FERSTEL Heinrich 7.7.1828-14.7.1883: Porovnání verzí
(FERSTEL_Heinrich_7.7.1828-14.7.1883) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 7.7.1828 | | datum narození = 7.7.1828 | ||
| místo narození = Vídeň | | místo narození = Vídeň (Rakousko) | ||
| datum úmrtí = 14.7.1883 | | datum úmrtí = 14.7.1883 | ||
| místo úmrtí = Grinzing | | místo úmrtí = Grinzing (dnes Vídeň, Rakousko) | ||
| povolání = 74- Architekt | | povolání = 74- Architekt | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''Ferstel, Heinrich,''' ''* 7. 7. 1828 Vídeň (Rakousko), † 14. 7. 1883 Grinzing (dnes Vídeň, Rakousko), architekt, stavitel, pedagog'' | |||
Syn bankovního úředníka Ignaze F., který deset let vedl pobočku | |||
rakouské Národní banky v Praze. F. studoval ve Vídni | |||
1843–47 polytechniku, 1845–50 architekturu na Akademii | |||
u K. Roesnera, E. van der Nülla a A. Sicarda von Sicardsburg. | |||
Studia přerušil během revoluce 1848, kdy vstoupil do | |||
Akademické legie, poté pobýval u otce v Praze, 1849 se vrátil | |||
do Vídně a následujícího roku školu ukončil. Do 1853 | |||
asistoval při stavbách a stavebních úpravách u strýce F. A. | |||
Stacheho, architekta vyšší šlechty, zvláště rodiny Kinských. | |||
1866 byl F. jmenován profesorem architektury na polytechnice, | |||
1880/81 zvolen jejím rektorem. 1869 byl nobilitován, | |||
1871 se stal vrchním vládním radou a inspektorem veřejných | |||
staveb. Patřil do generace tzv. architektů vídeňské Ringstrasse, | |||
zařadil se k prvním reprezentantům přísného historismu. | |||
Zpočátku tvořil ještě v duchu romantismu a novogotiky, později | |||
ve stylu internacionální novorenesance. 1878 obdržel | |||
francouzský Řád čestné legie, dříve již pruské i bavorské řády. | |||
1879 získal titul svobodného pána a byl jmenován členem | |||
francouzské Akademie. Byl pohřben v Grinzingu v novogotické | |||
hrobce navržené 1891 synem. Jeho jméno od 1886 nese | |||
ulice ve vídeňské čtvrti Alsergrund. Čestným občanem ho | |||
jmenovaly Vídeň a Brno. | |||
V českých zemích F. spolupracoval 1852–54 na přestavbě | |||
nosticovského křídla a zahradního zámku v Liberci, 1853 na | |||
novorenesanční přestavbě zámku Josefa Lobkowicze v Dolních | |||
Beřkovicích (u Mělníka). Nerealizován zůstal společný | |||
projekt se strýcem na nový romantický novogotický zámek | |||
Elisalexburg v Bynovci (u Děčína). Po osamostatnění F. krátce | |||
pracoval v Čechách, kde se podle jeho projektu 1856–63 | |||
stavěl zámek hrabat Nosticů v Trmicích (u Ústí nad Labem), | |||
inspirovaný anglickou pozdní gotikou. Současně pracoval | |||
1856–79 na velké zakázce pro Vídeň, která ho proslavila, a to | |||
na Votivním kostele na Ringstraße. (1855 vyhrál mezinárodní | |||
soutěž čtyřiasedmdesáti architektů.) Kostel byl postaven jako | |||
dík za záchranu císaře Františka Josefa I. při atentátu 1853. | |||
Jako první novogotická stavba v habsburské monarchii je považován | |||
za zlom ve vývoji rakouského historismu. Současně | |||
F. zvítězil i v další uzavřené soutěži, a to na budovy burzy | |||
a banky Palais Ferstel v centru města (1855–60). Proti obvyklému | |||
způsobu cihelné architektury navrhl dražší variantu | |||
s kamenem, který umožnil kvalitnější výzdobu, v níž se odráželo | |||
ovlivnění ranou renesancí. Celkovým výrazem palác náležel | |||
poslední vlně romantického historismu. V šedesátých letech F. osciloval mezi romantickým a novorenesančním stylem. Na | |||
vídeňských předměstích Währing a Döbling navrhoval rodinné | |||
domy v novogotickém romantickém duchu, reflektující | |||
jeho zkušenost z návštěvy Anglie (1851). Sám žil v podobném | |||
s manželkou Lotte, roz. Fehlmannovou, a šesti dětmi. V šedesátých | |||
letech se podle F. návrhů v novogotickém stylu spíše romantického | |||
ražení v Brně realizoval Berglův palác (1860–63) | |||
a evangelický kostel J. A. Komenského (1862–67), dále kostel | |||
sv. Alžběty (1861–77) v Teplicích-Šanově. Ve své další tvorbě | |||
se v duchu doby odklonil od novogotického stylu k renesanci. | |||
1855 ho ovlivnil i pobyt v Itálii na státní stipendium. Nadále | |||
se podílel na vzhledu centra Vídně (novorenesanční palác arcivévody | |||
Ludvíka Viktora, Schwarzenbergplatz, | |||
1863–69; Österreichisches | |||
Museum für angewandte Kunst und Industrie | |||
s později připojenou umělecko-historickou školou, Ringstraße, | |||
1868–71 a 1873–77). Naopak neuspěl | |||
v soutěžích na budovy | |||
parlamentu, směnárny a dvorního muzea. Zdařilo se mu | |||
však získat nejvýznamnější zakázku jeho pozdního období, | |||
a to na novorenesanční budovu univerzity (1873–84). Monumentalita | |||
stavby, ale i její hmotové uskupení již evokovaly | |||
baroko, právě tak jako F. nový letní palác Liechtensteinů ve | |||
vídeňské čtvrti Rossau a palác Lloyd v Terstu. V Čechách renesanční | |||
a částečně i barokní podobu získala i nová zvonice | |||
u kostela sv. Štěpána v Litoměřicích (1881–83). | |||
F. publikoval i teoretické práce, k nejvýznamnějším patří ''Das bürgerliche Wohnhaus und das Wiener Zinshaus'' (Wien 1860), | |||
vydaná s R. Eitelbergerem, historikem umění a olomouckým | |||
rodákem. | |||
Syn '''Max F.''' (* 8. 5. 1859 Vídeň, Rakousko, † 28. 3. 1936 | |||
Vídeň, Rakousko) se stal rovněž úspěšným architektem, který | |||
1907 získal profesuru na vídeňské technice, kde byl zvolen | |||
i rektorem. Vedle řady obytných a kancelářských budov | |||
i průmyslových staveb byl autorem četných veřejných budov, | |||
včetně kostelů, známé jsou rovněž jeho návrhy pomníků a náhrobků. | |||
V českém prostředí se uplatnil projektem a stavbou | |||
radnice ve Vítkovicích (1901–02) ve smíšeném novogotickém | |||
a secesním stylu. | |||
'''D:''' vila Wisgrill u Gmunden/Traunsee (Horní Rakousy), 1860–1861; obytný | |||
dům Pollak, Vídeň, 1860–1862; návrh na Uherskou akademii věd, Budapešť, | |||
1861 (neprovedeno); dům továrníka Haupta, Brno, 1863; vlastní vila na Himmelstraße, | |||
Vídeň 19, 1863–1864; Palais Wertheim, Vídeň, 1864–1868; | |||
adaptace barokního zámku Klessheim pro arcivévodu Ludwiga Viktora, Salcburk, | |||
po 1866; budova Maximilianova gymnázia, Vídeň, 1869–1871; přestavba | |||
kostela sv. Jakuba, Brno, 1871–1889; vila Wartholz, Reichenau, 1872; | |||
vila Treiseneck pro básníka E. Vacana, Türnitz (Dolní Rakousy), 1872; vila | |||
Bergfried, Reichenau, 1873–1874; stavby na Hohe Warte, Vídeň 19 (Zentralanstalt | |||
für Meteorologie, 1870–1872; lidová škola, 1874; vila Gerbitz, | |||
1874–1875); obytný dům Gustava von Léon, Kärtnerstraße, 1874–1876; | |||
palác Schottenring pro téhož, 1870–1873; dům Linder Renngasse, 1875– | |||
77, vše Vídeň; radnice, Tbilisi (Rusko, dnes Gruzie), 1880–1884; evangelický | |||
kostel, Bielsko-Biała (Polsko), 1881–1882; soutěžní návrh na berlínský | |||
Reichstag (vyřazen pro formální chybu), 1882. | |||
'''L:''' R. von Eitelberger, F. und die Votivkirche, Gesammelte kunsthistorische | |||
Schriften, Wien 1879, s. 277; Zprávy SAI 19, 1884, s. 9–13; J. von | |||
Falke, H. Freiherr von F. Festschrift …, Wien 1884; H. von Riewel, Die | |||
Votiv-Kirche in Wien von H. von F., Wien 1892; N. Wibiral, H. von F. und | |||
der Historismus in der Baukunst des 19. Jahrhunderts (disertační práce, Universität | |||
Wien 1952/53); R. Wagner-Rieger, Wiens Architektur im 19. Jahrhundert, | |||
Wien 1970; N. Wibiral – R. Mikula, H. von F., in: Die Wiener | |||
Ringstraße: Bild einer Epoche, 8/3, Wiesbaden 1974; R. Kassal-Mikula (ed.), | |||
H. F., 1828–1883, Bauten und Projekte für Wien, Wien 1983; H. Slavíčková, | |||
Hřensko jinak Hernskrecžem, 1992, s. 48–52; Wurzbach 4, s. 201; | |||
Thieme-Becker 11, s. 496–498; OSN 9, s. 138; ÖBL 1, s. 303–304; NDB | |||
5, s. 100–101; Czeike 2, s. 284–285; NEČVU 1, s. 173; K. Král, Zámek | |||
v Trmicích a Schaffnerova vila v Ústí nad Labem, in: Kamenná kniha, sborník | |||
k romantickému historismu – novogotice, 1997, s. 122–126; P. Vlček, Ilustrovaná | |||
encyklopedie českých zámků, 1999, s. 186–187, 224, 343, 479, 527. | |||
Pavel Vlček | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:74- Architekt]] | [[Kategorie:74- Architekt]] | ||
Řádek 19: | Řádek 137: | ||
[[Kategorie:Vídeň]] | [[Kategorie:Vídeň]] | ||
[[Kategorie:1883]] | [[Kategorie:1883]] | ||
[[Kategorie: | [[Kategorie:Vídeň]] |
Verze z 26. 11. 2017, 16:48
Heinrich FERSTEL | |
Narození | 7.7.1828 |
---|---|
Místo narození | Vídeň (Rakousko) |
Úmrtí | 14.7.1883 |
Místo úmrtí | Grinzing (dnes Vídeň, Rakousko) |
Povolání | 74- Architekt |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=80674 |
Ferstel, Heinrich, * 7. 7. 1828 Vídeň (Rakousko), † 14. 7. 1883 Grinzing (dnes Vídeň, Rakousko), architekt, stavitel, pedagog
Syn bankovního úředníka Ignaze F., který deset let vedl pobočku rakouské Národní banky v Praze. F. studoval ve Vídni 1843–47 polytechniku, 1845–50 architekturu na Akademii u K. Roesnera, E. van der Nülla a A. Sicarda von Sicardsburg. Studia přerušil během revoluce 1848, kdy vstoupil do Akademické legie, poté pobýval u otce v Praze, 1849 se vrátil do Vídně a následujícího roku školu ukončil. Do 1853 asistoval při stavbách a stavebních úpravách u strýce F. A. Stacheho, architekta vyšší šlechty, zvláště rodiny Kinských. 1866 byl F. jmenován profesorem architektury na polytechnice, 1880/81 zvolen jejím rektorem. 1869 byl nobilitován, 1871 se stal vrchním vládním radou a inspektorem veřejných staveb. Patřil do generace tzv. architektů vídeňské Ringstrasse, zařadil se k prvním reprezentantům přísného historismu. Zpočátku tvořil ještě v duchu romantismu a novogotiky, později ve stylu internacionální novorenesance. 1878 obdržel francouzský Řád čestné legie, dříve již pruské i bavorské řády. 1879 získal titul svobodného pána a byl jmenován členem francouzské Akademie. Byl pohřben v Grinzingu v novogotické hrobce navržené 1891 synem. Jeho jméno od 1886 nese ulice ve vídeňské čtvrti Alsergrund. Čestným občanem ho jmenovaly Vídeň a Brno.
V českých zemích F. spolupracoval 1852–54 na přestavbě nosticovského křídla a zahradního zámku v Liberci, 1853 na novorenesanční přestavbě zámku Josefa Lobkowicze v Dolních Beřkovicích (u Mělníka). Nerealizován zůstal společný projekt se strýcem na nový romantický novogotický zámek Elisalexburg v Bynovci (u Děčína). Po osamostatnění F. krátce pracoval v Čechách, kde se podle jeho projektu 1856–63 stavěl zámek hrabat Nosticů v Trmicích (u Ústí nad Labem), inspirovaný anglickou pozdní gotikou. Současně pracoval 1856–79 na velké zakázce pro Vídeň, která ho proslavila, a to na Votivním kostele na Ringstraße. (1855 vyhrál mezinárodní soutěž čtyřiasedmdesáti architektů.) Kostel byl postaven jako dík za záchranu císaře Františka Josefa I. při atentátu 1853. Jako první novogotická stavba v habsburské monarchii je považován za zlom ve vývoji rakouského historismu. Současně F. zvítězil i v další uzavřené soutěži, a to na budovy burzy a banky Palais Ferstel v centru města (1855–60). Proti obvyklému způsobu cihelné architektury navrhl dražší variantu s kamenem, který umožnil kvalitnější výzdobu, v níž se odráželo ovlivnění ranou renesancí. Celkovým výrazem palác náležel poslední vlně romantického historismu. V šedesátých letech F. osciloval mezi romantickým a novorenesančním stylem. Na vídeňských předměstích Währing a Döbling navrhoval rodinné domy v novogotickém romantickém duchu, reflektující jeho zkušenost z návštěvy Anglie (1851). Sám žil v podobném s manželkou Lotte, roz. Fehlmannovou, a šesti dětmi. V šedesátých letech se podle F. návrhů v novogotickém stylu spíše romantického ražení v Brně realizoval Berglův palác (1860–63) a evangelický kostel J. A. Komenského (1862–67), dále kostel sv. Alžběty (1861–77) v Teplicích-Šanově. Ve své další tvorbě se v duchu doby odklonil od novogotického stylu k renesanci. 1855 ho ovlivnil i pobyt v Itálii na státní stipendium. Nadále se podílel na vzhledu centra Vídně (novorenesanční palác arcivévody Ludvíka Viktora, Schwarzenbergplatz, 1863–69; Österreichisches Museum für angewandte Kunst und Industrie s později připojenou umělecko-historickou školou, Ringstraße, 1868–71 a 1873–77). Naopak neuspěl v soutěžích na budovy parlamentu, směnárny a dvorního muzea. Zdařilo se mu však získat nejvýznamnější zakázku jeho pozdního období, a to na novorenesanční budovu univerzity (1873–84). Monumentalita stavby, ale i její hmotové uskupení již evokovaly baroko, právě tak jako F. nový letní palác Liechtensteinů ve vídeňské čtvrti Rossau a palác Lloyd v Terstu. V Čechách renesanční a částečně i barokní podobu získala i nová zvonice u kostela sv. Štěpána v Litoměřicích (1881–83).
F. publikoval i teoretické práce, k nejvýznamnějším patří Das bürgerliche Wohnhaus und das Wiener Zinshaus (Wien 1860), vydaná s R. Eitelbergerem, historikem umění a olomouckým rodákem.
Syn Max F. (* 8. 5. 1859 Vídeň, Rakousko, † 28. 3. 1936 Vídeň, Rakousko) se stal rovněž úspěšným architektem, který 1907 získal profesuru na vídeňské technice, kde byl zvolen i rektorem. Vedle řady obytných a kancelářských budov i průmyslových staveb byl autorem četných veřejných budov, včetně kostelů, známé jsou rovněž jeho návrhy pomníků a náhrobků. V českém prostředí se uplatnil projektem a stavbou radnice ve Vítkovicích (1901–02) ve smíšeném novogotickém a secesním stylu.
D: vila Wisgrill u Gmunden/Traunsee (Horní Rakousy), 1860–1861; obytný dům Pollak, Vídeň, 1860–1862; návrh na Uherskou akademii věd, Budapešť, 1861 (neprovedeno); dům továrníka Haupta, Brno, 1863; vlastní vila na Himmelstraße, Vídeň 19, 1863–1864; Palais Wertheim, Vídeň, 1864–1868; adaptace barokního zámku Klessheim pro arcivévodu Ludwiga Viktora, Salcburk, po 1866; budova Maximilianova gymnázia, Vídeň, 1869–1871; přestavba kostela sv. Jakuba, Brno, 1871–1889; vila Wartholz, Reichenau, 1872; vila Treiseneck pro básníka E. Vacana, Türnitz (Dolní Rakousy), 1872; vila Bergfried, Reichenau, 1873–1874; stavby na Hohe Warte, Vídeň 19 (Zentralanstalt für Meteorologie, 1870–1872; lidová škola, 1874; vila Gerbitz, 1874–1875); obytný dům Gustava von Léon, Kärtnerstraße, 1874–1876; palác Schottenring pro téhož, 1870–1873; dům Linder Renngasse, 1875– 77, vše Vídeň; radnice, Tbilisi (Rusko, dnes Gruzie), 1880–1884; evangelický kostel, Bielsko-Biała (Polsko), 1881–1882; soutěžní návrh na berlínský Reichstag (vyřazen pro formální chybu), 1882.
L: R. von Eitelberger, F. und die Votivkirche, Gesammelte kunsthistorische Schriften, Wien 1879, s. 277; Zprávy SAI 19, 1884, s. 9–13; J. von Falke, H. Freiherr von F. Festschrift …, Wien 1884; H. von Riewel, Die Votiv-Kirche in Wien von H. von F., Wien 1892; N. Wibiral, H. von F. und der Historismus in der Baukunst des 19. Jahrhunderts (disertační práce, Universität Wien 1952/53); R. Wagner-Rieger, Wiens Architektur im 19. Jahrhundert, Wien 1970; N. Wibiral – R. Mikula, H. von F., in: Die Wiener Ringstraße: Bild einer Epoche, 8/3, Wiesbaden 1974; R. Kassal-Mikula (ed.), H. F., 1828–1883, Bauten und Projekte für Wien, Wien 1983; H. Slavíčková, Hřensko jinak Hernskrecžem, 1992, s. 48–52; Wurzbach 4, s. 201; Thieme-Becker 11, s. 496–498; OSN 9, s. 138; ÖBL 1, s. 303–304; NDB 5, s. 100–101; Czeike 2, s. 284–285; NEČVU 1, s. 173; K. Král, Zámek v Trmicích a Schaffnerova vila v Ústí nad Labem, in: Kamenná kniha, sborník k romantickému historismu – novogotice, 1997, s. 122–126; P. Vlček, Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, 1999, s. 186–187, 224, 343, 479, 527.
Pavel Vlček