GAJER Václav 19.8.1923-1.7.1998

Václav GAJER
Narození	19.8.1923
Místo narození	Šumavské Hoštice (u Vimperka)
Úmrtí	1.7.1998
Místo úmrtí	Praha
Povolání	85- Filmař nebo filmový podnikatel
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=69398

GAJER, Václav, * 19. 8. 1923 Šumavské Hoštice (u Vimperka), † 1. 7. 1998 Praha, filmový režisér, scenárista

Po maturitě na obchodní akademii v Praze se chtěl věnovat hudbě nebo divadelní režii, nakonec se rozhodl pro film. 1943 začínal v pražských ateliérech jako poslíček a telefonista, 1944–45 vykonával různé asistentské profese v Nationalfilmu u režisérů M. Friče a M. Cikána. 1945 se stal zaměstnancem Československého státního filmu (později Filmového studia Barrandov), kde setrval jako režisér a scenárista až do odchodu do důchodu.

Ve znárodněné kinematografii nejprve získával zkušenosti jako pomocný režisér u M. Cikána (Hrdinové mlčí, 1946), K. Steklého (Siréna, 1947) a J. Weisse (Dravci, 1948). Bez odborného vzdělání dostal 1948 příležitost natočit samostatný debut Křížová trojka, detektivní komedii z prostředí učňovské mládeže. Dlouhodobě se zajímal o aktuální látky a náměty ze současného života. Většina jeho děl, k nimž si někdy psal i scénáře, však nepřekonala dobový průměr. Zpočátku byl silně ovlivněn estetickou doktrínou socialistického realismu. 1949 realizoval tendenční agitku Pan Habětín odchází, líčící vzestup a pád konjunkturálního podnikatele snažícího se uniknout znárodnění (Čestné uznání na MFF v Mariánských Lázních, 1949). Následovaly dva propagandistické snímky z prostředí kolektivizované české vesnice: drama Usměvavá zem (1952), znázorňující přednosti družstevního hospodaření, a schematický příběh Přicházejí z tmy (1953) o odhalení diverzní skupiny, která se terorem snažila odvrátit rolníky od úmyslu vstoupit do JZD. Jeho krátkometrážní film Dny a noci (1954) popisoval několik setkání mladičké ošetřovatelky se sovětským kapitánem v průběhu bojů o Stalingrad.

Od poloviny padesátých let čerpal G. náměty svých děl převážně ze života mladých lidí. Moralitu Vina Vladimíra Olmera (1956) věnoval osobním problémům studenta medicíny, který se vinou nezodpovědných přátel dostane do konfliktu se zákonem. Snímek reprezentoval československou kinematografii na MFF v Edinburghu. O rok později zaujal adaptací stejnojmenného románu K. Ptáčníka Ročník jedenadvacet, popisující osudy mladých mužů přinucených za tzv. totálního nasazení odklízet trosky v bombardovaném Německu. Zdůraznil původně okrajové milostné drama českého chlapce a německé ošetřovatelky. Podle scénáře E. Hofmana vznikl komorní milenecký příběh Sny na neděli (1959), zasazený do prostředí plicního sanatoria. Se stejným scenáristou realizoval G. i tři další filmy: Sedmý kontinent (1960) o melioraci jihočeských blat, Králíci ve vysoké trávě (1961), psychologický příběh vesnického chlapce konfrontovaného s všeobecným pokrytectvím a dvojí morálkou, a sportovní snímek Neklidnou hladinou (1962) o cestě třeboňských vodáků za zlatou medailí na olympijských hrách v Helsinkách. Příběhem Jak se kalí ocel (scénář A. Máša) o ideové deziluzi svazáckého agitátora přispěl do povídkového filmu o mládeži Místo v houfu (1964).

V atmosféře společenského uvolnění G. adaptoval několik žánrově různorodých literárních látek. Do rozhlasového prostředí zasadil tragikomedii Jak se zbavit Helenky (1967) natočenou podle povídky I. Borské. Román J. Škvoreckého Lvíče byl předlohou ironické milostné hříčky s detektivní zápletkou Flirt se slečnou Stříbrnou (1969), propojené s kritickým pohledem na dobové poměry. Jejich protipólem se stala dvě díla s vesnickou tematikou. Ve středometrážním filmu Horký vzduch (1965), pojednávajícím o posledních dnech starého výměnkáře, poskytl G. hereckou příležitost Z. Štěpánkovi. Syrové existenciální drama Kateřina a její děti (1970, podle novely J. Křenka Hořké deště), které vyprávělo o životě vesnické ženy a osudech jejích tří dcer, se v kinech objevilo v cenzurované verzi až po pěti letech.

1951–57 G. učil filmovou režii na FAMU, kde měl režijní supervizi nad několika absolventskými filmy (Vianočný dar, 1953; Nejšťastnější člověk na světě, 1953; Matúš, 1953; Oplatky, 1955; Ztracená pozice, 1956; Strach, 1956). Vykonával i funkci proděkana fakulty. Během pražského jara 1968 podporoval reformní vývoj. Angažoval se v Koordinačním výboru tvůrčích svazů a v prosinci 1968 se stal místopředsedou Českého odborového svazu umění a kultury. V květnu 1969 referoval na společné poradě ústředních výborů tvůrčích svazů, která odsoudila Husákovu protireformní politiku. Po nástupu tzv. normalizace byl 1970 vyškrtnut z KSČ a nesměl samostatně režírovat. Vedení studia ho přeřadilo do funkce pomocného režiséra. K samostatné režijní práci se mohl vrátit až na sklonku sedmdesátých let, kdy se zaměřil výhradně na snímky pro děti. S herci G. Valachem a T. Holým natočil volný triptych zasazený do šumavské přírody (Pod jezevčí skálou, 1978; Na pytlácké stezce, 1979; Za trnkovým keřem, 1980). Filmařskou dráhu zakončil dvěma adaptacemi dětských románů B. Říhy (Divoký koník Ryn, 1981; Dva kluci v palbě, 1983).

Byl prvním manželem herečky a spisovatelky Naděždy G., roz. Mauerové (* 11. 3. 1928 Brno), 1959–87 členky Národního divadla v Praze. Měli spolu dvě dcery a syna, manželství skončilo 1968 rozvodem. Nejmladší dcera Veronika G. (* 25. 1. 1963 Praha) je také herečkou. Nositel vyznamenání Za vynikající práci (1968).

D: Český hraný film III, 2001; IV, 2004; V, 2007; VI., 2010, rejstřík (se soupisem filmů).

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 209; Tomeš 1, s. 358; FP, s. 112–115 (s filmografií a bibliografií); http://www.csfd.cz (s filmografií, stav k 21. 5. 2015); http://www.fdb.cz (s filmografií, stav k 21. 5. 2015); B. Šmída, Jeden život s filmem, 1980, s. 143–146; L. Bartošek, Dějiny čs. kinematografie 2/2, 1982, s. 47; I. Klimeš, Matka a dítě. Čtyřicet pět sekund dialogu v Usměvavé zemi, in: Iluminace 6, 1994, č. 4, s. 47–74; V. Březina, Lexikon českého filmu, 1996, passim; J. Cysařová, Koordinační výbor, tvůrčí svazy a moc 1968–1972. Nekapitulantské postoje české tvůrčí inteligence a mechanismy moci KSČ, 2003, s. 38, 56; P. Juráček, Deník 1959–1974, 2003, s. 19, 280; J. Žalman, Umlčený film, 2008, s. 10, 227, 317–318; Š. Hulík, Kinematografie zapomnění. Počátky normalizace ve Filmovém studiu Barrandov (1968–1973), 2011, s. 77, 121, 320–321, 333–334, 460, obrazová příloha č. 6–10; P. Slinták – H. Rottová, Venkov v českém filmu 1945–1969. Filmová tvář kolektivizace, 2013, rejstřík; J. Lukeš, Diagnózy času. Český a slovenský poválečný film, 2013, s. 30, 39, 60, 64, 84, 97, 158, 185, 196.

Zdeněk Doskočil