HIEKE František 3.7.1893-17.2.1984

František HIEKE
Narození	3.7.1893
Místo narození	Roudnice nad Labem
Úmrtí	17.2.1984
Místo úmrtí	Mladá Boleslav
Povolání	45- Voják nebo partyzán
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 586-587
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=77753

HIEKE, František, * 3. 7. 1893 Roudnice nad Labem, † 17. 2. 1984 Mladá Boleslav, voják, vojenský diplomat, účastník 1. a 2. odboje

Jako voják používal krycí jména Pavel Poslední, Petar Stoj, Sinokay, Stoj, Vojtěch, Vojta. Studoval na německé průmyslové škole v Kašperských Horách, odkud 1911 přešel na stavební odbor české státní průmyslové školy v Plzni, kde 1913 maturoval. O rok později byl u doplňovacího okresního velitelství v Litoměřicích odveden do armády. Nejprve sloužil u 42. c. k. pěšího pluku v Terezíně a od srpna 1914 u 74. c. k. pěšího pluku v Jičíně. Počátkem března 1915 byl odeslán na východní frontu, kde záhy přeběhl do ruského zajetí a v kazaňském zajateckém táboře se neúspěšně hlásil do československých vojenských jednotek. V květnu 1916 vstoupil v Oděse do 1. srbské dobrovolnické divize, s níž jako velitel čety 2. srbského pěšího pluku odešel na frontu. Při bojích v Dobrudži byl v říjnu 1916 těžce raněn. Po hospitalizaci v oděské vojenské nemocnici působil od února 1917 jako velitel čety (od ledna 1918 roty) náhradního praporu srbského dobrovolnického sboru. Na jaře 1918 byl v rámci hlavního štábu spojeneckých sil pověřen zpravodajskými úkoly v Murmansku. Od února do listopadu 1919 působil v Rumunsku a účastnil se bojů proti Maďarské republice rad. O měsíc později se vrátil do Československa.

Od ledna 1920 H. sloužil jako zpravodajský důstojník u velitelství 8. divize v Opavě. Následně byl velitelem roty u pěších pluků v Levicích, Bratislavě a v Šahách. 1927 přešel k velitelství 1. divize do Prahy. Absolvoval Svobodnou školu politických nauk a zpravodajské a kriminalistické kurzy na UK a MNO. V hodnosti majora nastoupil na jaře 1931 do 2. oddělení štábu Zemského vojenského velitelství Praha, kde až do září 1936 vykonával funkci spojovacího důstojníka se Zemským finančním úřadem (s výjimkou zpravodajského působení u 33. pěšího pluku „Doss Alto“, k němuž byl odvelen v dubnu 1933). Po tříměsíčním působení u velitelství I. sboru v Praze se v lednu 1937 stal spojovacím důstojníkem 2. oddělení hlavního štábu MNO. Posléze velel zpravodajské skupině u Ředitelství opevňovacích prací. Počátkem února 1939 se vrátil na 2. oddělení hlavního štábu, kde sloužil až do likvidace československé branné moci.

Po vzniku protektorátu se jako příslušník ústředního vedení Obrany národa zapojil do protinacistické rezistence. Před hrozícím zatčením uprchl v prosinci 1939 přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie, kde do dubna 1941 působil jako československý vojenský zmocněnec v Bělehradě (s přestávkou od poloviny dubna do poloviny července 1940, kdy pobýval v Turecku). Za pomoci svých srbských přátel pracoval zpravodajsky proti Německu a jeho spojencům, materiálně pomáhal československým uprchlíkům i domácímu odboji v protektorátu. Patřil k ústředním osobnostem československého vojenského odboje na Balkáně. Spoluorganizoval zpravodajské sítě na území Bulharska, Rumunska a Jugoslávie. Výrazně přispěl k navázání zpravodajské spolupráce se sovětskou vojenskou zpravodajskou službou. Po nacistické okupaci Jugoslávie odešel do Jeruzaléma, kde byl zařazen do skupiny vojenského zmocněnce Heliodora Píky, s nímž ještě v dubnu 1941 odjel do Sovětského svazu. Jako příslušník vojenské mise v Moskvě se podílel na výcviku československých vojáků určených k plnění zvláštních úkolů ve vlasti. Od října 1941 působil v Íránu, kde byl k 1. lednu 1942 jmenován československým vojenským zmocněncem. Po navázání oficiálních diplomatických vztahů mezi Československem a Íránem působil jako vojenský a letecký atašé v Teheránu. V únoru 1944 převzal řízení československé vojenské mise u štábu Josipa Broze Tita v Jugoslávii, které velel v hodnosti plukovníka až do ukončení její činnosti v říjnu 1945.

Po návratu do Československa byl v listopadu 1945 ustanoven přednostou V. odboru MNO, odkud v létě 1946 přešel k I. odboru. Od listopadu 1946 působil rok jako zástupce velitele 12. divize v Litoměřicích. V prosinci 1947 se znovu vrátil na I. odbor MNO v Praze. Po komunistickém převratu obdržel v říjnu 1948 zvláštní dovolenou a v lednu 1949 definitivně odešel do výslužby. V padesátých letech byl degradován na vojína, nezákonně odsouzen a dva roky vězněn. K jeho úplné rehabilitaci došlo až po listopadu 1989. Pochován byl na hřbitově v Mladé Boleslavi. Obdržel Řád Slovenského národního povstání I. třídy a jugoslávský Řád partyzánské hvězdy se stříbrným věncem.

D: Mé vzpomínky z druhé světové války, in: Historie a vojenství 17, 1968, č. 4, s. 581–619; Za války na Středním východě, in: tamtéž, č. 6–7, s. 1107–1133; Velitelem Československé vojenské mise u štábu maršála Tita, in: tamtéž 18, 1969, č. 3, s. 560–581.

L: Tomeš 1, s. 456; J. Čvančara, Někomu život, někomu smrt 1939–1941, 2002, s. 76, 100, 114n.; Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, 2005, s. 94–95; L. Beneš, Osobnosti Mladoboleslavska, 2009, s. 62–63; Z. Zudová-Lešková, Zapomenutá elita. Českoslovenští vojenští diplomaté v letech 1938–1945, 2011, s. 81n.

P: VHA, Praha, Sbírka Kvalifikačních listin; Sbírka Kmenových listů; fond Československá vojenská mise v Jugoslávii; fond Československý vojenský a letecký atašé v Íránu; fond Československa vojenská mise v SSSR 1939–1948; NA, Praha, fond Svaz protifašistických bojovníků, Vzpomínková soutěž prací SPB, č. 85/1970.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zlatica Zudová-Lešková