. realisticky provedenými plastikami obviněni z lidožroutství, z podněcování komunistické revoluce a ponecháni v domácím vězení. Bez dokladů se nemohli vrátit do vlasti, kde zůstala dcera.

Po peripetiích popsaných v knize Z Telče do Afriky a nikdy zpět (2006) se 1952 dostali do dnešní Tanzanie, kde žili deset let v Moshi a Marangu. F. tam začínal jako zedník, později se vypracoval na projektanta. Navrhoval veřejné stavby inspirované africkým stavitelstvím i africkými motivy. V šedesátých letech manželé odešli do Nairobi v Keni, kde se F. věnoval umělecké, projektantské a pedagogické činnosti. Stal se vedoucím sochařského ateliéru na Pedagogickém ústavu v Kenyatta College. Jeho studenti vycházeli jak z tradičního afrického umění, tak i z nových světových trendů. Vznikla např. busta keňského prezidenta Joma Kenyatty, prezidenta Tanzanie Nyerereho, busta Winstona Churchilla a nejznámější dílo, Janika fountain – fontána před budovou Kenyatta College. Během doby, kterou strávil v Africe, F. získal stovky afrických soch, dřevořezeb, ornamentů a etnografických předmětů. Podařilo se mu na základě dochovaných originálů, nákresů a spolupráce s africkými umělci zrekonstruovat tradiční africké vzory a náměty, včetně již zanikajícího loutkového divadla.

Počátkem sedmdesátých let se manželé vrátili do Evropy a 1971 se přestěhovali do Slovinska. Tamní ministerstvo kultury projevilo zájem o F. etnografickou sbírku. Ten ji daroval muzeu ve Velenje, stal se jejím kurátorem a dostal k dispozici byt a ateliér. Tragicky zemřel při automobilové nehodě během převozu sbírky. Část kolekce je uložena také v Hrdličkově muzeu v Praze a v Muzeu Vysočiny v Telči, hudební nahrávky v Náprstkově muzeu v Praze.

L: ČsB 1, nestr.; OSND 2/1, s. 605–606; Toman 1, s. 228; SČSVU 2, s. 272; B. Kuhar, F. zbirka črnske umetnosti, Ljubljana 1971; J. Žižka, Poslední interview se sochařem okouzleným Afrikou, in: Lidová demokracie 6. 8. 1975; L. Kropáček, Za F. V. F., in: Nový Orient 27, 1972, č. 1, s. 28; O. Neužil, Z Telče do Kapského města. F. V. F. Český sochař v Africe, 1997; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 148–149; Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, 1999, s. 136; A. Macková, Českoslovenští automobilisté v Egyptě, in: Cestování včera a dnes 3, 2006, s. 46–56; J. Hudales, Afriška zbirka prof. F. F., Velenje 1976; týž, F. F., Zbirka afriške umetnosti, in: tamtéž 1998; B. Verbič, Afriška zbirka v Velenju, in: Naša žena (Ljubljana), 2006, č. 9, s. 40–42; týž, Umetnost afriških ljudstev, in: Klik, Ljubljana 2006, č. 79, s. 10–11; Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 1, S. Brouček – R. Jeřábek (eds.), 2007, s. 53; A. Jůnová Macková – B. Verbič, F. V. F., in: Češi a Slovinci v moderní době, E. Kubů – J. Šouša – J. Gašparovič – Ž. Lazarevic (eds.), 2010, s. 373–384; A. Jůnová Macková – H. Navrátilová – H. Havlůjová – L. Storchová – W. B. Oerter, Českoslovenští vědci v Orientu 2, 2013, s. 121–238.

Adéla Jůnová Macková