FRYNTA Emanuel 3.1.1923-11.10.1975: Porovnání verzí
(FRYNTA_Emanuel_3.1.1923-11.10.1975) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 3.1.1923 | | datum narození = 3.1.1923 | ||
| místo narození = Slapy | | místo narození = Slapy (u Prahy) | ||
| datum úmrtí = 11.10.1975 | | datum úmrtí = 11.10.1975 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
| povolání = 64- Překladatel | | povolání = 64- Překladatel<br />63- Spisovatel | ||
63- Spisovatel | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''FRYNTA, Emanuel''', ''* 3. 1. 1923 Slapy (u Prahy), † 11. 10. 1975 Praha, překladatel, spisovatel'' | |||
Byl synem katolicky orientovaného učitele a překladatele Emanuela | |||
F. (1888–1949, psán též Frinta), přítele Jana Zahradníčka, | |||
Františka Hrubína, Jana Čepa aj. 1943 F. maturoval | |||
na klasickém gymnáziu v Praze a do konce války pracoval jako | |||
pomocný dělník. 1945–48 studoval rusistiku na Filozofické | |||
fakultě UK, odkud odešel z politických důvodů. Až do smrti | |||
pracoval jako překladatel z povolání. Jeho ženou byla herečka | |||
Ada Fryntová-Waldová (* 16. 2. 1928). Syn Daniel F. (* 1963) | |||
je zoolog a vysokoškolský pedagog. | |||
F. básnicky debutoval 1945 a zařadil se do okruhu katolických | |||
literátů kolem revuí ''Akord'' a ''Vyšehrad''. Až posmrtně vydaný | |||
soubor úplné F. esejistické tvorby Eseje (2013, s kompletní | |||
bibliografií) ukázal rozsah a intenzitu jeho literárních zájmů, | |||
sahajících od Ignáta Herrmanna, Jaroslava Haška, Bohumila | |||
Hrabala a Franze Kafky až po osobnosti španělského písemnictví. | |||
F. překladatelské dílo, zaměřené zejména na ruskou | |||
literaturu (A. S. Puškin, M. J. Lermontov, A. P. Čechov), ale | |||
zahrnující i překlady z několika dalších jazyků, bylo svázáno | |||
s jeho interpretační a komentátorskou aktivitou, citlivě vyzdvihlo | |||
úlohu tvůrčí individuality, kulturních vztahů a souvislostí. | |||
F. též soustavně poukazoval na neoddělitelnost básnické | |||
inspirace a životní praxe i nutnost oprostit se od kulturních | |||
stereotypů a mýtů. Přispíval do dobových literárních časopisů, | |||
např. ''Kytice'', ''Literárních novin'', ''Hosta do domu'', ''Světové literatury'' | |||
aj. Jeho básnická tvorba vynikala imaginací, jazykovou komikou, | |||
vtipem, hříčkou a nonsensem. Přirozeně se realizovala | |||
v textech pro děti (''Písničky bez muziky'', 1988). Dětem věnoval | |||
též řadu populárních edic (''Zlatý věnec'', 1961; ''Moudří blázni'', | |||
1973). F. se zabýval též teorií fotografie a psal monografie | |||
o fotografech. Často spolupracoval s rozhlasem (''Zastřená tvář'' | |||
''poezie'', 1969) a 1962 se uplatnil rovněž jako filmový scenárista | |||
(''Dvojí proces'', Golem). | |||
'''D:''' Franz Kafka lebte in Prag, 1960; Jan Lukas, 1961; Eva Fuková, 1963; | |||
Hašek, the Creator of Schweik, 1965; Meč a píseň, 1970 (s V. Hulpachem | |||
a V. Cibulou); Závratné pomyšlení, 1993; Zastřená tvář poezie, 1993. | |||
Překlady, výběr: A. P. Čechov: Povídky 5, 1950; týž: Výbor z díla 1–4, 1951 | |||
(s dalšími); Melancholický dekameron, 1958 (s dalšími); Srdce nechodí | |||
samo, 1968 (s dalšími); Tiché diagnózy, 1973 (s dalšími); F. M. Dostojevskij: | |||
Deník spisovatele 1, 1977 (s dalšími překladateli); A. S. Puškin: Lyrika 1, 2, | |||
1956; týž: Dramata, 1957 (s O. Fischerem); M. J. Lermontov: Výbor z díla | |||
1, 2, 1951 (s dalšími); Proměny démona, 1967 (s dalšími); S. Jesenin: | |||
Lyrika, 1964 (s dalšími); Modravá Rus, 1965; E. L. Masters: Spoonriverská | |||
antologie, 1957 (s dalšími); Lope de Vega: Zahradníkův pes, 1962; Kolo | |||
inspirace, 1967; Srdce ve mně sténá, 1970 (s P. Koptou). | |||
'''L:''' Tomeš 1, s. 348; SČS 1, s. 187–188; J. Franěk, Překladatelské dílo E. F., | |||
in: Sborník Kruhu přátel českého jazyka, 1982; E. Petiška, Doslov, in: E. | |||
F., Písničky bez muziky, 1988; J. Brabec a kol., Slovník zakázaných autorů, | |||
1991, s. 106; E. Doupalová, E. F. dětem, in: Acta Universitatis Palackianae | |||
Olomucensis. Facultas paedagogica. Philologica. Studia philologica, sv. 13, | |||
1992; M. Trávníček, E. F., in: Lidová demokracie 21. 1. 1993; J. Pechar, | |||
Skutečnosti se dotýkáme řečí, in: Literární noviny 6, 1995, č. 10, | |||
S. Urbanová, E. F.: Básník jazykového humoru a hravosti, in: Sborník prací | |||
Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Jazykověda, č. 3, 1999; J. Franěk, E. F., in: Avantgarda. Vztah české a ruské avantgardy, 2002, s. 101–121; J. Naščaková, F. překladatel, in: tamtéž, 122–131; J. Honzík, Doslov, in: E. | |||
F., Eseje, 2013; nekrolog: H. Prošková, in: Lidová demokracie 16. 10. 1975. | |||
Jiří Zizler | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:64- Překladatel]] | [[Kategorie:64- Překladatel]] |
Verze z 1. 12. 2017, 11:12
Emanuel FRYNTA | |
Narození | 3.1.1923 |
---|---|
Místo narození | Slapy (u Prahy) |
Úmrtí | 11.10.1975 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
64- Překladatel 63- Spisovatel |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=56029 |
FRYNTA, Emanuel, * 3. 1. 1923 Slapy (u Prahy), † 11. 10. 1975 Praha, překladatel, spisovatel
Byl synem katolicky orientovaného učitele a překladatele Emanuela F. (1888–1949, psán též Frinta), přítele Jana Zahradníčka, Františka Hrubína, Jana Čepa aj. 1943 F. maturoval na klasickém gymnáziu v Praze a do konce války pracoval jako pomocný dělník. 1945–48 studoval rusistiku na Filozofické fakultě UK, odkud odešel z politických důvodů. Až do smrti pracoval jako překladatel z povolání. Jeho ženou byla herečka Ada Fryntová-Waldová (* 16. 2. 1928). Syn Daniel F. (* 1963) je zoolog a vysokoškolský pedagog.
F. básnicky debutoval 1945 a zařadil se do okruhu katolických literátů kolem revuí Akord a Vyšehrad. Až posmrtně vydaný soubor úplné F. esejistické tvorby Eseje (2013, s kompletní bibliografií) ukázal rozsah a intenzitu jeho literárních zájmů, sahajících od Ignáta Herrmanna, Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala a Franze Kafky až po osobnosti španělského písemnictví. F. překladatelské dílo, zaměřené zejména na ruskou literaturu (A. S. Puškin, M. J. Lermontov, A. P. Čechov), ale zahrnující i překlady z několika dalších jazyků, bylo svázáno s jeho interpretační a komentátorskou aktivitou, citlivě vyzdvihlo úlohu tvůrčí individuality, kulturních vztahů a souvislostí. F. též soustavně poukazoval na neoddělitelnost básnické inspirace a životní praxe i nutnost oprostit se od kulturních stereotypů a mýtů. Přispíval do dobových literárních časopisů, např. Kytice, Literárních novin, Hosta do domu, Světové literatury aj. Jeho básnická tvorba vynikala imaginací, jazykovou komikou, vtipem, hříčkou a nonsensem. Přirozeně se realizovala v textech pro děti (Písničky bez muziky, 1988). Dětem věnoval též řadu populárních edic (Zlatý věnec, 1961; Moudří blázni, 1973). F. se zabýval též teorií fotografie a psal monografie o fotografech. Často spolupracoval s rozhlasem (Zastřená tvář poezie, 1969) a 1962 se uplatnil rovněž jako filmový scenárista (Dvojí proces, Golem).
D: Franz Kafka lebte in Prag, 1960; Jan Lukas, 1961; Eva Fuková, 1963; Hašek, the Creator of Schweik, 1965; Meč a píseň, 1970 (s V. Hulpachem a V. Cibulou); Závratné pomyšlení, 1993; Zastřená tvář poezie, 1993. Překlady, výběr: A. P. Čechov: Povídky 5, 1950; týž: Výbor z díla 1–4, 1951 (s dalšími); Melancholický dekameron, 1958 (s dalšími); Srdce nechodí samo, 1968 (s dalšími); Tiché diagnózy, 1973 (s dalšími); F. M. Dostojevskij: Deník spisovatele 1, 1977 (s dalšími překladateli); A. S. Puškin: Lyrika 1, 2, 1956; týž: Dramata, 1957 (s O. Fischerem); M. J. Lermontov: Výbor z díla 1, 2, 1951 (s dalšími); Proměny démona, 1967 (s dalšími); S. Jesenin: Lyrika, 1964 (s dalšími); Modravá Rus, 1965; E. L. Masters: Spoonriverská antologie, 1957 (s dalšími); Lope de Vega: Zahradníkův pes, 1962; Kolo inspirace, 1967; Srdce ve mně sténá, 1970 (s P. Koptou).
L: Tomeš 1, s. 348; SČS 1, s. 187–188; J. Franěk, Překladatelské dílo E. F., in: Sborník Kruhu přátel českého jazyka, 1982; E. Petiška, Doslov, in: E. F., Písničky bez muziky, 1988; J. Brabec a kol., Slovník zakázaných autorů, 1991, s. 106; E. Doupalová, E. F. dětem, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas paedagogica. Philologica. Studia philologica, sv. 13, 1992; M. Trávníček, E. F., in: Lidová demokracie 21. 1. 1993; J. Pechar, Skutečnosti se dotýkáme řečí, in: Literární noviny 6, 1995, č. 10, S. Urbanová, E. F.: Básník jazykového humoru a hravosti, in: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Jazykověda, č. 3, 1999; J. Franěk, E. F., in: Avantgarda. Vztah české a ruské avantgardy, 2002, s. 101–121; J. Naščaková, F. překladatel, in: tamtéž, 122–131; J. Honzík, Doslov, in: E. F., Eseje, 2013; nekrolog: H. Prošková, in: Lidová demokracie 16. 10. 1975.
Jiří Zizler