HELLER Seligmann 8.7.1831-8.1.1890: Porovnání verzí
(HELLER_Seligmann_8.7.1831-8.1.1890) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 8.7.1831 | | datum narození = 8.7.1831 | ||
| místo narození = Roudnice | | místo narození = Roudnice nad Labem | ||
| datum úmrtí = 8.1.1890 | | datum úmrtí = 8.1.1890 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Vídeň (Rakousko) | ||
| povolání = 63- Spisovatel | | povolání = 63- Spisovatel<br />61- Pedagog | ||
61- Pedagog | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | | citace = Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 459-460 | ||
}} | |||
'''HELLER, Seligmann''', ''* 8. 7. 1831 Roudnice nad Labem, † 8. 1. 1890 Vídeň (Rakousko), básník, publicista, překladatel, pedagog'' | |||
Narozen v německy hovořící židovské ortodoxní rodině pekaře. Brzy přišel o matku, s nevlastní matkou měl traumatické | |||
zkušenosti. Navštěvoval veřejnou židovskou školu v rodišti, | |||
1844 přišel do Prahy, kde se zabýval rabínsko-teologickými | |||
studiemi (Talmud-Thora-Schule) u pražského vrchního rabína, učence a příznivce haskaly Salomona Judy Rappaporta. | |||
Poté začal studovat staroměstské gymnázium, zvláště ho zaujaly klasická filologie, moderní jazyky (již tehdy překládal | |||
z latiny, francouzštiny a italštiny do hebrejštiny, jeho první | |||
básnické pokusy od 1844 jsou rovněž v hebrejštině). H. byl | |||
nadšeným příznivcem revolučního dění 1848, zřejmě z obav | |||
před politickým angažmá ho otec povolal zpět do Roudnice. | |||
Na začátku padesátých let se vrátil do Prahy, pokračoval ve | |||
studiu na malostranském gymnáziu, kde se mj. stýkal s J. Nerudou; podle pozdějšího Nerudova tvrzení jeho samotného | |||
k českému uvědomění přivedla H. sebevědomá identifikace | |||
s židovstvím. I zde pokračoval H. v soustředěném studiu klasické filologie (se zvláštním zalíbením se zabýval historickými | |||
a tragickými žánry), učil se i anglicky. Přátelil se a finančně | |||
podporoval předčasně zemřelého prozaika Moritze Reicha. Po | |||
maturitě (1853) H. studoval na vídeňské univerzitě filozofii, | |||
filologii, historii a práva. Kvůli oční chorobě se 1858 vrátil | |||
předčasně do Čech na pronajatý statek svého otce. Poté přesídlil do Litoměřic, kde měl otec v nájmu městský pivovar, | |||
ten H. vedl ještě dva roky po jeho smrti. 1863 se přestěhoval | |||
do Roudnice a oženil se. Jako zdroj obživy si zřídil v Litoměřicích penzionát, který byl za prusko-rakouské války 1866 | |||
zničen, v témže roce bylo i rozloučeno jeho manželství. | |||
1867 se přestěhoval do Prahy, stal se na přímluvu právníka | |||
Wolfganga Wesselyho učitelem profánních předmětů na rabínské škole, 1871/72 byl profesorem na obchodní akademii, | |||
na níž vystřídal estetika Josefa Bayera. Na doporučení Franze Klutschaka působil 1867–72 jako divadelní referent listu | |||
''Bohemia''. H., společensky plachý člověk, udržoval kontakt | |||
s několika pražskými přáteli (estetikem, kritikem a publicistou J. Bayerem, literárním kritikem a básníkem Alfredem | |||
Klaarem a publicistou a novinářem Davidem Kuhem) v salonu Kathariny Buschové, roz. Rappoportové. V říjnu 1872 | |||
se stěhoval opět do Vídně (za svého nástupce v ''Bohemii'' doporučil A. Klaara). V sídelním městě krátce působil do 1873 | |||
jako fejetonista a divadelní kritik v ''Deutsche Zeitung'' (spolu | |||
s Ferdinandem Kürnbergerem). Později vyučoval až do konce | |||
života německý jazyk a literaturu na dívčí obchodní akademii. | |||
1873 se seznámil s židovským učencem Davidem Kaufmannem, který ho finančně podporoval. V polovině sedmdesátých | |||
let byl s H. veden soudní proces za údajnou urážku římskokatolického náboženství, pro nedostatek důkazů byl však osvobozen. Ke konci života žil v ústraní. Syn '''Arnold H.''' (* 6. 12. 1864 Litoměřice, † 26. 1. 1925 Vídeň /Rakousko/) vystudoval medicínu (mj. u Eduarda Alberta) ve Vídni, působil jako | |||
uznávaný zubní lékař a vědecky publikoval v oboru. | |||
H. nevelké dílo prozrazuje rozsáhlé vzdělání v oblasti antické, | |||
středověké i německé filozofie (včetně oblíbeného neohegeliánského mytologického kritika křesťanství Davida Friedricha | |||
Strauße) spolu se znalostí řady starých (latina, řečtina, hebrejština, sanskrt, ke konci života se začal učit arabsky) i novějších jazyků (angličtina, francouzština, italština). Jako básník | |||
vystoupil H. s eposem ''Ahasverus'', zobrazujícím putování věčného žida (později i s Donem Juanem a Faustem) dějinami | |||
lidstva od ukřižování Krista přes setkání s Dantem, Husem, | |||
Valdštejnem, Napoleonem až po vrcholné setkání s „lidstvím“ | |||
ztělesněným Goethem; dílo lze chápat jako optimisticky pojatý „topos židovské dějinné (sebe)identifikace“ v době usilující | |||
o německo-židovskou kulturní symbiózu. I v básních, uveřejněných ve svazku, jehož výnos věnoval poškozeným povodní v Čechách 1872, se H. projevil jako básník velkých mytologických a dějinných témat, ale i přírodních reflexivních | |||
pokusů, patriotických, svobodomyslných, občas i elegických | |||
skladeb a ohlasů staré poezie. Později ojediněle uveřejňoval | |||
své překlady ze sanskrtu a hebrejštiny, výbor z jeho překladů | |||
středověkých hebrejských básníků, zejména Jehudy Halévyho, | |||
vyšel až posmrtně péčí Davida Kaufmanna, překlad Dantova | |||
zpěvu ''Ráj z Božské komedie'' až po první světové válce. Ve vlastní | |||
hře ''Die letzten Hasmonäer'' (1868) předložil historické drama | |||
z židovských dějin podle Flaviových ''Židovských starožitností'', | |||
v němž H. zobrazil opětovně své přesvědčení o možnosti židovsko-křesťanské symbiózy. | |||
'''D:''' Die Wanderungen des Ahasver, Wien 1865; Zur Charakteristik der Schriften und Schriftsteller des Neuen Testaments, 1866; Peter Smolenskij. Kinim wahlge – Todtenklage beim Ableben des ehrw. Herrn S. L. Rapoport, | |||
Prager Oberrabbiners am 16 Oct. 1867 (H. přeložil paralelně vydanou báseň | |||
z hebrejštiny); Ahasverus: ein Heldengedicht, Leipzig 1868; Gedichte. Zum | |||
Besten der durch die Überschwemmung vom 25. Mai Betroffenen, herausgegeben vom Hilfs-Comité des Deutschen Casino, 1872; Le-bat kohen Śara Zilberśtayn. Zikaron ahava / Frau Elsa Silberstein, geb. Kohn. Zur Erinnerung, | |||
Wien 5642 (1882); připojen překlad 24 epitafů z hebrejštiny pod názvem | |||
Trauerweiden auf ihr Grab. Vierundzwanzig Epitaphe von M. Kohn-Bistritz; | |||
Die echten hebräischen Melodieen /sic!/, übersetzt von S. H., D. Kaufmann | |||
(ed.), Trier 1893 (další vyd. 1903, 1904). | |||
'''L:''' L. Eisenberg, Das geistige Wien, Wien 1889; F. Brümmer, Lexikon der deutschen Dichter und Prosaisten des 19. Jahrhunderts. Gi–L, Leipzig 1901, | |||
s. 146–147; J. W. Nagl, Deutsch-österreichische Literaturgeschichte. Von | |||
1890 bis 1918, 4, Wien 1937, s. 1333 a 1343; ÖBL 2, s. 261–262; NDB 8, | |||
s. 480; S. Blumesberger, Handbuch österreichischer Autorinnen und Autoren jüdischer Herkunft 18. bis 20. Jahrhundert 1. A–I, Wien 2002, s. 528; | |||
R. Heuer, Lexikon deutsch-jüdischer Autoren 11. Hein–Hirs, Berlin 2002, | |||
s. 65–68; H. Weiser, Eine poetische Gabe oder S. H. als Lyriker, 1871 (posměšná satira); H. J. Landau, Stammbuchblätter, 1875, s. 207–209; L. A. Frankl, | |||
Friedrich Rückert an S. H. in Leitmeritz, in: Die Neuzeit 23. 5. 1891, s. 206–207 | |||
(s úvodem a dvěma otištěnými dopisy z let 1865–66); Anonym, Allgemeine | |||
Zeitschrift des Judentums 54, 1890, s. 36; R. Berger, S. H. und Friedrich Rückert, in: Allgemeine Zeitschrift des Judentums 55, 1891, s. 81–83; E. Schiff, in: tamtéž 57, 1893, s. 18–19; R. Fürst, in: M. Reich, Ausgewählte Werke (1900, | |||
s. 5–11 aj.); A. Klaar, Erinnerungen (Zum Gedenktage der Bohemia), in: | |||
Bohemia 1. 1. 1902, příloha, s. 3; G. Karpeles, David Kaufmann und S. H., | |||
in: Allgemeine Zeitschrift des Judentums 66, 1902, s. 317–319 (zde i básně | |||
a aforismy), 333–334, 358–359, 370–371, 380–381, 392–393; A. Klaar, Aus | |||
meiner ersten Bohemia-Zeit, in: Bohemia 25. 12. 1910, Weihnachtsbeilage, | |||
s. 33–34; L. Geiger, Jüdische Denker und Dichter. S. H., in: Allgemeine Zeitschrift des Judentums 83, 1919, s. 68–70; K. Benedikt, Erinnerungen an S. H. | |||
Der Prager Lessing, in: Neues Wiener Journal 6. 2. 1922, s. 8; J. Peletová, | |||
Die Sage vom Ahasver in der deutschen Literatur, besonders bei S. H., 1921 | |||
(disertační práce, FF UK, Praha); H. Teweles, Theater und Publicum, 1927, | |||
s. 11–12; F. Eckstein, Ahasverus und die Kaiserin, in: týž, „Alte unnennbare | |||
Tage“. Erinnerungen aus siebzig Lehr- und Wanderjahren, 1935, Wien 1988, | |||
s. 120–127 (původně: Neues Wiener Tagblatt 13. 4. 1933, s. 2–3, četná další | |||
vydání); N. Ahlers, Das deutsche Versepos zwischen 1848 und 1914, Frankfurt | |||
am Main 1998, 200n., 218n.; W. Klimbacher, Revolutionshoffnungen und | |||
akkulturative Gesten. S. H., in: Mnemosyné, sv. 24, Münster–Hamburg 1998, | |||
s. 91–99; M. Thulin, Kaufmanns Nachrichtendienst. Ein jüdisches Gelehrtennetzwerk im 19. Jahrhundert, Göttingen 2012, s. 97–99; http://encyklopedie. | |||
idu.cz/index.php/Heller,_Seligmann (stav k 17. 6. 2019). | |||
'''P:''' ÖNB, Wien, Dopisy divadelnímu kritikovi Neue Freie Presse a publicistovi | |||
Rudolfu Valdekovi Wagnerovi; Wien-Bibliothek im Rathaus, jednotlivé dopisy L. A. Franklovi, F. Grillparzerovi, K. A. Franzosovi. | |||
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/3690266e-8efe-4667-b4dc-4c009cbbaad6 Bibliografie dějin Českých zemí] | |||
Václav Petrbok | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
Řádek 19: | Řádek 115: | ||
[[Kategorie:1831]] | [[Kategorie:1831]] | ||
[[Kategorie: | [[Kategorie:Roudnice nad Labem]] | ||
[[Kategorie:1890]] | [[Kategorie:1890]] | ||
[[Kategorie:Vídeň]] |
Aktuální verze z 27. 3. 2022, 08:27
Seligmann HELLER | |
Narození | 8.7.1831 |
---|---|
Místo narození | Roudnice nad Labem |
Úmrtí | 8.1.1890 |
Místo úmrtí | Vídeň (Rakousko) |
Povolání |
63- Spisovatel 61- Pedagog |
Citace | Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 459-460 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47207 |
HELLER, Seligmann, * 8. 7. 1831 Roudnice nad Labem, † 8. 1. 1890 Vídeň (Rakousko), básník, publicista, překladatel, pedagog
Narozen v německy hovořící židovské ortodoxní rodině pekaře. Brzy přišel o matku, s nevlastní matkou měl traumatické zkušenosti. Navštěvoval veřejnou židovskou školu v rodišti, 1844 přišel do Prahy, kde se zabýval rabínsko-teologickými studiemi (Talmud-Thora-Schule) u pražského vrchního rabína, učence a příznivce haskaly Salomona Judy Rappaporta. Poté začal studovat staroměstské gymnázium, zvláště ho zaujaly klasická filologie, moderní jazyky (již tehdy překládal z latiny, francouzštiny a italštiny do hebrejštiny, jeho první básnické pokusy od 1844 jsou rovněž v hebrejštině). H. byl nadšeným příznivcem revolučního dění 1848, zřejmě z obav před politickým angažmá ho otec povolal zpět do Roudnice. Na začátku padesátých let se vrátil do Prahy, pokračoval ve studiu na malostranském gymnáziu, kde se mj. stýkal s J. Nerudou; podle pozdějšího Nerudova tvrzení jeho samotného k českému uvědomění přivedla H. sebevědomá identifikace s židovstvím. I zde pokračoval H. v soustředěném studiu klasické filologie (se zvláštním zalíbením se zabýval historickými a tragickými žánry), učil se i anglicky. Přátelil se a finančně podporoval předčasně zemřelého prozaika Moritze Reicha. Po maturitě (1853) H. studoval na vídeňské univerzitě filozofii, filologii, historii a práva. Kvůli oční chorobě se 1858 vrátil předčasně do Čech na pronajatý statek svého otce. Poté přesídlil do Litoměřic, kde měl otec v nájmu městský pivovar, ten H. vedl ještě dva roky po jeho smrti. 1863 se přestěhoval do Roudnice a oženil se. Jako zdroj obživy si zřídil v Litoměřicích penzionát, který byl za prusko-rakouské války 1866 zničen, v témže roce bylo i rozloučeno jeho manželství. 1867 se přestěhoval do Prahy, stal se na přímluvu právníka Wolfganga Wesselyho učitelem profánních předmětů na rabínské škole, 1871/72 byl profesorem na obchodní akademii, na níž vystřídal estetika Josefa Bayera. Na doporučení Franze Klutschaka působil 1867–72 jako divadelní referent listu Bohemia. H., společensky plachý člověk, udržoval kontakt s několika pražskými přáteli (estetikem, kritikem a publicistou J. Bayerem, literárním kritikem a básníkem Alfredem Klaarem a publicistou a novinářem Davidem Kuhem) v salonu Kathariny Buschové, roz. Rappoportové. V říjnu 1872 se stěhoval opět do Vídně (za svého nástupce v Bohemii doporučil A. Klaara). V sídelním městě krátce působil do 1873 jako fejetonista a divadelní kritik v Deutsche Zeitung (spolu s Ferdinandem Kürnbergerem). Později vyučoval až do konce života německý jazyk a literaturu na dívčí obchodní akademii. 1873 se seznámil s židovským učencem Davidem Kaufmannem, který ho finančně podporoval. V polovině sedmdesátých let byl s H. veden soudní proces za údajnou urážku římskokatolického náboženství, pro nedostatek důkazů byl však osvobozen. Ke konci života žil v ústraní. Syn Arnold H. (* 6. 12. 1864 Litoměřice, † 26. 1. 1925 Vídeň /Rakousko/) vystudoval medicínu (mj. u Eduarda Alberta) ve Vídni, působil jako uznávaný zubní lékař a vědecky publikoval v oboru.
H. nevelké dílo prozrazuje rozsáhlé vzdělání v oblasti antické, středověké i německé filozofie (včetně oblíbeného neohegeliánského mytologického kritika křesťanství Davida Friedricha Strauße) spolu se znalostí řady starých (latina, řečtina, hebrejština, sanskrt, ke konci života se začal učit arabsky) i novějších jazyků (angličtina, francouzština, italština). Jako básník vystoupil H. s eposem Ahasverus, zobrazujícím putování věčného žida (později i s Donem Juanem a Faustem) dějinami lidstva od ukřižování Krista přes setkání s Dantem, Husem, Valdštejnem, Napoleonem až po vrcholné setkání s „lidstvím“ ztělesněným Goethem; dílo lze chápat jako optimisticky pojatý „topos židovské dějinné (sebe)identifikace“ v době usilující o německo-židovskou kulturní symbiózu. I v básních, uveřejněných ve svazku, jehož výnos věnoval poškozeným povodní v Čechách 1872, se H. projevil jako básník velkých mytologických a dějinných témat, ale i přírodních reflexivních pokusů, patriotických, svobodomyslných, občas i elegických skladeb a ohlasů staré poezie. Později ojediněle uveřejňoval své překlady ze sanskrtu a hebrejštiny, výbor z jeho překladů středověkých hebrejských básníků, zejména Jehudy Halévyho, vyšel až posmrtně péčí Davida Kaufmanna, překlad Dantova zpěvu Ráj z Božské komedie až po první světové válce. Ve vlastní hře Die letzten Hasmonäer (1868) předložil historické drama z židovských dějin podle Flaviových Židovských starožitností, v němž H. zobrazil opětovně své přesvědčení o možnosti židovsko-křesťanské symbiózy.
D: Die Wanderungen des Ahasver, Wien 1865; Zur Charakteristik der Schriften und Schriftsteller des Neuen Testaments, 1866; Peter Smolenskij. Kinim wahlge – Todtenklage beim Ableben des ehrw. Herrn S. L. Rapoport, Prager Oberrabbiners am 16 Oct. 1867 (H. přeložil paralelně vydanou báseň z hebrejštiny); Ahasverus: ein Heldengedicht, Leipzig 1868; Gedichte. Zum Besten der durch die Überschwemmung vom 25. Mai Betroffenen, herausgegeben vom Hilfs-Comité des Deutschen Casino, 1872; Le-bat kohen Śara Zilberśtayn. Zikaron ahava / Frau Elsa Silberstein, geb. Kohn. Zur Erinnerung, Wien 5642 (1882); připojen překlad 24 epitafů z hebrejštiny pod názvem Trauerweiden auf ihr Grab. Vierundzwanzig Epitaphe von M. Kohn-Bistritz; Die echten hebräischen Melodieen /sic!/, übersetzt von S. H., D. Kaufmann (ed.), Trier 1893 (další vyd. 1903, 1904).
L: L. Eisenberg, Das geistige Wien, Wien 1889; F. Brümmer, Lexikon der deutschen Dichter und Prosaisten des 19. Jahrhunderts. Gi–L, Leipzig 1901, s. 146–147; J. W. Nagl, Deutsch-österreichische Literaturgeschichte. Von 1890 bis 1918, 4, Wien 1937, s. 1333 a 1343; ÖBL 2, s. 261–262; NDB 8, s. 480; S. Blumesberger, Handbuch österreichischer Autorinnen und Autoren jüdischer Herkunft 18. bis 20. Jahrhundert 1. A–I, Wien 2002, s. 528; R. Heuer, Lexikon deutsch-jüdischer Autoren 11. Hein–Hirs, Berlin 2002, s. 65–68; H. Weiser, Eine poetische Gabe oder S. H. als Lyriker, 1871 (posměšná satira); H. J. Landau, Stammbuchblätter, 1875, s. 207–209; L. A. Frankl, Friedrich Rückert an S. H. in Leitmeritz, in: Die Neuzeit 23. 5. 1891, s. 206–207 (s úvodem a dvěma otištěnými dopisy z let 1865–66); Anonym, Allgemeine Zeitschrift des Judentums 54, 1890, s. 36; R. Berger, S. H. und Friedrich Rückert, in: Allgemeine Zeitschrift des Judentums 55, 1891, s. 81–83; E. Schiff, in: tamtéž 57, 1893, s. 18–19; R. Fürst, in: M. Reich, Ausgewählte Werke (1900, s. 5–11 aj.); A. Klaar, Erinnerungen (Zum Gedenktage der Bohemia), in: Bohemia 1. 1. 1902, příloha, s. 3; G. Karpeles, David Kaufmann und S. H., in: Allgemeine Zeitschrift des Judentums 66, 1902, s. 317–319 (zde i básně a aforismy), 333–334, 358–359, 370–371, 380–381, 392–393; A. Klaar, Aus meiner ersten Bohemia-Zeit, in: Bohemia 25. 12. 1910, Weihnachtsbeilage, s. 33–34; L. Geiger, Jüdische Denker und Dichter. S. H., in: Allgemeine Zeitschrift des Judentums 83, 1919, s. 68–70; K. Benedikt, Erinnerungen an S. H. Der Prager Lessing, in: Neues Wiener Journal 6. 2. 1922, s. 8; J. Peletová, Die Sage vom Ahasver in der deutschen Literatur, besonders bei S. H., 1921 (disertační práce, FF UK, Praha); H. Teweles, Theater und Publicum, 1927, s. 11–12; F. Eckstein, Ahasverus und die Kaiserin, in: týž, „Alte unnennbare Tage“. Erinnerungen aus siebzig Lehr- und Wanderjahren, 1935, Wien 1988, s. 120–127 (původně: Neues Wiener Tagblatt 13. 4. 1933, s. 2–3, četná další vydání); N. Ahlers, Das deutsche Versepos zwischen 1848 und 1914, Frankfurt am Main 1998, 200n., 218n.; W. Klimbacher, Revolutionshoffnungen und akkulturative Gesten. S. H., in: Mnemosyné, sv. 24, Münster–Hamburg 1998, s. 91–99; M. Thulin, Kaufmanns Nachrichtendienst. Ein jüdisches Gelehrtennetzwerk im 19. Jahrhundert, Göttingen 2012, s. 97–99; http://encyklopedie. idu.cz/index.php/Heller,_Seligmann (stav k 17. 6. 2019).
P: ÖNB, Wien, Dopisy divadelnímu kritikovi Neue Freie Presse a publicistovi Rudolfu Valdekovi Wagnerovi; Wien-Bibliothek im Rathaus, jednotlivé dopisy L. A. Franklovi, F. Grillparzerovi, K. A. Franzosovi.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Václav Petrbok