BERKA František 22.9.1876-6.5.1962

František BERKA
Narození	22.9.1876
Místo narození	Strážnice
Úmrtí	6.5.1962
Místo úmrtí	Brno
Povolání	15- Lékaři
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41175

BERKA, František, * 22. 9. 1876 Strážnice, † 6. 5. 1962 Brno, lékař-patologický anatom, pedagog, odborný spisovatel

Vyrůstal v rodině učitele národní školy ve Strážnici. B. se nestal právníkem, jak si původně představoval, ale po maturitě 1894 na českém gymnáziu v Uherském Hradišti se zapsal na lékařskou fakultu vídeňské univerzity. Jako medik po dva roky hospitoval na interním oddělení profesora MUDr. Antona Drascheho v tamní Všeobecné nemocnici. Po úspěšném studiu 26. 5. 1900 získal titul MUDr.; slavnostní promoce pro vynikající studenty se vzdal. Nastoupil jako sekundární lékař do Zemské nemocnice U sv. Anny v Brně, další praktické zkušenosti získával i v Zemské porodnici a v Ústavu pro choromyslné. 1. 3. 1902 přijal místo asistenta u MUDr. Hammera na prosektuře v brněnské Zemské nemocnici a po složení zkoušky na pražské univerzitě byl ustanoven městským bakteriologem a prosektorem zdravotně policejních pitev v Brně. Ačkoliv B. prosekturu v uvedené nemocnici od 22. 4. 1902 vedl, nedočkal se tam jmenování prosektorem s odůvodněním, že je Čech. Přešel tedy do služeb zdravotního oddělení místodržitelství. Již 1905 prosadili zemští poslanci zřízení české prosektury u Zemských léčebných ústavů v Olomouci a B. se 1906 ujal jejího vedení. Postupně ji vybavil a zvýšil její úroveň. Další zkušenosti nabyl za dlouhodobých studijních pobytů u profesorů Albrechta v Patologicko-anatomickém ústavu ve Frankfurtu nad Mohanem, Grubera v Hygienickém ústavu v Mnichově a Abderhaldena v Halle. 1907 byl jmenován stálým soudním znalcem z lékařských oborů při Krajském soudu v Olomouci, čímž rozšířil okruh své soudně lékařské činnosti. 15. 4. 1907 se oženil s Olgou Šašecí a spolu měli dceru Olgu a syna Vladimíra, pozdějšího docenta Lékařské fakulty MU. Během první světové války sloužil B. jako jednoroční dobrovolník, brzy však onemocněl tuberkulózou a léčil se mj. v Alpách. Po uzdravení přijal místo přednosty prosektury pro vojenské útvary v obvodu olomouckého velitelství. Po říjnu 1918 krátce vedl olomoucké Zemské léčebné ústavy. Již v prosinci 1919 mu děkan nově zřizované Lékařské fakulty MU navrhl, aby tam založil a vedl Ústav soudního lékařství. B. se zdráhal a funkci přijal až po intervenci významného pražského patologa profesora MUDr. Jaroslava Hlavy. B. byl 1. 10. 1920 jmenován řádným profesorem soudního lékařství. V Brně se rozhodl vybudovat vzorný ústav, a proto již počátkem 1921 odjel na devítiměsíční studijní cestu. Stážoval ve Vídni, kde poznal i kolegy z USA, Japonska, Velké Británie a z Polska. Z Vídně zamířil do slavných ústavů v Curychu a v Lutychu, do Berlína, Kielu, Paříže a do Bruselu. Další ústavy soudního lékařství navštívil ve Štýrském Hradci, Innsbrucku, Lyonu, Montpellier, Lille, Göttingen, Lipsku a ve Vratislavi. Zevrubnou zprávu o této cestě podal v publikaci Soudní lékařství v cizině (1922). Ve studijním roce 1922/23 byl zvolen děkanem a v této době prosadil výstavbu nové budovy svého ústavu na Tvrdého ulici v Brně, která byla 11. 10. 1930 uvedena do provozu a svému původnímu účelu slouží dodnes. 1936/37 byl zvolen rektorem MU. V době protektorátu odešel do nucené výslužby a prováděl pro soudní účely zdravotně policejní pitvy. Po válce byl reaktivován. Znovu vedl Ústav soudního lékařství a pomáhal při obnově univerzity. 30. 9. 1946 se rozhodl odejít trvale do výslužby.

B. se věnoval vědecké práci již od počátku 20. století. Kromě patologické anatomie obrátil svůj zřetel i na bakteriologii, sérologii a užitou hygienu. Již 1905 modifikoval Hermannovu metodu barvení tuberkulózních bacilů, jako první u nás prakticky zavedl Bordett-Wassermannovu reakci. Vypracoval se ve znalce soudní chemie a psychopatologie. Jeho četné a pověstné znalecké posudky lékaři a právníci posuzovali jako badatelské práce rozkrývající na vysoké vědecké úrovni nejobtížnější případy. B. publikoval na padesát prací v domácích a v zahraničních časopisech. Jeho nejznámějším dílem se stala učebnice Soudní a úrazové lékařství (1925). Na Lékařské fakultě MU konal přednášky a cvičení ze soudního a úrazového lékařství ve spojitosti se soudní praxí, na něž kromě mediků docházeli i právníci a policisté. Byl mezinárodně respektovanou osobností a v Brně založil vlastní školu. 1927–39 předsedal nově zřízené Soudně lékařské radě pro Zemi moravskoslezskou v Brně, 1931 byl jmenován dopisujícím členem Společnosti pro soudní lékařství v Paříži. Kromě svého povolání byl B. výborným violoncellistou a zdatným turistou.

D: A. Rozmarič, Prof. Dr. F. B. sedmdesátníkem, in: Lékařské listy 1, 1946, s. 427 (kde soupis vědeckých prací F. B.); výběr: Soudní lékařství v cizině, 1922; Soudní a úrazové lékařství, 1925, 2. vydání 1946.

L: ČLČ 1936, č. 18 (slavnostní číslo k šedesátinám F. B.); A. Rozmarič, c. d., s. 425n.; J. Kohout, F. B. sedmdesátníkem, in: Lidové noviny 22. 9. 1936, s. 4; týž, Prof. Dr. F. B. sedmdesátníkem, in: Svobodné noviny 22. 9. 1946, s. 5; týž, Prof. MUDr. F. B. sedmdesátníkem, in: Praktický lékař 26, 1946, s. 443n.; J. Stuchlík, Prof. Dr. F. B., Soudní a úrazové lékařství. Příručka pro studenty a praktiky, 1946, s. 256, in: tamtéž, s. 297; J. Filkuka, K 25. výročí úmrtí F. B., in: Universitas 1987, č. 3, s. 185n.; J. Korbička – K. Linhart, Významná výročí brněnského lékařského rodu Berků, in: Univerzitní noviny 1996, č. 8–9, s. 20n.

P: MZA fond T, E 67 Sbírka matrik, č. 5 776, s. 55; Archiv MU, osobní spisy a separáty článků F. B.

Věra Linhartová