ALŽBĚTA Amalie Eugenie Bavorská 24.12.1837-10.9.1898

Amalie Eugenie ALŽBĚTA Bavorská (Sisi)
Narození	24.12.1837
Místo narození	Mnichov (Německo)
Úmrtí	10.9.1898
Místo úmrtí	Ženeva (Švýcarsko)
Povolání	41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=39196

ALŽBĚTA Amálie Eugenie Bavorská (zvaná Sisi), * 24. 12. 1837 Mnichov (Německo), † 10. 9. 1898 Ženeva (Švýcarsko), rakouská císařovna, česká královna, manželka Františka Josefa I.

Vyrůstala v početné rodině bavorského vévody Maxmiliána z rodu Wittelsbachů. Po matce, sestře arcivévodkyně Žofie, byla spřízněna s habsbursko-lotrinským domem. Jako patnáctiletá cestovala v srpnu 1852 s matkou a sestrou Helenou, předurčenou za manželku rakouského císaře, do Bad Ischlu. Tam se setkala s Františkem Josefem, který se s ní krátce nato zasnoubil a 24. 4. 1854 se A., doma přezdívaná Sisi, stala rakouskou císařovnou. Svobodomyslně vychovávaná princezna se jako císařovna těžko smiřovala se strnulým ceremoniálem, panujícím u vídeňského dvora. Navíc se od počátku střetala s panovačnou císařovnou-matkou, která se nechtěla vzdát vlivu na svého syna Františka Josefa. A. nikdy neprojevovala touhu vládnout a jen zřídka zasahovala do politiky. Podporovala však snahu uherských magnátů po získání autonomního postavení Uher v monarchii. Mezi nimi si jako přítele zvolila Gyulu Andrássyho. Výrazem jejích sympatií byly i častější pobyty na zámku Gödöllő (nedaleko Budapešti) a vystupování při uherské korunovaci (1867).

Po smrti dcery Sophie (1855–1857) se mezi císařskými manžely začala vytvářet propast, která se v dalších letech stále prohlubovala. Odcizování nezabránilo ani narození dalších dětí – Gisely (1856–1932), následníka trůnu Rudolfa (1858 až 1889) a Marie Valerie (1868–1924). A. se stále častěji vzdalovala vídeňskému dvoru a vyhýbala se reprezentačním povinnostem. Jejím sídlem se stal jónský ostrov Korfu, kde si nechala postavit palác Achilleion, při pobytu ve Vídni žila ve vile Hermes na okraji města. Opakovaně navštěvovala britské ostrovy. Mistrovsky ovládala jízdu na koni. Psala verše v duchu básní H. Heina a bezmezně obdivovala kulturu antického Řecka. Postupem doby se její cesty proměňovaly v nepokojné bloudění Evropou. Obětovala dlouhé hodiny úpravě vlasů a tělesným cvičením, kterými se snažila potlačit projevy stárnutí. Po nevysvětlené smrti korunního prince Rudolfa (1889) již nikdy neodložila černé smuteční šaty. Při cestě po Švýcarsku byla v září 1898 v Ženevě zavražděna italským anarchistou L. Lucchenim. Je pohřbena v císařské hrobce v kapucínském klášteře ve Vídni.

D: Das poetische Tagebuch, ed. B. Hamann, Vídeň 1984.

L: OSN 2, s. 44, 28, s. 32; L. Smolle, Elisabeth, Kaiserin von Österreich und Königin von Ungarn, Vídeň 1904; I. Sztáray, Aus den letzten Jahren der Kaiserin Elisabeth, Vídeň 1909; C. Conti, Elisabeth. Die seltsame Frau, Vídeň 1934; M. L. Wallersee, Kaiserin Elisabeth und ich, Lipsko 1935; Briefe Kaiser Franz Josephs an Kaiserin Elisabeth, G. Nostitz – Rieneck ed., 2 sv., Vídeň 1966; J. Vogel, Elisabeth von Österreich, Vídeň 1992; B. Hamannová a kol., Habsburkové, 1996, s. 56n.; G. Praschl-Bichler, Elisabeth – Mythus u. Wahrheit, Vídeň 1996; B. Hamannová, Alžběta. Císařovna proti své vůli, 1997; B. Hamann – E. Hassmann: Elisabeth – Stationen ihres Lebens, Vídeň 1998; M. Matray – A. Krüger, Atentát, 2001.

P: Švýcarský spolkový archiv, Bern, literární pozůstalost císařovny Alžběty Rakouské.

Miloslav Martínek