BENEŠOVÁ Božena 30.11.1873-8.4.1936

Božena BENEŠOVÁ
Narození	30.11.1873
Místo narození	Nový Jičín
Úmrtí	8.4.1936
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 65- Literární historik, kritik nebo teoretik
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40985

BENEŠOVÁ, Božena (roz. Zapletalová), * 30. 11. 1873 Nový Jičín, † 8. 4. 1936 Praha, spisovatelka

Její otec byl advokát, prastrýc František Zapletal, rytíř z Luběnova (1826–1890), byl vrchním státním návladním v Brně, matka byla dcerou staročeského komunálního politika a podnikatele Valentina Kostelníka (1815–1891). B. navštěvovala 1879–87 obecnou školu v Napajedlích a dva ročníky německé měšťanky v Olomouci. Další vzdělání jí rodiče neumožnili, odešla do napajedelského kláštera, kde se naučila francouzsky a sama se vzdělávala četbou. Verše psala od 1890, prózu od 1895. Roku 1896 byla provdána za železničního úředníka Josefa B., s nímž měla syna Romana B. (1897–1956), italského legionáře a legionářského žurnalistu. Literárně pracovala dlouho nesoustavně, propadala pocitům osamělosti. V létě 1902 potkala na Pustevnách u Radhoště Růženu a F. X. Svobodovy a stala se intimní přítelkyní Svobodové, od 1903 i F. X. Šaldy. 1903 podnikla s oběma manželi a 1907 s R. Svobodovou a J. S. Macharem cesty do Itálie, začala studovat dějiny umění a plně se soustředila na literaturu. 1908 se přestěhovala do Prahy. Přispívala do revuí Volné směry, Novina a Česká kultura, od 1918 do Zvěstování a Lípy, 1907–08 redigovala přílohu Ženské revue Žena v umění. Po překonání těžké rodinné krize a soudní rozluce manželství (1912) se s manželem přesto nedokázala rozejít. Uzavřela se do sebe a z izolace čerpala inspiraci pro psychologicky analytickou, kriticky náročnou prozaickou tvorbu. Za první světové války podporovala kulturní rezistenci a zapojila se do veřejné činnosti na straně intelektuální levice agrární a socialistické strany, podepsala Manifest českých spisovatelů. Po vzniku ČSR se pro obživu zabývala publicistikou (fejetony, kritiky): zprvu volně, 1924–25 jako redaktorka agrárního Večera, 1926–27 nestranické Tribuny. 1927–33 byla zaměstnána ve sdružení YWCA jako vedoucí kurzů německé konverzace, letních táborů a knihovny. Tam se kolem ní vytvořil „kroužek dívek B. B.“ Přátelila se s A. M. Tilschovou, P. Buzkovou, M. Pujmanovou, H. Dvořákovou a M. Majerovou. Od počátku 30. let přispívala do Lidových novin a Panorámy, od 1932 byla členkou České akademie. Výrazně se angažovala v levicovém demokratickém a protifašistickém hnutí. Podlehla angině pectoris, pohřbena byla na hřbitově v Bubenči.

Literární tvorbu B. zahájila poezií a debutovala sbírkou secesních milostných nápovědí Verše věrné i proradné (1909). Teprve posmrtné vydání jejího básnického díla Verše (1938, vyd. P. Buzková) ukázalo, že byla autorkou sugestivní, často drásavé a ironické intimní lyriky, blízké realistickému programu J. S. Machara. V prvních povídkových souborech (Neodbytá vítězství, 1910, Myšky, 1916, Kruté mládí, 1917, Tiché dívky, 1922) řešila otázku marné vzpoury mladých hrdinek proti konvencím maloměstských rodin, pokrytectví a malosti. Ve zralých povídkách (Tři povídky, 1914, rozšířeno jako Chlapci, 1927, Oblouzení, 1923, Není člověku dovoleno, 1932, Rouhači a oblouzení, 1934) se do centra jejího zájmu dostali pozdně pubescentní hrdinové jako nositelé lásky navzdory světu dospělých, mládí se pro ni stalo zdrojem naděje. Od nalezení těchto hodnot mohla přikročit k velkým románovým kompozicím. Dvoudílný román Člověk (1919–20) zachytil vnitřní přerod umělce z individualisty v oddaného služebníka nadosobní ideje všelidské humanity. Osobním přičiněním prezidenta T. G. Masaryka byla tomuto románu udělena jedna z prvních státních cen. Podobné otázky odpovědnosti sleduje trilogie Úder (1926), Podzemní plameny (1929) a Tragická duha (1933), freska sociálního života českého zázemí za první světové války. V ní zachytila hluboký zvrat v jednání a myšlení následkem války jako konce starého světa s jeho racionalismem a počátku nového, lidštějšího, ale také relativistického řádu. Novela Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (1936, zdramatizovaná E. F. Burianem) ukázala nepatetický zápas adolescentního děvčete za vlastní prostor k životu a na příkladě jejího subtilního citovaného vzplanutí naznačila možnost záchrany před tušenými katastrofami doby. Čechovovsky laděná byla autorčina knižní dramata životní deziluze (Divadelní hry, vyd. P. Buzková, 1937).

D: D. Moldanová, B. B., 1976 (kde i bibliografie knižního díla); LČL 1, s. 201n. (kde další bibliografie).

L: M. Pujmanová, B. B., 1935; Kunc 1, s. 36n.; K. Sezima, B. B., 1949; D. Moldanová, c. d.; LČL 1, s. 199n.

P: LA PNP Praha.

Martin Kučera