BILIANOVÁ Popelka 27.1.1862-3.7.1941

Popelka BILIANOVÁ
Narození	27.1.1862
Místo narození	Králův Dvůr u Berouna
Úmrtí	3.7.1941
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 48- Politický publicista
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41505

BILIÁNOVÁ, Popelka (též BILIANOVÁ, vl. jm. Biliánová, Marie, roz. Popelková), * 27. 1. 1862 Králův Dvůr u Berouna, † 3. 7. 1941 Praha, spisovatelka, osvětová a výchovná pracovnice

Narodila se v rodině obchodníka; základní vzdělání získala v dvoutřídní obecné škole v Počaplích u Berouna. Poté co otcova živnost, závislá na sezonních dělnících, stavících železniční trať, zkrachovala, přestěhovala se rodina do Prahy. Tam se B. již jako patnáctiletá počala stýkat s okruhem národně uvědomělých dívek, sdružujících se kolem K. Světlé. Krátce působila jako vychovatelka; kvůli vadě zraku se však musela vzdát naděje na studium učitelství a věnovala se aktivitám souvisejícím s ženskými emancipačními snahami a národnímu spolkovému životu. V 80. letech se stala jednatelkou Ústřední matice školské, jež podporovala české školy v pohraničních oblastech s převahou německého obyvatelstva. Od 1885 se věnovala výrobě a šíření tzv. národních obětin – navštívenek, dopisních papírů a jiného papírenského zboží se znakem Matice, z jejichž prodeje část zisku připadala Matici. Vztah s autorem tohoto nápadu, nedostudovaným právníkem Arnoštem Biliánem, vyústil 1891–92 v založení společného závodu na výrobu matičních upomínkových předmětů. Se svým obchodním partnerem uzavřela B. 1892 sňatek. Po krachu závodu a nástupu manžela do funkce inspektora potravní daně se manželé usadili na Vyšehradě u Jedličkova ústavu. Této lokalitě B. věnovala svou literární práci (sběr a publikace vyšehradských pověstí). Pečovala také o hroby národních velikánů na vyšehradském hřbitově, organizovala průvodcovskou a osvětovou činnost. V povědomí současníků se stala součástí vyšehradského genia loci. Zasazovala se rovněž o záchranu pražských památek a zachování rázu staré Prahy (asanace Josefova, úpravy navigace a vedení tunelu vyšehradskou skalou).

Proslula jako organizátorka soukromých i spolkových schůzek, slavností včetně besídek, divadelních představení a bálů pro matky s dětmi a mládež. Ke kultivaci dětských zábav měly přispět i její sborníky Dětské hry kolové (b. d. [1904], pod jménem Marie Bilianová) a Hra s panenkou (b. d. [1905]). Pro dětského a dospívajícího herce napsala několik příležitostných dramatických her, některé byly vydány 1915 (Vyšehradský vodník, b. d.; Kocour v penzionátě, b. d.; Z letního bytu, b. d.; vše pod Marie Bilianová, Barborka, b. d.). Ocenila jako jedna z prvních českých žen hnutí skautingu a se svou příležitostnou dívčí družinou již 1912 začala pořádat pro dívky tzv. letní osady soběstačných (skautů), které se konaly v budovách propůjčených pražským arcibiskupstvím (statek v Chotouni u Jílového, lesní vila ve Skedni u Benešova). Své zkušenosti zveřejnila v publikaci O dívčím skautingu (b. d. [1914], pod jménem Marie Bilianová) a využila je v další své činnosti. Založila a vedla Dívčí ústředí při Svazu ženských spolků českých. Jako předsedkyně Hospodyňského odboru Ústředního spolku českých žen pořádala exkurse do obchodů s domácími potřebami, do potravinářských závodů atd. a spojovala je s vlastivědnými vycházkami spjatými s historií provozu domácnosti (říční pražská prádla atd.).

V beletrii se věnovala minulosti a drobnokresbě soudobého života. Po oslavě českého dávnověku v obrozenském duchu, ovlivněném lumírovskou poetikou (epické básně Z našich zkazek, 2 sv., 1891, jako M. Popelková), se přiklonila k didaktické sentimentální próze (Za jeden hřích, 1897, jako M. Popelková; Všem ke štěstí, 1901, jako Marie Bilianová; Při osmi dětech, 1903, jako Marie Bilianová). Nejcennější zůstaly sbírky pražských pověstí. Kniha Z tajů pražských pověstí (1904–05, 2 sv., s K. Chalupou) se dočkala díky sešitovému vydání a ukázkám v novinách a časopisech značné čtenářské obliby. Nakladatel V. Körber vydal sbírku Pražská strašidla a 1905 samostatně i Vyšehradské pověsti. 1918 B. ovdověla a psaní se stalo její hlavní výdělečnou činností. Své literární jméno si sestavila z kombinace obou příjmení, užívala však i dvou občanských jmen. Její beletristické práce vstoupily do nejširšího čtenářského povědomí a staly se synonymem tzv. populární četby. B. současně přepracovala a znovu výrazně rozšířila starší prózu Do panského stavu (1907, 1916, 1920). Kniha získala velký ohlas a několikrát byla zdramatizována a zfilmována. Podobně byla pojata próza Pod selský krov (4 sv., 1921–22), starosvětský obrázek Mánina s Bábinou (1922, pod Marie Bilianová), povídkové soubory Po cestičkách k oltáři (1922, pod Marie Bilianová), Ze zápisků domácího šotka (1928), Šotkova žeň (1929) a Paní Katinka z vaječného trhu (1924). V obecném povědomí se stala autorkou próz převážně z pražského prostředí, sběratelkou a adaptátorkou pražských pověstí, osvětovou a výchovnou pracovnicí zvl. v oblasti ženského hnutí.

L: LČL 1, s. 233n. (kde další literatura); F. Bačkovský, Národní obětiny, jejich vznik, rozvoj a úspěchy, 1889, passim; H. G. Schauer, Z našich zkazek, in: Literární listy 12, 1890/91, č. 13, s. 225n.; Osvěta 21, 1891, č. 4, s. 364; F. Vykoukal, Za jeden hřích, in: tamtéž 29, 1899, č. 3, s. 270n.; E. z Purkyňů, O dívčím skautingu, in: Ženský svět 18, 1914, č. 8, s. 193n.; nekrology in: Venkov 36, 8. 3. 1941, s. 6, Lidové noviny 4/49, 8. 3. 1941, s. 2; M. Novák – M. J. Pulec, K sběru místních pověstí Vyšehradu a Podskalí, in: ČL 51, 1964, č. 3, s. 139n.; K. Hampl, Dobrodružství Jaroslava Seiferta, 1969, passim; D. Mocná, Červená knihovna, 1996, s. 50n.; V. Brožová, Paní z vyšehradských skazek: P. B., in: Vyšehrad. Historické podoby, 2000, s. 134n.; táž – D. Mocná, Popelka a Arnošt Biliánovi: Obětinou v duši jinou, in: Fenomén smrti v české kultuře 19. století, 2001, s. 216n.

P: LA PNP, Praha (fond P. B.).

Věra Brožová