FUTURISTA Ferenc 7.12.1891-19.6.1947

Ferenc FUTURISTA
Narození	7.12.1891
Místo narození	Smíchov (dnes Praha)
Úmrtí	19.6.1947
Místo úmrtí	Praha
Povolání	83- Divadelní interpret nebo herec 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf 63- Spisovatel
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=56145

FUTURISTA, Ferenc (vl. jm. Fiala, František), * 7. 12. 1891 Smíchov (dnes Praha), † 19. 6. 1947 Praha, herec, zpěvák, kabaretiér, dramatik, režisér

Pocházel z rozvětvené umělecké rodiny. Dědeček vyučoval hudbě, otec Karel F. (1871–1931) pracoval v nemocenské pojišťovně, později byl hercem a ředitelem smíchovského Švandova divadla, ve dvacátých letech ztvárnil téměř čtyřicet rolí v němých filmech; matka Antonie F., roz. Zelenková (1874–1898). Nevlastní bratr Eman (vl. jm. Emanuel) Fiala (1899–1970) byl hudebním skladatelem, dirigentem a hercem, bratranec Jiří Julius Fiala (1892–1974) hudebním skladatelem a druhý bratranec Ferdinand Fiala (1888–1953) filmovým architektem.

F. se vyučil štukatérem. Od 1908 studoval sochařství na UMPRUM v Praze u S. Suchardy a C. Kloučka. Vytvořil soubor soch (Spravedlnost, Práce, Vlast a Samospráva) na fasádě secesní radnice v Humpolci od architekta F. Kavalíra z let 1912–14 a podílel se na výzdobě Městského divadla na Královských Vinohradech (hlavy klaunů nad bočními vchody). Záhy však přešel ke kabaretu. Pseudonym si vytvořil podle jména amerického sochaře maďarského původu Ferenthe, kterému prý byl podobný, a z názvu avantgardního uměleckého směru futurismus po pražské přednášce jeho zakladatele F. T. Marinettiho. Poprvé vystoupil 1908 s krátkými skeči v kabaretu U Halánků, kde zaujal osobitým stylem. S kabaretními loutkovými výstupy účinkoval v pražském Loutkovém divadle Českého svazu přátel loutkového divadla a plzeňském Loutkovém divadle feriálních osad. Nespoutaný temperament, výtvarné nadání a pohotový vtip ho přivedly na pražské scény (s výjimkou Národního divadla) i k divadelnímu podnikání. Jako profesionální kabaretiér začínal 1913–15 v hostinci U Kuřího oka na Královských Vinohradech, odkud byl angažován do Rokoka, Varieté a Červené sedmy, jejichž profil za první světové války spoluutvářel. Na rozdíl od kabaretních umělců, kteří přešli ke stálému divadlu, zůstal F. malým scénám věrný. Prosazoval se v nich jako herec, zpěvák, autor, režisér a příležitostně i jako divadelní ředitel (divadlo Komedia, Divadlo komiků). Po vzniku republiky účinkoval s různými soubory v Rokoku (1918–21, 1923, 1927–31, 1932–34), Lucerně (1919–22), Divadle miniatur (1919), kabaretu Bum (1920), Longenově Revoluční scéně (1920–21), Červené sedmě (1921), Švandově divadle (1921), Vinohradské zpěvohře (1923), divadle Komedia (1924–27), smíchovské Aréně (1926), karlínském Varieté (1927–28), Divadle komiků ve Švandově divadle (1931–32), Červeném esu E. F. Buriana (1932–33), Alhambře, Uranii, Adrii, Mertenově divadle, Jiráskově divadle ve Vršovicích aj. Příležitostně vystupoval s Vlastou Burianem, s nímž soupeřil o přízeň publika. Po polovině dvacátých let utvořil partnerskou dvojici s J. Kohoutem, kterého přivedl k umělecké dráze. Trvale spolupracoval s bratrem E. Fialou.

V desátých a dvacátých letech F. patřil k nejpopulárnějším kabaretním komikům. Jeho humor vybočoval z kultivované intelektuální sféry a vyznačoval se groteskní, až drastickou komikou. Kombinoval slovní žerty, podbízející se lascívností a vulgaritou lidovému publiku, se zpěvem kupletů, šansonů a písní. Zapojoval do nich i prvky černého humoru (Balada o vodníkovi). Satirické scénky, monology či parodie na písňové texty si často psal sám, řadu z nich vydal tiskem.

K umělecky nejhodnotnějším obdobím F. kariéry patřilo hostování v Městském divadle na Královských Vinohradech (1922–24). Pod patronací uměleckého šéfa činohry J. Kvapila a dramaturga K. Čapka vytvořil několik komediálních i charakterních rolí v klasickém repertoáru (např. Sganarello, Molière: Lékařem proti své vůli; Princ Kloten, W. Shakespeare: Cymbelín; Vrah, P. B. Shelley: Cenci; Dollarson, J. Čapek: Země mnoha jmen). 1929–30 hrál a zpíval kuplety v Osvobozeném divadle (Soudce, J. Voskovec – J. Werich: Líčení se odročuje; Vězeň, tíž: Fata morgana), odkud pro neshody odešel. 1932 v Divadle komiků nastudoval Shakespearův Večer tříkrálový, kde se představil v roli Šaška. Ve třicátých letech se objevoval v operetě. Vracel se do nuselského Tylova divadla (1933, 1935–39, 1941), kde si získal oblibu především postavou hajného Matěje Štětivce v operetě J. Beneše Na tý louce zelený (sedm set repríz). V období nacistické okupace hrál v divadlech Unitaria (1941) a Metropol (1943–1944). Po osvobození založil s bratrem Scénu FF v pražském paláci Kotva (1945/46). V závěru života krátce vystupoval v obnoveném Divadle V+W v paláci U Nováků (1946/47).

Účinkování v kabaretu a operetě předurčilo F. filmovou dráhu. 1918 debutoval jako herec, scenárista a výjimečně i režisér kratších veseloherních snímků (Ferenc se žení; Oklamaný hypnotizér Swengali; Ošálená komtesa Zuzana; Učitel orientálních jazyků). V němé kinematografii, kde uplatnil výraznou mimiku, vytvořil i několik závažnějších postav: egyptologa v Antonově veselohře Tu ten kámen (1923), vodníka Ivana v Lamačově Lucerně (1925, znovu 1938 ve zvukové verzi), spisovatele Matěje Kuděje a pana Sniba v Innemannových komediích Ve dvou se to lépe táhne (1928) a Neviňátka (1929), v nichž mu byl partnerem J. Kohout. Společně s dalšími příslušníky vlastní rodiny se podílel na realizaci tragikomedie Proč se nesměješ (1922) či pokusu o avantgardní drama Za oponou smrti (1923, scénář, režie, titulní role). Oba snímky byly komerčně neúspěšné. Zvukový film nedokázal jeho komediální potenciál náležitě využít. F. ztvárňoval především četné epizody hostinských, řemeslníků, sluhů, komorníků, podomků, zřízenců, strážných, obecních policistů atd., které měly nezřídka podobu pouhých sólových výstupů. Účinkování ve filmech různých žánrů (komedie, opereta, drama) a schopnost zaujmout i na malé ploše mu získaly popularitu také u generací, které již nemohly poznat jeho kabaretní dráhu. Z téměř čtyř desítek zvukových snímků přesahovaly polohu figurek postavy malíře v adaptaci Herrmannova románu Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937), školníka z komedie Cesta do hlubin študákovy duše (1938), ševcovského mistra ve Venouškovi a Stázičce (1939), sluhy ve veselohře Dědečkem proti své vůli (1939), sanytrníka Součka v dramatu Muzikantská Liduška (1940) či opilého policisty v Městečku na dlani (1942). Nejvýraznější, spíše charakterně laděnou roli majordoma Hynka získal ve Fričově komedii Tetička (1941). Častým filmovým partnerem mu byl bratr E. Fiala. Po osvobození se F. v kinematografii ze zdravotních důvodů již neobjevil.

Nahrál přes sto gramofonových desek s písněmi různé kvality, pravidelně spolupracoval s rozhlasem. Za protektorátu pod nátlakem účinkoval v několika rozhlasových skečích (např. Hvězdy nad Baltimore) zesměšňujících představitele londýnské exilové vlády. Pochován je na pražském hřbitově Malvazinky.

F. manželkou byla herečka Anna Tichá (* 4. 7. 1906 Smíchov, Praha, † 21. 2. 1989 Praha), elévka Národního divadla, členka smíchovské Arény a divadla Komedie; sporadicky účinkovala ve filmu (Syn hor; Vdavky Nanynky Kulichovy, oba 1925; Neviňátka, 1929; Znamení kotvy, 1947). Po sňatku 1926 se umělecké činnosti věnovala jen vzácně. Po manželově smrti se provdala za B. Filípka. Dcera Anna Ferencová, vl. jm. Fialová (* 25. 5. 1927 Praha), se stala rovněž herečkou. 1947 absolvovala dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze, 1947–49 působila v zájezdovém Vesnickém divadle, 1949–51 v Krajském oblastním divadle v Olomouci, 1951–89 patřila k oporám Východočeského divadla v Pardubicích. Před kamerou se po několika epizodách (Bláhový sen, 1943; Pouta, 1961; …a pozdravuji vlaštovky, 1972) prosadila až na počátku osmdesátých let, kdy ji do svých snímků začal obsazovat především V. Olmer (Skleněný dům, 1981; Co je vám, doktore?, 1984; Jako jed, 1985; Páni Edisoni, 1987; Čeleď brouků finančníků; Strašidlo cantervillské, 1989; Ta naše písnička česká II, 1990; Ještě větší blbec, než jsme doufali, 1994; Tuláci, 2001; Waterloo po česku, 2002; Hlava–ruce–srdce, 2010). Životní osudy otce i své vlastní zpracovala v memoárech Hříchy Anny Ferencové (1991).

D: beletrie: Telefonem do nebe, 1917; Divadlo bláznů; Velký manifest proti blahobytu, 1918; Člověk ruku v ruce se zvířetem; Keťasovo pokání, 1919; Dům hrůzy, 1920; Max & Moritz (s J. Kohoutem a J. Neubergem); Falešná věštkyně; Když to mrtvola zvrzne; Makavý důkaz; Maminko, proč mě prohlížejí?; Páni, pozor na kalhoty!; Ve spárech masérky, vše 1929 (vše s J. Kohoutem a K. Tobisem); Červené eso; Čtenáři myšlenek; Futuristická pohádka; Nesmělý milenec; Sebevrazi; V říši duchů; Vítání France Josefa, b. d.

L: OSND 2/1, s. 525; MČE 2, s. 544; Tomeš 1, s. 354; M. Churaň, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 2/1, s. 167; FPH 1, s. 113–114; Fikejz 1, s. 257–259; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 14. 8. 2015); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 14. 8. 2015); Český hraný film 1, 1995, rejstřík; 2, 1998, rejstřík; LČL 1, s. 780–781; DČD 4, rejstřík; L. Pacák, Dějiny pražských operetních divadel, 1946, rejstřík; Václav Wasserman vypráví o starých českých filmařích, 1958, s. 76–77, 194–207; J. Červený, Červená sedma, 1959, rejstřík; J. Brož – M. Frída, Historie československého filmu v obrazech 1898–1930, 1959, passim; A. Dvořák, Saša Rašilov, 1965, s. 29–32; J. Brož – M. Frída, Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, 1966, passim; V. Kudělka, Perly paní O. Úvod do studia české operety, 1976, s. 48–53; F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 128–133, 162, 164, 230, 287; J. Pelc, Zpráva o Osvobozeném divadle, 1982; V. Just, Proměny malých scén, 1984; J. Pelc, Osvobozené divadlo, 1990; P. Taussig, Filmový smích F. F., 1991; M. Schonberg, Osvobozené, 1992; M. Herzán – V. Budinský, Divadlo Rokoko, 1998, s. 8, 74, 128–129; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; M. Šulc, Česká operetní kronika 1863–1948. Vyprávění a fakta, 2002, rejstřík; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, rejstřík; Z. Sílová – R. Hrdinová – A. Kožíková – V. Mohylová, Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský ansámbl, 2007, s. 30, 192; R. Žitný, Protektorátní rozhlasový skeč. Jak zlomit vaz (nejen) králi komiků, 2010, s. 171–176; R. Žitný – J. Farník, F. F. – drastický komik, 2015. K dceři Anně F.: Fikejz 1, s. 259; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 14. 8. 2015); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 14. 8. 2015).

Zdeněk Doskočil