FRIČ Antonín 30.7.1832-15.11.1913

Antonín FRIČ
Narození	30.7.1832
Místo narození	Praha
Úmrtí	15.11.1913
Místo úmrtí	Praha
Povolání	7- Zoolog 11- Geolog 5- Paleontolog 61- Pedagog 63- Spisovatel
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55775

FRIČ, Antonín (též FRITSCH, Anton Johann), * 30. 7. 1832 Praha, † 15. 11. 1913 Praha, lékař, přírodovědec, pedagog

Byl druhým synem z dvanácti dětí právníka, podnikatele a politika Josefa Františka F. (1804–1876) a Johany, roz. Reisové (1809–1849). Bratr Josefa Václava F. (1829–1890), Václava F. (1839–1916), Vojtěcha F. (1844–1918) a strýc Alberta Vojtěcha F. (1882–1944).

F. navštěvoval hlavní školu u piaristů, poté staroměstské Akademické gymnázium. Otec byl od 1842 pokladníkem Společnosti Českého muzea. Od 1848 v něm F. pomáhal M. Dormitzerovi pořádat sbírky. Na pražské univerzitě studoval tři roky práva, 1854 díky rodinnému příteli J. E. Purkyňovi přestoupil na lékařskou fakultu (MUDr. 1860). Nadále pracoval v muzeu, od 1852 jako nehonorovaný asistent zoologické sbírky, od 1854 kustod. Na univerzitě byl 1861–63 asistentem u J. E. Purkyně ve Fyziologickém ústavu, 1863 se prací o anatomii želvy obrovské habilitoval pro obor srovnávací anatomie a fyziologie, 1864 získal venia legendi na technice pro obor zoologie a geologie. 1864 po založení Komitétu pro přírodovědecké prozkoumání Čech byl F. zvolen jeho zapisovatelem a 1870 jmenován profesorem zoologie na technice, 1871 mimořádným profesorem zoologie s českým vyučovacím jazykem na pražské univerzitě, po rozdělení školy se 1882 stal řádným profesorem zoologie na její české části. Na fakultě vybudoval zoologickou laboratoř. Dvakrát byl zvolen děkanem filozofické fakulty, 1891/92 zastával úřad rektora univerzity.

Od šedesátých let rozvíjel starší představy F. Palackého o úloze muzeí, která měla sloužit nejen účelům sbírkovým, ale i výukovým a osvětovým. 1864 založil geologicko-paleontologické oddělení muzea a od 1880 je vedl. Zasloužil se o vybudování sbírek, 1892–1902 je instaloval v nové budově na Václavském náměstí (měl osobní podíl na získání nejznámějšího exponátu, kostry velryby z Norska). Vytvořil z muzea centrum českého faunistického výzkumu a soustředil kolem sebe mladé spolupracovníky. Podnikal cesty na Balkán a později i do západní Evropy, kde navázal kontakty. 1860 zprostředkoval poznatky z muzeí ve Velké Británii i o knize Ch. Darwina O vzniku druhů přírodním výběrem (On the Origin of Species…, 1859), jejímž se stal prvním propagátorem v českém prostředí. 1899 pobýval v USA.

Badatelsky se zabýval zoologií ptáků, od 1853 vydával na pokračování jejich rozsáhlé a bohatě ilustrované kompendium Naturgeschichte der Vögel Europas, dále se věnoval studiu ryb, netopýrů, od šedesátých let se zaměřil na bezobratlé, mj. na korýše. 1872 se v edici Archiv Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech pokusil o soupis obratlovců žijících na českém území. Inspiroval vznik a podílel se na provozu přenosné biologické stanice na Labi u Týnce nad Labem (1884–89) a později na Počernickém rybníku (Praha), z dalších prací vynikla rybářská mapa Fischereikarte des Königsreichs Böhmen (1888) a souhrn České ryby a jich cizopasníci (1908). Postupně byly jeho názory překonány; F. se i proto odkláněl k neživé přírodě.

Zapojil se do činnosti geologické sekce Komitétu pro přírodovědecký průzkum Čech a spolu s J. Krejčím zahájil výzkum české křídové pánve. 1869–94 navrhli její nové litostratigrafické členění, přes určité nedostatky položili základ k její dosud platné stratigrafii. F. uveřejnil šest monografií o jednotlivých vrstvách pod společným názvem Studie v oboru křídového útvaru v Čechách (německy Studien im Gebiet der böhmischen Kreideformation, 1869–97). Zpracoval některé skupiny svrchnokřídových fosilií, cefalopody, korýše, plazy a ryby, spolu s E. Bayerem i flóru peruckých vrstev. S G. K. Laubem vypracovali 1896 Sekci II – Okolí Teplic až k Liberci a Sekci III – Okolí Železného Brodu a Jičína až k Broumovu a Náchodu (1 : 200 000) pro edici Geologická mapa Čech. V menších článcích F. upozornil i na další jevy, např. s J. Krejčím 1863 popsal tehdy nově objevenou Chýnovskou jeskyni.

F. byl upozorněn na druhově pestrou, dobře zachovanou faunu v černém uhlí ze svrchního karbonu z dolů od Nýřan, začal ji systematicky studovat v oblasti svrchního paleozoika Plzeňska a Rakovnicka. 1879–1901 poznatky publikoval v díle Fauna der Gaskohle…, které přineslo popisy sto osmdesáti devíti druhů stegocefalů (krytolebců), primitivních ryb, plazů, mnohonožek, pavouků, korýšů, hmyzu, z toho řadu nových. Vedle systematiky se F. věnoval anatomii, histologii a morfologii nálezů. Stegocefaly vyčlenil jako samostatnou vymřelou skupinu obojživelníků, popsal i jejich larvální stadia. Dílo mělo mezinárodní ohlas, bylo první monografií na světě o nálezech fosilních obratlovců na větším území a zásadním přínosem pro poznání raných obratlovců. (Získalo Cuvierovu cenu pařížské akademie věd a Lyellovu medaili Geological Society of London.)

F. se dotkl i archeologie, do literatury uvedl paleolitické lokality z okolí Prahy (Jenerálka, Podbaba), ale např. jím popsané lebky diluviálního člověka se ukázaly být mnohem mladší, než se domníval. Neúspěchem skončil též jeho výzkum v Podolské jeskyni (Praha). Ve Vesmíru publikoval články s archeologickou tematikou, mj. o menhiru poblíž Klobuk na Slánsku.

F. vydal na sto sedmdesát prací z geologie a paleontologie, nejvíce se týkaly svrchního karbonu a permu s černouhelnými slojemi ve středočeských pánvích a vnitrosudetské pánvi, podkrkonošského permu a svrchní křídy. Ze sbírky fosilií, které věnoval muzeu J. Barrande, zpracoval nálezy nejasného systematického postavení (Système silurien du centre de la Bohême etc. Problematica Silurica, 1908). Věnoval se také popularizaci, ohlas získala jeho Malá geologie čili nauka o vrstvách kůry zemské (1875). Potvrzeny a doceněny jím popsané exemp- láře druhohorních živočichů z Holubic u Kralup a Srnojed na Pardubicku byly až 2011, F. v nich rozeznal neznámé druhy dinosaurů. Podobně F. popsal i jediného známého ptakoještěra z našeho území (Ornithocheirus hlavatschi), jehož pozůstatky byly nalezeny na Choceňsku.

F. byl dobrým pedagogem, který u žáků dokázal vzbudit nejen zájem, ale některé i finančně podporoval. Často zmiňovaný spor s Emilem Holubem není doložen. F. získal mimořádné mezinárodní uznání, ale výlučné postavení v muzeu a na české univerzitě vedlo k jeho autoritativnímu a konfliktnímu chování. Z jeho žáků vynikli O. P. Novák, B. Klika, J. Kafka, F. Bayer, F. Počta, J. Velenovský.

Patřil k zakládajícím členům Přírodovědeckého klubu v Praze 1869, jehož protektorem se stal 1871, od 1883 byl členem čestným, klub finančně podporoval. Pracoval ve Spolku českých lékařů (od 1862). Roku 1867 byl jmenován mimořádným a 1870 řádným členem KČSN, 1890 členem ČAVU, dále Akademie Leopoldina v Halle a dopisujícím členem Říšského geologického ústavu ve Vídni. Od rakouského císaře obdržel Rytířský řád železné koruny 3. třídy, od filozofické fakulty české univerzity v Praze čestný doktorát filozofie. Od sedmdesátých let do 1906 s vynaložením vlastních prostředků vydával časopis Vesmír. Inicioval 1904 založení muzea v Lázních Bělohrad, které dnes nese jeho jméno. Časopis Živa dodnes uděluje nadějným mladým přírodovědcům Cenu Antonína Friče. S manželkou (od 1869) Marií, roz. Pernerovou, měl dceru Marii (druhou dceru, Ludmilu, vyženil). Pohřben byl na Olšanských hřbitovech v Praze (hrob s bustou od B. Kafky). 1932 bylo v panteonu Národního muzea odhaleno F. bronzové poprsí od V. Markupa.

D: soupis in: J. Kremerová, Soupis personálních bibliografií a biografií českých a slovenských geologů, 1989, s. 37 (s další literaturou).

L: Leopoldina (Halle) 27, 1891, s. 10; OSN 9, s. 697–699; OSND 2/1, s. 746; V. J. Procházka, Repertorium literatury geologické a mineralogické Království českého etc., 1897, s. 46–51; A. F. Vzpomínky k sedmdesátým narozeninám, 1902 (sborník příspěvků, s bibliografií); Vývoj české přírodovědy, L. Viniklář (ed.), 1931, passim; J. Augusta – M. Remeš, Úvod do všeobecné paleontologie, 1947, passim; ÖBL 1, s. 370; NGS, s. 699; R. Kettner, A. F. (*1832, † 1913), in: Čas. Mineral. Geol. 8, 1963, č. 2, s. 225–227; V. Zoubek – V. Škvor et al., Vysvětlivky k Přehledné geologické mapě 1 : 200 000 M-33-XIV Teplice, M-33-VIII Chabařovice, 1963, s. 99 až 136, zejména s. 101; B. Tvrzník et al., Mineralogicko geologická bibliografie Českých zemí od roku 1897 do r. 1918, 1969, s. 34–37; BL 1, s. 391; ČNM, Řada přírodovědná 152, 1983, č. 3, s. 168–180 (s příspěvky J. Beneše, M. Maňourové, B. Záruby a V. Zázvorky); J. Janko – S. Štrbáňová, Věda Purkyňovy doby, 1988, passim; BSPLF 1, s. 97; J. Beneš, Soupis historických geologických map z území České republiky do roku 1918, 1996, s. 15; Tomeš 1, 1999, s. 340–342; ČAVU, 2004, s. 77–78 (kde další literatura); J. Janko, Vědy o životě v českých zemích 1750–1950, 1997, rejstřík; Sklenář, s. 176 až 177; L. Gebhardt, Die Ornithologen Mitteleuropas, Wiebelsheim 2006, Bd. 1, s. 102; R. Berka, Kdo byl kdo v českém a moravském rybářství, 2006, s. 25–26; Z. Roček, Kronika zoologického poznávání, 2013, passim, zejm. s. 536–546.

P: Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků 1830 až 1910 (1920), krabice 66, poř. č. 71.

Pavel Vlašímský, Jiří Martínek