BOJAR Pavel 18.5.1919-16.11.1999

Pavel BOJAR
Narození	18.5.1919
Místo narození	Strakonice
Úmrtí	16.11.1999
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 64- Překladatel
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42516

BOJAR, Pavel (vl. jm. Krejčík, Karel), * 18. 5. 1919 Strakonice, † 16. 11. 1999 Praha, básník, prozaik, politický pracovník

Jeho rodiče byli textilní dělníci. 1938 maturoval na reálném gymnáziu v rodišti. Od 1937 počal přispívat pod pseudonymem Pavel Bojar, který se od 1946 stal jeho občanským jménem, do Studentského časopisu. 1938–39 a 1945–47 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy bohemistiku a romanistiku (1947 PhDr.). Na předválečné univerzitě se politicky sblížil s Agrární mládeží československou. Po uzavření českých vysokých škol byl v listopadu 1939 zatčen gestapem a do června 1940 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. 1940–41 pracoval jako pomocná vědecká síla v České akademii, 1941–42 působil jako sekretář a textař spolku Reklub, 1942–45 jako lektor a odpovědný redaktor nakladatelství A. Dědourka. 1940–44 byl členem Svobodného vysokého učení selského (s J. Pilařem, L. Fikarem, J. Mackem, F. Buriánkem aj.), od 1944 spolupracoval s ilegální KSČ a podílel se na budování sítě České národní rady v době květnového povstání. 1946 se poprvé oženil s prozaičkou a překladatelkou z ruštiny Olgou B. (* 1925), s níž měl syna Martina B. (* 1947), později doc. MUDr., neurologa a bývalého ministra zdravotnictví ČR. 1945–46 pracoval v agitačním, 1948–49 v kulturním oddělení ÚV KSČ. Od 1946 působil rok jako šéfredaktor nakladatelství Svoboda, 1949–51 jako vedoucí tajemník Svazu československých spisovatelů. 1951 vyjádřil svůj nesouhlas se zatčením členů tzv. spikleneckého centra R. Slánského a ze zaměstnání byl propuštěn. Živil se ve svobodném povolání. 1957–62 pracoval jako šéfredaktor časopisu Květy, pro kritiku nedůsledných rehabilitací byl však přeřazen do tiskového odboru ministerstva zemědělství. Od 1966 se stal na rok vedoucím redaktorem nakladatelství Svoboda, 1967–69 byl místopředsedou Vládního výboru pro cestovní ruch. Patřil ke kritikům stranického vedení A. Dubčeka. V období 1969–71 byl pracovníkem mezinárodního oddělení ÚV KSČ, 1971–76 velvyslancem v Brazílii. Do důchodu odešel 1979. Se svojí druhou ženou, publicistkou Marií B. (* 1921), žil v Družci u Kladna. Podlehl masivnímu krvácení do mozku v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích.

K vrcholům B. literární tvorby patří rané básnické sbírky s verši chlapecké intimní a přírodní lyriky, oslavující v duchu ruralistického uměleckého programu jihočeský venkov (Modravá šerka, 1942, Hoře milovati, 1943, Trysk, 1945). Zařadil se jimi k předním autorům tzv. generace Studentského časopisu, kterou ovlivnili F. Halas, K. Bednář, J. Čarek a J. Čep. První B. prózou byl lyricko-baladický román Siné roky (1947). Podal v něm upřímnou a citlivou výpověď o proletářském mládí jako východisku životní a politické orientace. Jeho poúnorová básnická tvorba si zachovala impresivitu lyrického výrazu, ale obsah ovládl popisný schematismus. V dalších prozaických dílech B. často spolupracoval se svou první, posléze i druhou, manželkou. Vytvořil především trojsvazkovou epopej Slunečný širý svět pojednávající o osidlování a združstevňování venkovského pohraničí (díly: Jarní vody, 1952, Horké dny, 1953, s Olgou B. Úroda, 1961); dobově ceněné dílo si zachovalo jen dokumentární význam. Zdařilejší byly B. soubory próz o mladých lidech zasažených kolektivizací a válečnou zkušeností (Vraní svatby, 1954, Milenci, 1956, obojí s Olgou B.). Ve spolupráci s manželkou Marií B. publikoval za normalizace trojici románů Byl pánbůh Brazilec? (1984), Pohled do té kotliny (1986) a Předpoklad ke katastrofě (1988), kde se snažil o jistou společenskou kritičnost. Význam prvních básnických sbírek nepřekonala ani básnická skladba Místo mezi lidmi (1964), ani triptych Jediná (1972), Zde v rodné zemi (1982) a Doporučeně (1983), v nichž pod převahou ideologizace zanikají tóny citlivé krajinné poezie. Uměleckou hodnotu neztratily však B. nedidaktické prózy pro děti Detektivové v trenýrkách (1959, s Olgou B.) a Jmenuji se Geriňa (1980). Z ruštiny přeložil za spolupráce Olgy B. hlavně dílo M. Prišvina, dále Mrtvé duše N. Gogola a Křížovou cestu A. Tolstého. S Marií B. pořídil některé překlady z angličtiny, z francouzštiny přeložil román Svatební cesta Ch. de Costera.

D: SČS 1, s. 56 (kde bibliografi e).

L: Kunc 1, s. 51; J. Hájek, Literatura a život, 1955, passim; J. Kunc, Slovník českých spisovatelů beletristů 1945–1956, 1967, s. 43n.; Čeští spisovatelé 20. století, 1985, s. 39n.; LČL 1, s. 263n.; SČS 1, s. 55n; MČE 1, s. 503; SČL, s. 32.

P: ve vlastnictví rodiny.

Martin Kučera