FELBIGER Jan Ignác 6.1.1724-17.5.1778

Jan Ignác FELBIGER
Narození	6.1.1724
Místo narození	Hlohov (Polsko)
Úmrtí	17.5.1778
Místo úmrtí	Bratislava (Slovensko)
Povolání	49- Náboženský nebo církevní činitel 61- Pedagog
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=83622

FELBIGER, Jan Ignác (též Johann Ignatz), * 6. 1. 1724 Hlohov (Polsko), † 17. 5. 1788 Bratislava (Slovensko), augustinián, pedagog, školský reformátor

Původem ze Slezska, někdy je uváděna nepřesně jako rodiště Vratislav. Po ukončení gymnázia F. hledal způsoby, jak pomáhat lidovým vrstvám zlepšit existenční podmínky. V souladu s dobovými osvícenskými a filantropickými teoriemi dospěl k přesvědčení, že cestu k prosperitě, duchovnímu i hmotnému rozvoji jednotlivců i společnosti nabízí kvalitní a všeobecně přístupné vzdělání. Cíle chtěl dosáhnout, podobně jako někteří další pedagogové té doby, zdokonalením vyučovacích postupů a zabezpečením přístupu lidových vrstev ke školnímu vzdělání. K uskutečňování svých záměrů si zvolil duchovní dráhu, vstoupil do řádu augustiniánů – kanovníků a stal se opatem kláštera v Zaháni. Postavení mu umožnilo zlepšit základní školství v širokém okolí. Současně shromažďoval praktické zkušenosti, které později využil ve svých reformách.

Jeho návrhy na uspořádání škol, zejména pro nejmladší žáky, na zavádění nových vyučovacích postupů a na přípravu učitelů se opíraly o přínos starších pedagogů i současníků. Byl přívržencem pietismu, inspirovaly ho názory J. J. Rousseaua, J. J. Pestalozziho a zprostředkovaně J. A. Komenského. V Berlíně poznal vyučování podle metody J. F. Hähna, udržoval pravidelné kontakty s kanovníkem Eberhardem von Rochow z německého Reckahnu a obdivoval filantropa J. B. Basedowa. Na základě studia i zkušeností vypracoval pro pruskou vládu návrh na reformu katolického školství, který byl 1763 vtělen do tzv. Landschulreglements. Podle F. doporučení se nadále měly řídit všechny katolické školy zejména ve Slezsku. O dva roky později byla v Zaháni z F. popudu zřízena tiskárna k vydávání učebnic a pedagogické literatury. Podmínkou úspěchu reforem se stal dostatek kvalifikovaných pedagogů, což zabezpečoval F. založený učitelský seminář ve Vratislavi.

Jeho věhlas překročil počátkem sedmdesátých let 18. století hranice Pruska. Také v sousedních habsburských zemích se už od poloviny 18. století zvažovala úprava školství. 1771 byla ve Vídni založena tzv. normální škola, která sloužila jako vzor pro další vzdělávací ústavy. Vyučovací postupy vycházely většinou z F. zásad a někteří pedagogové se školili přímo v Zaháni. 1774 byl F. povolán císařovnou Marií Terezií do Vídně s úkolem vytvořit nový školský systém. Těsně před odchodem vydal 1774 ještě v Prusku práci Die wahre saganische Lehrart in den niederen Schulen [Opravdový zaháňský vyučovací způsob na nižších školách] a po příjezdu do rakouské metropole sepsal Allgemeine Schulordnung für die deutschen Normal-, Haupt- und Trivialschulen in den sämtlichen Kaiserlichen Erbländern [Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařských dědičných zemích]. F. získal pro své návrhy podporu císařovny a 1774 vstoupil řád v platnost.

Nový zákon ukládal vzdělávací povinnost všem dětem od šesti do dvanácti let. V místech s farním nebo filiálním kostelem se měly zřídit tzv. triviální školy, ve kterých se vedle náboženství učilo trivium: čtení, psaní a počítání. Výuku v nich zajišťovali většinou katecheta, jeden učitel, někdy s pomocníkem. Ve větších městech se zakládaly tzv. hlavní školy o čtyřech třídách v čele s ředitelem, katechetou a třemi nebo čtyřmi učiteli podle počtu žáků. Škola měla připravovat adepty dalšího studia a zabezpečit potřebné vědomosti živnostníkům, nižším úředníkům a jiným povoláním. Žáci získávali vědomosti i z historie, geografie, různých oblastí průmyslové, řemeslné a zemědělské činnosti.

V každé zemi nebo provincii se podle Všeobecného školního řádu zakládala také tzv. normální škola (např. pro Moravu v Brně 1774, pro Čechy v Praze 1775), jejíž učební osnovy se staly vzorem pro hlavní školy. Škola vychovávala i budoucí učitele. Obsah i organizaci školství zabezpečoval stát, který převzal tento úkol od církve. K prosazení státních zájmů ve školách sloužily i nové učebnice, které vydávaly specializované tiskárny v sídlech normálních škol (Brno 1775, Praha 1776). V českých zemích se školství organizované v duchu F. reformy rychle rozvíjelo. Naráželo však na požadavek jediného vyučovacího jazyka (němčiny) ve všech, zejména hlavních a normálních, školách bez ohledu na mateřštinu žáků.

Zásadní význam pro uplatnění nových vzdělávacích zásad mělo třídílné F. dílo Methodenbuch..., které vydal 1775 a které se 1777 dočkalo i českého překladu pod názvem Kniha methodní pro učitele škol v c. k. zemích. F. zdůraznil, že cílem vyučování je snaha vychovat a vzdělat lidi jednající ve svém povolání rozumně a uvážlivě. 1777 vyšlo zkráceně jako Kern des Methodenbuches… (česky 1788 a 1789 s titulem Jádro methodní knihy, obzvláště pro sedlské učitele v cís. král. zemích).

F. připravoval 1775 i návrh na reformu gymnazijního studia. Proti úspěšnější koncepci piaristy G. Marxe ho neprosadil. F. postavení u vídeňského dvora i rychlý postup reforem vzbuzovaly často závist i odpor. 1777 ho panovnice vyvázala ze závazků v Prusku a zařídila mu jmenování proboštem v Prešpurku (Bratislava). Působil také jako vrchní ředitel studijní rady s ročním platem 6 000 zlatých. Výnosný úřad po smrti císařovny 1780 ztratil a byl odeslán do Prešpurku, kde se měl nadále věnovat reformě uherského školství, 1785 se však i v Uhrách dočkal osobních útoků zpochybňujících jeho reformní dílo. F. na osočování v tisku odpovídal a současně pracoval na reformách školského systému ve východní části habsburské monarchie.

D: Johann Ignatz von F.’s Methodenbuch, J. Panholzer (ed.), Freiburg im Breisgau 1892.

L: J. G. Meusel, Lexikon der vom Jahre 1750–1800 verstorbenen teutschen Schriftsteller, Bd. 3, 1804; Wurzbach 4, 1858; J. A. Helfert, Die Gründung der österreichischen Volksschule durch Maria Theresia 1, 1860; ADB 6, 1877; H. Jahne, in: F. Frisch (ed.), Biographien österreichischer Schulmänner, 1897; Beiträge zur österreichischen Erziehungs- und Schulgeschichte 6, Wien – Leipzig 1905; J. Šafránek, Školy české 1, 1913, rejstřík; A. Faimonová, Dějiny školství rakouského, 1909, s. 114–120; NDB 5, 1961; J. Hanzal, Nižší školy v Čechách v 17. a 18. stol., in: Muzejní a vlastivědná práce 10, 1972, č. 3-4, s. 152–170; O. Kádner, Dějiny pedagogiky 2/2, 1923, passim; M. Králíková – J. Nečesaný – V. Spěváček, Nástin vývoje všeobecného vzdělání v českých zemích, 1977, passim; J. Novotný, Václav Matěj Kramerius, 1956, passim; V. Štverák – J. Mrzena, F. a Kindermann, reformátoři lidového školství, 1986; Czeike 2, 1993, s. 270–271; Všeobecné vzdělání pro všechny, 2004, passim.

Pavla Vošahlíková