GALLAS Matyáš 17.10.1588-25.4.1647: Porovnání verzí
(GALLASU_z_Matyáš_Jan_1584-25.4.1647) |
Bez shrnutí editace |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Matyáš | | jméno = Matyáš GALLAS | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = | | datum narození = 17.10.1588 | ||
| místo narození = | | místo narození = Trident (Itálie) | ||
| datum úmrtí = 25.4.1647 | | datum úmrtí = 25.4.1647 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Vídeň (Rakousko) | ||
| povolání = 45- Voják nebo partyzán | | povolání = 45- Voják nebo partyzán | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''GALLAS, Matyáš,''' ''* 17. 10. 1588 Trident (Itálie), † 25. 4. 1647 Vídeň (Rakousko), vojevůdce'' | |||
Narodil se v jihotyrolském Tridentu (Trento) jako syn Pankráce | |||
G. a Anunciaty Marcanti de Gandino. Prošel pážecí službou | |||
u zemského hejtmana v Lotrinsku a po otcově vzoru si zvolil | |||
vojenskou kariéru. Už 1606 bojoval ve Flandrech, později | |||
proti Benátkám, krátce před vypuknutím českého stavovského | |||
povstání byl velitelem pevnosti Riva na Gardském jezeře. | |||
Na počátku třicetileté války odešel do Bavorska, tam vstoupil | |||
do služeb vévody Maxmiliána I. a Katolické ligy a získal | |||
hodnost plukovníka. 1623 velel ligistickému předvoji v bitvě | |||
u Stadtlohnu. Posléze bojoval v Dolním Sasku, vyznamenal | |||
se při střetech s dánským králem Kristiánem IV. mj. u města | |||
Krempe, kde jako velitel dvou pluků porazil dánské oddíly | |||
vyslané k vyproštění pevnosti, či u Brém, kde donutil | |||
ke kapitulaci početný dánský sbor. 1627 byl G. jako jednomu | |||
z císařských válečných radů polepšen erb. Předtím, než v červenci | |||
1629 byla lübeckým mírem ukončena válka s Dánskem, | |||
G. přešel z bavorských do habsburských služeb pod velení Albrechta | |||
z Valdštejna. | |||
V císařském vojsku se jako jeden z vrchních velitelů podílel | |||
na tzv. mantovské válce a společně se švagrem Johannem | |||
Aldringenem | |||
1630 dobyl a vyplenil Mantovu. 1631 G. zastupoval | |||
jakožto zplnomocněný vyslanec císaře Ferdinanda II. při | |||
uzavření mírové smlouvy v Cherascu. Jako Valdštejnův oblíbenec | |||
G. získal hodnost generála-polního zbrojmistra. 1632 | |||
pomáhal vytlačit z Čech saské invazní vojsko a následně společně | |||
s Heinrichem Holkem zpustošil Sasko. Za to byl v říjnu | |||
1632 povýšen do hodnosti polního maršála; v důležité bitvě | |||
u Lützenu však chyběl. Po jmenování generálporučíkem se | |||
v září 1633 stal druhým mužem císařské armády. Vzápětí se | |||
zapojil do spiknutí proti Valdštejnovi a počátkem následujícího | |||
roku byl – zprvu tajně, ještě před Valdštejnovým zavražděním | |||
v Chebu v únoru 1634 – jmenován vrchním velitelem | |||
císařských vojsk. | |||
Z konfiskací získal rozsáhlé majetky v Čechách, a to nejen | |||
Smiřice Adama Erdmana Trčky a staroměstský dům Viléma | |||
Kinského, ale především Valdštejnova panství Frýdlant a Liberec. | |||
Zařadil se tím mezi nejbohatší šlechtice v Čechách. Navíc | |||
přikoupil majetky v Tridentsku a 1635 nabyl italské vévodství | |||
Lucera. Po smrti první manželky Isabely di Arco (1608–1632) | |||
se znovu oženil s Dorotou Annou z Lodronu († 1666), s níž | |||
měl pět dětí. | |||
G. kariéra dosáhla zenitu 1634 po vítězství habsburských vojsk | |||
nad Švédy u Nördlingenu. Ač G. mohl protivníka definitivně | |||
zlomit soustředěným úderem, dal přednost zdlouhavému a vyčerpávajícímu | |||
dobývání německých měst, při kterém pronikl | |||
až za Rýn. Na podzim 1635 se spojil v bojích proti Francii | |||
s lotrinským vévodou. Tažení ztroskotalo stejně jako útok | |||
do Burgundska na podzim 1636. G. se 1637 přesunul na sever | |||
Německa a bojoval v čele císařské armády proti švédskému | |||
generálovi Johannu Banérovi. Po dílčích úspěších u meklenburského Demminu musel G. během 1638 ustoupit na jih | |||
a v následujícím roce nedokázal Banérovi zamezit ve vpádu | |||
do Čech, Prahu se mu nicméně podařilo ubránit. Když Švédové | |||
obsadili Královéhradecko, G. rezignoval a odebral se na rodové | |||
statky do Tridentska. | |||
Poté co byl poražen jeho nástupce arcivévoda Leopold Vilém | |||
na podzim 1642 ve druhé bitvě u Breitenfeldu, povolal císař | |||
Ferdinand III. G. znovu do čela své armády, ten však nedokázal | |||
1643 Švédům zabránit ani v průniku na Moravu, ani 1644 | |||
v porážce Dánska, které v té době bylo císařovým spojencem. | |||
Vyhýbal se rozhodujícímu střetnutí se švédským vojevůdcem | |||
L. Torstenssonem. Vinou nepříznivých okolností ztratil téměř | |||
celou svou armádu a 1644 ustoupil do Čech. Poté opět rezignoval. | |||
Naposledy se na místo vrchního velitele vrátil na přelomu | |||
1646 a 1647, aniž by se stihl zapojit do bojových akcí. | |||
Pohřben byl v Tridentu. | |||
'''L:''' OSN 9, s. 855; MSN 2, s. 925; MČE 2, s. 559; ADB 8, s. 320–331; | |||
NDB 6, s. 46–47 (s mylným datem narození 1584); F. Stieler, „Gallassische | |||
Ruin“. Bernburgs ärgste Notzeit im Dreißigjährigen Krieg (= Bernburger | |||
Heimathefte 1), Bernburg 1931; R. Rebitsch, M. G. (1588–1647). Císařský | |||
generál a Valdštejnův „dědic“, 2013 (s další literaturou). | |||
Jan Kilián | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | [[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | ||
[[Kategorie: | [[Kategorie:1588]] | ||
[[Kategorie:Trident]] | |||
[[Kategorie:1647]] | [[Kategorie:1647]] | ||
[[Kategorie:Vídeň]] | |||
Verze z 1. 4. 2018, 17:37
| Matyáš GALLAS | |
 | |
| Narození | 17.10.1588 |
|---|---|
| Místo narození | Trident (Itálie) |
| Úmrtí | 25.4.1647 |
| Místo úmrtí | Vídeň (Rakousko) |
| Povolání | 45- Voják nebo partyzán |
| Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46361 |
GALLAS, Matyáš, * 17. 10. 1588 Trident (Itálie), † 25. 4. 1647 Vídeň (Rakousko), vojevůdce
Narodil se v jihotyrolském Tridentu (Trento) jako syn Pankráce G. a Anunciaty Marcanti de Gandino. Prošel pážecí službou u zemského hejtmana v Lotrinsku a po otcově vzoru si zvolil vojenskou kariéru. Už 1606 bojoval ve Flandrech, později proti Benátkám, krátce před vypuknutím českého stavovského povstání byl velitelem pevnosti Riva na Gardském jezeře. Na počátku třicetileté války odešel do Bavorska, tam vstoupil do služeb vévody Maxmiliána I. a Katolické ligy a získal hodnost plukovníka. 1623 velel ligistickému předvoji v bitvě u Stadtlohnu. Posléze bojoval v Dolním Sasku, vyznamenal se při střetech s dánským králem Kristiánem IV. mj. u města Krempe, kde jako velitel dvou pluků porazil dánské oddíly vyslané k vyproštění pevnosti, či u Brém, kde donutil ke kapitulaci početný dánský sbor. 1627 byl G. jako jednomu z císařských válečných radů polepšen erb. Předtím, než v červenci 1629 byla lübeckým mírem ukončena válka s Dánskem, G. přešel z bavorských do habsburských služeb pod velení Albrechta z Valdštejna.
V císařském vojsku se jako jeden z vrchních velitelů podílel na tzv. mantovské válce a společně se švagrem Johannem Aldringenem 1630 dobyl a vyplenil Mantovu. 1631 G. zastupoval jakožto zplnomocněný vyslanec císaře Ferdinanda II. při uzavření mírové smlouvy v Cherascu. Jako Valdštejnův oblíbenec G. získal hodnost generála-polního zbrojmistra. 1632 pomáhal vytlačit z Čech saské invazní vojsko a následně společně s Heinrichem Holkem zpustošil Sasko. Za to byl v říjnu 1632 povýšen do hodnosti polního maršála; v důležité bitvě u Lützenu však chyběl. Po jmenování generálporučíkem se v září 1633 stal druhým mužem císařské armády. Vzápětí se zapojil do spiknutí proti Valdštejnovi a počátkem následujícího roku byl – zprvu tajně, ještě před Valdštejnovým zavražděním v Chebu v únoru 1634 – jmenován vrchním velitelem císařských vojsk.
Z konfiskací získal rozsáhlé majetky v Čechách, a to nejen Smiřice Adama Erdmana Trčky a staroměstský dům Viléma Kinského, ale především Valdštejnova panství Frýdlant a Liberec. Zařadil se tím mezi nejbohatší šlechtice v Čechách. Navíc přikoupil majetky v Tridentsku a 1635 nabyl italské vévodství Lucera. Po smrti první manželky Isabely di Arco (1608–1632) se znovu oženil s Dorotou Annou z Lodronu († 1666), s níž měl pět dětí.
G. kariéra dosáhla zenitu 1634 po vítězství habsburských vojsk nad Švédy u Nördlingenu. Ač G. mohl protivníka definitivně zlomit soustředěným úderem, dal přednost zdlouhavému a vyčerpávajícímu dobývání německých měst, při kterém pronikl až za Rýn. Na podzim 1635 se spojil v bojích proti Francii s lotrinským vévodou. Tažení ztroskotalo stejně jako útok do Burgundska na podzim 1636. G. se 1637 přesunul na sever Německa a bojoval v čele císařské armády proti švédskému generálovi Johannu Banérovi. Po dílčích úspěších u meklenburského Demminu musel G. během 1638 ustoupit na jih a v následujícím roce nedokázal Banérovi zamezit ve vpádu do Čech, Prahu se mu nicméně podařilo ubránit. Když Švédové obsadili Královéhradecko, G. rezignoval a odebral se na rodové statky do Tridentska.
Poté co byl poražen jeho nástupce arcivévoda Leopold Vilém na podzim 1642 ve druhé bitvě u Breitenfeldu, povolal císař Ferdinand III. G. znovu do čela své armády, ten však nedokázal 1643 Švédům zabránit ani v průniku na Moravu, ani 1644 v porážce Dánska, které v té době bylo císařovým spojencem. Vyhýbal se rozhodujícímu střetnutí se švédským vojevůdcem L. Torstenssonem. Vinou nepříznivých okolností ztratil téměř celou svou armádu a 1644 ustoupil do Čech. Poté opět rezignoval. Naposledy se na místo vrchního velitele vrátil na přelomu 1646 a 1647, aniž by se stihl zapojit do bojových akcí. Pohřben byl v Tridentu.
L: OSN 9, s. 855; MSN 2, s. 925; MČE 2, s. 559; ADB 8, s. 320–331; NDB 6, s. 46–47 (s mylným datem narození 1584); F. Stieler, „Gallassische Ruin“. Bernburgs ärgste Notzeit im Dreißigjährigen Krieg (= Bernburger Heimathefte 1), Bernburg 1931; R. Rebitsch, M. G. (1588–1647). Císařský generál a Valdštejnův „dědic“, 2013 (s další literaturou).
Jan Kilián