ALEŠ Mikoláš 18.11.1852-10.7.1913

Mikoláš ALEŠ
Narození	18.11.1852
Místo narození	Mirotice u Písku
Úmrtí	10.7.1913
Místo úmrtí	Praha
Povolání	76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik 68- Redaktor nebo žurnalista
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=39064

ALEŠ, Mikoláš, * 18. 11. 1852 Mirotice u Písku, † 10. 7. 1913 Praha, malíř, kreslíř, ilustrátor, karikaturista, jevištní výtvarník

Pocházel z významné měšťanské mirotické rodiny zchudlé ve 40. letech 19. století. A. otec byl místním písařem. Všichni tři jeho synové, talentovaní od mládí literárně i výtvarně, studovali v Písku, kde také A. zprvu navštěvoval gymnázium. Studium na něm nedokončil, stejně jako reálku. V tercii 1869 odešel do Prahy na malířskou Akademii, vedenou J. Matyášem Trenkwaldem, později J. Sweertsem. K A. učitelům patřili rovněž E. Rom a A. Lhota. Akademie, kladoucí důraz na kresbu, A. očekávání nesplnila. V práci s barvami se však nemohl jako ostatní absolventi Akademie dodatečně doučit ve Vídni, Mnichově, Paříži a jinde. Neměl prostředky ke studiu a tímto nedostatkem ve své přípravě dlouho trpěl. V době studií byli jeho vzory malíři J. Mánes a K. Svoboda, z cizích Poláci J. Matejka a A. Grottger, tematicky ho ovlivnila jejich historizující malba, stylově pozdní romantismus. S těmito vzory souvisela také A. záliba v cyklech.

V době pražských studií se sblížil s malíři své generace, zejména E. Liškou, J. Schikanderem, M. Pirnerem, F. Jeneweinem, i se svými vrstevníky, budoucími českými spisovateli a vědci, A. Jiráskem, J. Vrchlickým, L. Stroupežnickým, J. Th omayerem aj. K A. blízkým přátelům patřil později především J. Arbes. 1872 debutoval A. jako karikaturista v humoristickém časopise Paleček, když ho redakci doporučil L. Stroupežnický. 1873 získal jako úspěšný student Akademie stipendium k návštěvě světové výstavy ve Vídni. Tam jej více než nové malířské směry zaujaly opět obrazy J. Matejky, A. Grottgera a dalších polských tvůrců. Věnoval se i studiu vídeňských sbírek starých italských a nizozemských mistrů.

Významnou událostí v A. osobním i uměleckém životě se stala 1876 tzv. Woltmannova aféra, kdy A. vystoupil spolu s dalšími studenty proti prof. A. Woltmannovi (1840–1880), jenž ve své přednášce ve spolku Concordia zpochybnil původnost českého výtvarného umění. Konflikt pokračující v Akademii měl dohru na policii, A. byl odsouzen ke čtyřem dnům vězení. Vedení Akademie se sice k policejním represím nepřipojilo, aféra však ztížila A. postavení ve škole natolik, že školu opustil. 1877–79 mu útočiště v Suchdole u Prahy poskytl zámožný statkář a milovník umění A. Brandejs. Pro svého mecenáše vytvořil A. řadu obrazů, kreseb i malovaný nábytek a získal podmínky k práci na cyklech Pět smyslů a Vlast. 1878 zvítězil v anonymní soutěži o výzdobu foyeru Národního divadla s návrhem cyklu Vlast, který podal s F. Ženíškem pod značkou „Okřídlená paleta“. Spolu s dalšími vrstevníky, kteří se podíleli na malířské a sochařské výzdobě budovy divadla, se stal představitelem tzv. generace Národního divadla. Tvorba pro Národní divadlo vynesla A. vedle uměleckého úspěchu i finanční ocenění divadelním výborem (1 125 zlatých). Tato příznivá situace mu dovolila oženit se v dubnu 1879 s Marií Kailovou. Jako vítězi malířské soutěže (cyklus Vlast) mu byl divadelním výborem umožněn šestitýdenní studijní pobyt v Itálii, kde chtěl získat nové umělecké zkušenosti, zejména se seznámit s freskovou a temperovou technikou nástěnné malby. Nejvíce na něho zapůsobilo dílo Michelangela Buonarottiho, florentské nástěnné malby malířů Giotta, Masaccia, Fra Angelica a D. Ghirlandaia.

Po návratu kreslil podle vlastních návrhů kartony cyklu Vlast ve skutečné velikosti. Pro Národní divadlo pracoval do 1891. Už počátkem 80. let 19. století se však objevily mezi A. a divadelním výborem rozpory, které se promítly i do jeho vztahu k F. Ženíškovi. Zadavatelé výzdoby kritizovali A. realizace schválených návrhů a autorství celého cyklu spojovali především s Ženíškem. Krize, která v A. uměleckém životě nastala, měla širší příčiny. Už 1878 byl kritiky odmítnut jeho obraz Setkání Jiříka s Matyášem, jímž se chtěl A. prezentovat na pravidelné Žofínské výstavě jako mistr historické malby. Rovněž další A. olejomalby nebyly odborníky ani českými politiky příliš ceněny. Výtvarníka citelně poznamenal zejména neúspěch cyklu Živly (1881), zamýšleného pro zahraniční výstavy. Opakované odmítnutí jeho maleb způsobilo, že se olejomalby postupně vzdával. Od 80. let, pod vlivem existenčních obtíží, soustřeďoval pozornost stále více ke kresbě a knižní ilustraci. Zpracovával nejčastěji motivy českých dějin, lidových písní, pohádek a pověstí. Ilustroval např. Havlíčkovy Tyrolské elegie, Rukopis královédvorský a zelenohorský, romány a povídky K. V. Raise, A. Jiráska, V. Beneše Třebízského, J. Arbese, knihy pro mládež apod. Svými kresbami výrazně pozvedl úroveň české knižní ilustrace.

Oficiálního uznání se A. dočkal částečně až v 90. letech. 1896 uspořádal Topičův salon jeho první soubornou výstavu, ve stejném roce začal SVU Mánes vydávat knižní výběr jeho díla.

Od 90. let A. úspěšně navrhoval také nástěnné malby a sgrafita na průčelí domů v Praze, Plzni, Pardubicích, Slaném a Vsetíně. Uplatňoval tam obvykle mytologické, historické a české národní motivy a manifestoval svůj vztah k monumentální tvorbě. Jako kreslíř se A. zabýval také karikaturou. Od studentských let přispíval do časopisů Paleček, Šotek, Humoristické listy aj. Prostřednictvím karikatury, jež se stala důležitou součástí jeho tvorby, se vyjadřoval k problémům dobového veřejného života. A. rozsáhlé dílo zahrnuje také divadelní dekoraci, většinou pro činohru Národního divadla, jako výtvarník spolupracoval i s loutkovým divadlem.

K významným dílům A. zralého období patří podíl na výzdobě pražského Obecního domu a Staroměstské radnice (1904–09). Práce z počátku 20. století byly intimnější, výrazně se v nich projevoval A. vztah k ornamentalismu, což souviselo s vlivem secese. Uměleckým činem v oblasti knižní ilustrace se stalo vydání Špalíčku národních písní a říkadel. A. působil v řadě spolků a společností, od 1877 jako člen Umělecké besedy, od 1887 jako řádný člen a první předseda SVU Mánes, od 1892 dopisující a od 1908 řádný člen ČAVU.

Z jeho čtyř dětí se jen dcera Maryna, provdaná za JUDr. Emanuela Svobodu (1883–1967), stala malířkou. Vedle vlastní tvorby sbírala památky po svém otci a spolupracovala na knihách věnovaných jeho životu a dílu.

D: oleje: Husitský tábor, 1877; Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, 1878; ilustrace: Špalíček, 1. vyd. 1907 a 2. vyd. 1912; Alšův Betlém, 1. vyd. 1902; Alšovy pohádky, 1. vyd. 1904; Malý Alšův Špalíček národních písní a říkadel. 3. vyd., 1988; návrhy pro Národní divadlo: scénická výprava pro první uvedení Stroupežnického Našich furiantů, 1887; soubor kostýmů pro první uvedení Fibichovy Šárky, 1897; návrhy fresek: pražské domy Wiehlův, Rottův, Štorchův.

L: OSN 1, s. 777n., 28, s. 29; Toman 1, s. 10n.; J. Pešina, M. A. Malířská tvorba, 1954; M. Míčko – E. Svoboda, M. A. Nástěnné malby. Dílo M. A. 3, 1956; Jar. Neumann, M. A. Cykly, 1957; L. Hlaváček, M. A., 1974; J. Kotalík, M. A. v české kultuře. Esej o jeho významu, vztazích a působení, in: Katalog výstavy Alšovy jihočeské galerie, 1976; H. Volavková, M. A., 1982 (s bibliografií do 1980); NEČVU 1, s. 23n.; Soupis maleb, kreseb, studií a náčrtů M. A., 1989; A. Matějček, Národní divadlo a jeho výtvarníci, 1934, passim; J. Port, M. A. a divadlo, in: Divadlo 3, 1952, s. 1029n.; V. Hepner, Scénická výprava na jevišti Národního divadla v letech 1883–1900, 1955; Tomeš 1, s. 24; V. Filip – L. Štědrá, Potomci slavných žijí mezi námi, 1999, s. 53 n.; DČVU 3/2, passim.

P: Muzeum A. Jiráska a M. Alše, Praha; fotoarchiv LA PNP; archiv Národní galerie Praha.

redakce