FRIŠ Oldřich 7.5.1903-14.1.1955: Porovnání verzí
(FRIŠ_Oldřich_7.5.1903-14.1.1955) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 7.5.1903 | | datum narození = 7.5.1903 | ||
| místo narození = | | místo narození = Boskovice | ||
| datum úmrtí = 14.1.1955 | | datum úmrtí = 14.1.1955 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Praha | ||
| povolání = 55- Jazykovědec | | povolání = 55- Jazykovědec<br />64- Překladatel | ||
64- Překladatel | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''FRIŠ, Oldřich''', ''* 7. 5. 1903 Boskovice, † 14. 1. 1955 Praha, indolog, překladatel'' | |||
Maturoval 1922 na gymnáziu v rodišti, poté studoval klasickou | |||
a slovanskou filologii na Filozofické fakultě UK. Navštěvoval | |||
přednášky z indické lingvistiky a historie u M. Winternitze, | |||
a zejména V. Lesného, 1924–25 studijně pobýval tři semestry | |||
v Berlíně (přednášky u H. Lüderse a J. Nobela). Učil jako | |||
středoškolský profesor češtiny a latiny na gymnáziích ve Strakonicích, | |||
Prešově, Mělníku a od 1933 v Tišnově (u Brna). | |||
Indickým studiím se věnoval pouze soukromě, plány na vysokoškolskou | |||
dráhu narušila druhá světová válka, během níž | |||
učil na gymnáziu v Praze. 1945 obhájil disertaci ''Sattasaí a její'' | |||
''místo v indické lyrice'' (u V. Lesného) a začal působit v redakci | |||
časopisu ''Nový Orient'', nejprve jako člen redakční rady, od 1951 | |||
jako šéfredaktor. 1948 se habilitoval, přednášel jako soukromý | |||
docent v Praze a 1949/50 v Olomouci. 1950 se stal odborným | |||
asistentem indologie na UK, 1951 státním docentem, 1953 | |||
vedoucím katedry, 1954 po smrti V. Lesného profesorem staroindické | |||
filozofie a vzápětí děkanem filozofické fakulty. Byl | |||
členem vědecké rady Orientálního ústavu ČSAV a od 1953 | |||
šéfredaktorem časopisu ''Archiv orientální''. Mnohá z jeho děl | |||
vyšla až posmrtně. | |||
Od filologie starých indických jazyků, íránistiky a dějin indického | |||
subkontinentu se záhy propracoval k moderní indologii, | |||
hojně překládal jak ze staroindických jazyků včetně sanskrtu | |||
a páli, tak i z jazyků moderních; u jeho převodů je vysoce | |||
hodnocena rovněž literární úroveň, pouze v jednom případě si | |||
vzal básníka-spoluautora (Bilhana: ''Dnes ještě'', 1953, s F. Hrubínem). | |||
Do češtiny přetlumočil mj. ''Védské hymny'' (1948), část | |||
''Rámájany'' (1957) či díla staroindického básníka Kalidásy (''Oblak'' | |||
''poslem lásky'', 1954; Šest ročních dob, 1956). Až na výjimky | |||
překládal jen poezii. Místo metrické vazby, běžné v indických | |||
jazycích, se přikláněl k využití v češtině běžnějšího rýmu tak, | |||
aby dosáhl maximálního účinku na čtenáře v souladu s originálem. | |||
Cenné jsou F. četné články o indických dějinách | |||
a společnosti hlavně v ''Novém Orientu'' a ''Archivu orientálním'', | |||
ale i textově-historické studie v řadě zahraničních periodik. | |||
'''D:''' soupis in: H. Knížková, Bibliography of O. F., in: Archiv orientální 23, | |||
1955, s. 506–509. | |||
'''L:''' V. Gampert – E. Herold, In memoriam O. F. (7. V. 1903 – 14. I. 1955), in: | |||
Archiv orientální 23, 1955, s. 497–505; J. Rypka, Nad rakví O. F., in: Nový | |||
Orient 10, 1955, č. 3, s. 33–35; LČL 1, s. 757; B. Čapková – Z. Mikošková, | |||
O. F. a jeho dílo, in: Zprávy Československé společnosti orientalistické při | |||
ČSAV 27, 1986, č. 1, s. 38–46; Kdo byl kdo – Čeští a slovenští orientalisté, | |||
afrikanisté a iberoamerikanisté, 1999, s. 143–145; J. Černý – J. Holeš a kol., | |||
Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, 2008, s. 173–174. | |||
'''P:''' NM, Praha, Náprstkovo muzeum, Archiv cestovatelů (2 kartony). | |||
Jiří Martínek | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:55- Jazykovědec]] | [[Kategorie:55- Jazykovědec]] | ||
Řádek 16: | Řádek 69: | ||
[[Kategorie:1903]] | [[Kategorie:1903]] | ||
[[Kategorie:Boskovice]] | |||
[[Kategorie:1955]] | [[Kategorie:1955]] | ||
[[Kategorie:Praha]] |
Verze z 29. 11. 2017, 09:35
Oldřich FRIŠ | |
Narození | 7.5.1903 |
---|---|
Místo narození | Boskovice |
Úmrtí | 14.1.1955 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
55- Jazykovědec 64- Překladatel |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55936 |
FRIŠ, Oldřich, * 7. 5. 1903 Boskovice, † 14. 1. 1955 Praha, indolog, překladatel
Maturoval 1922 na gymnáziu v rodišti, poté studoval klasickou a slovanskou filologii na Filozofické fakultě UK. Navštěvoval přednášky z indické lingvistiky a historie u M. Winternitze, a zejména V. Lesného, 1924–25 studijně pobýval tři semestry v Berlíně (přednášky u H. Lüderse a J. Nobela). Učil jako středoškolský profesor češtiny a latiny na gymnáziích ve Strakonicích, Prešově, Mělníku a od 1933 v Tišnově (u Brna). Indickým studiím se věnoval pouze soukromě, plány na vysokoškolskou dráhu narušila druhá světová válka, během níž učil na gymnáziu v Praze. 1945 obhájil disertaci Sattasaí a její místo v indické lyrice (u V. Lesného) a začal působit v redakci časopisu Nový Orient, nejprve jako člen redakční rady, od 1951 jako šéfredaktor. 1948 se habilitoval, přednášel jako soukromý docent v Praze a 1949/50 v Olomouci. 1950 se stal odborným asistentem indologie na UK, 1951 státním docentem, 1953 vedoucím katedry, 1954 po smrti V. Lesného profesorem staroindické filozofie a vzápětí děkanem filozofické fakulty. Byl členem vědecké rady Orientálního ústavu ČSAV a od 1953 šéfredaktorem časopisu Archiv orientální. Mnohá z jeho děl vyšla až posmrtně.
Od filologie starých indických jazyků, íránistiky a dějin indického subkontinentu se záhy propracoval k moderní indologii, hojně překládal jak ze staroindických jazyků včetně sanskrtu a páli, tak i z jazyků moderních; u jeho převodů je vysoce hodnocena rovněž literární úroveň, pouze v jednom případě si vzal básníka-spoluautora (Bilhana: Dnes ještě, 1953, s F. Hrubínem). Do češtiny přetlumočil mj. Védské hymny (1948), část Rámájany (1957) či díla staroindického básníka Kalidásy (Oblak poslem lásky, 1954; Šest ročních dob, 1956). Až na výjimky překládal jen poezii. Místo metrické vazby, běžné v indických jazycích, se přikláněl k využití v češtině běžnějšího rýmu tak, aby dosáhl maximálního účinku na čtenáře v souladu s originálem. Cenné jsou F. četné články o indických dějinách a společnosti hlavně v Novém Orientu a Archivu orientálním, ale i textově-historické studie v řadě zahraničních periodik.
D: soupis in: H. Knížková, Bibliography of O. F., in: Archiv orientální 23, 1955, s. 506–509.
L: V. Gampert – E. Herold, In memoriam O. F. (7. V. 1903 – 14. I. 1955), in: Archiv orientální 23, 1955, s. 497–505; J. Rypka, Nad rakví O. F., in: Nový Orient 10, 1955, č. 3, s. 33–35; LČL 1, s. 757; B. Čapková – Z. Mikošková, O. F. a jeho dílo, in: Zprávy Československé společnosti orientalistické při ČSAV 27, 1986, č. 1, s. 38–46; Kdo byl kdo – Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, 1999, s. 143–145; J. Černý – J. Holeš a kol., Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, 2008, s. 173–174.
P: NM, Praha, Náprstkovo muzeum, Archiv cestovatelů (2 kartony).
Jiří Martínek