ČELAKOVSKÝ František Ladislav 7.3.1799-5.8.1852

František Ladislav ČELAKOVSKÝ
Narození	7.3.1799
Místo narození	Strakonice
Úmrtí	5.8.1852
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 55- Jazykovědec 68- Redaktor nebo žurnalista
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44633

ČELAKOVSKÝ, František Ladislav (vl. jm. František), * 7. 3. 1799 Strakonice, † 5. 8. 1852 Praha, básník, překladatel, jazykovědec, folklorista

Narodil se v rodině tesařského mistra. Hlavní školu navštěvoval v rodišti. 1812–15 studoval na gymnáziu v Českých Budějovicích, 1816–17 v Písku, kde prof. A. Uhle podnítil jeho zájem o jazyky a literaturu. První ročník zvaný filozofie absolvoval v Praze, druhý navštěvoval opět v Českých Budějovicích. Tam byl vyloučen za četbu Husovy Postily. Ročník opakoval a ukončil 1820 v Linci. Na studiích uzavřel trvalé přátelství s J. V. Kamarýtem a J. K. Chmelenským, ve Strakonicích se samoukem J. V. Plánkem. Stal se stoupencem českého národního hnutí a 1817 přijal vlastenecké jméno Ladislav.

Od 1820 studoval na filozofické fakultě pražské univerzity, při zkouškách 1822 neuspěl a oprava mu nebyla povolena. Následující dvě desetiletí prožil v existenčních obtížích. Období stabilního zaměstnání a nadějných pracovních perspektiv střídaly doby příležitostných výdělků a výpomoci přátel. Do 1828 působil jako soukromý vychovatel, pro pražskou arcibiskupskou konsistoř překládal Aurelia Augustina De civitate Dei a podílel se na redigování Časopisu pro katolické duchovenstvo. Poté co se mu nepodařilo získat knihovnické místo v Rusku, podpořil ho finančně předseda Matice české Rudolf Kinský. 1833 se stal redaktorem Pražských novin a České včely a přispěl ke zvýšení jejich kvality i prestiže v české společnosti. Na podzim 1835 byl jmenován suplujícím profesorem české řeči a literatury na univerzitě. Ale již na konci téhož roku – tehdy otiskl kritický komentář výroku ruského cara Mikuláše I. k zástupcům Poláků, proti němuž na základě udání z Prahy protestoval ruský vyslanec ve Vídni – byl místa zbaven. Teprve 1838 nastoupil jako knihovník do služeb u Kinských. Stálé místo získal na doporučení P. J. Šafaříka 1842, kdy jej pruský stát jmenoval profesorem slavistiky na univerzitě ve Vratislavi. Tam se Č. stýkal s přírodovědcem J. E. Purkyněm. Poprvé se Č. oženil 1834 s Marií Ventovou (1809–1844) ze Strakonic. Ze svazku se narodilo pět dětí, čtyři se dožily dospělosti: prvorozený syn Ladislav Č. (1834 až 1902), botanik a překladatel, a dcery Ludmila (1836–1896), Ludvika (1838–1874), Márinka (1841–1892), provdaná za spisovatele, politika, překladatele K. Tůmu (1843–1917). Č. manželka Marie zemřela 1844 ve Vratislavi. Druhou ženou Č. se stala přední osobnost pražské intelektuální vlastenecké elity Antonie Reissová, literárním jménem Bohuslava Rajská (1817–1852). Z manželství se narodili a dospělosti dožili synové Jaromír Č. (1846–1914), právník a právní historik, a Bohuslav Č. (1848–1887). Manželské soužití však nepříznivě poznamenala povahová a ideová odlišnost obou vyhraněných osobností.

V souvislosti s reformou rakouského vzdělávacího systému byl Č. 1849 povolán na pražskou univerzitu, jmenován profesorem slavistiky a pověřen přípravou nových gymnaziálních osnov a učebních textů. Podílel se na činnosti KČSN a Matice české. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršil po úmrtí manželky v květnu 1852. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Č. se stal nejvýznamnější osobností české literatury mezi puchmajerovskou a romantickou generací. Záhy se seznámil s literaturou českou a německou i s dalším evropským písemnictvím. Jeho dílo spojilo prvky klasicistní, preromantické a romantické a zharmonizovalo je do pevného literárního tvaru. Vyjadřování prostřednictvím přijatého gesta, především parafráze lyrického naivismu folkloru nebo jeho hrdinské epiky v principu tzv. ohlasovosti, ale i sám způsob racionálního zacházení s různými literárními kódy, podpořil jeho sklon ke hře a mystifikaci.

Již ve 20. letech se Č. dostal do popředí umělecké generace, která se snažila o uskutečnění Jungmannova programu. Sbírka Smíšené básně (1822) shrnula principy a témata, na něž reagoval Č.: žánrová vymezení klasicismu a preromantismu, rozlišení básnických forem a versifikace, vazba k lidové kultuře, napětí mezi literární idyličností a subjektivní, epigramaticky vyhrocenou kritičností. V té době se současně věnoval umělecké a sběratelské činnosti. Výsledky folkloristické orientace Č. zachytil ve sbírkách lidové slovesnosti Slovanské národní písně 1–3 (1822–1827) a Litevské národní písně (1827). Uměleckou ohlasovou linii představovaly Ohlas písní ruských (1829) a Ohlas písní českých (1840). Č. první sbírka se stala dobově určující realizací herderovského principu aktivního vztahu k folkloru, která ovlivnila další české básníky. Střídání žánrových útvarů ze sfér epiky (bylin) a lyriky korespondovalo se žánrovým systémem ruského folkloru. Polarita blízkosti slovanského prostředí a odlišnosti ruského jazyka přispěla k estetické působivosti morfologických, lexikálních, syntaktických a metrických rusismů jako prostředků rozšiřujících repertoár českého básnického jazyka. Ohlas písní českých byl vydán po deseti letech naplněných ohlasovými pokusy jiných autorů a tuto fázi uzavřel. K dosažení vyrovnanosti a účinnosti díla se muselo jednat o literární konstrukci, která folklor upravovala podle představ o ideální národní povaze a o původní, nezkažené lidové slovesnosti.

Některé básně z Ohlasu písní českých byly zhudebněny a udržely si značnou popularitu do současné doby (Pocestný). Oblíbenou součástí obrozenského společenského zpěvu se staly také Č. písňové texty (Píseň společná). Dvoudílná sbírka Růže stolistá (1840) s podtitulem Báseň a pravda, jejímž základem byl cyklus básní Pomněnky vatavské (1831), shrnula lyrický vývoj básníka a snění mládí konfrontovala se zmoudřením dospělosti. Satiricky talentovaný Č. dospěl k drobnějším společenskokritickým literárním útvarům, jaké do vystoupení K. Havlíčka Borovského neměly v české literatuře obdobu. Prózy Literatura Krkonošská (Čechoslav 1824) a Patrné dopisy nepatrných osob byly publikovány (ČNM 1830), avšak soubor epigramů na představitele českého kulturního a společenského života a dobové poměry Padesátka z mé tobolky (1837) byl na zásah odpůrců Č. a úřadů z Časopisu Českého muzea stažen a vytištěn pouze pro soukromé účely autora.

Překladatelská činnost Č., která neměla povahu zakázky, odpovídala jungmannovskému programu a soustředila se na preromantické a posléze romantické autory (J. G. Herder, J. W. Goethe, W. Scott, A. S. Puškin, A. Mickiewicz, F. Prešeren). Ve 40. a počátkem 50. let se Č. zaměřil na vědeckou práci. Dokončil Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1852), napsal slavistické univerzitní kursy, vydané až posmrtně, a připravoval gymnaziální čítanky a slavistické chrestomatie. Č. rozsáhlá korespondence se stala nejen cenným zdrojem informací o českém nacionálně emancipačním procesu, ale rovněž pozoruhodným literárním výkonem naplněným humorem, vtipem, kritičností a ironií.

Z Č. potomků v dalších generacích vynikli mj. vnuci spisovatel a žurnalista Ladislav Tůma-Zevloun (1876–1956) a Ladislav F. Č. (1864–1916), botanik, fyziolog a mykolog, a pravnuci lékař, oftalmolog, prof. Jaromír Kurz (1895–1965) a lékař Zdeněk Kurz (1897–1970).

D: I. Parkosová, F. L. Č. Soupis díla, 1999; beletrie: Smíšené básně, 1822, upravené vyd. 1830; Ohlas písní ruských, 1829; Ohlas písní českých, 1840; Růže stolistá, 1840; Padesátka z mé tobolky, 1918; souborná vydání: Spisů básnických knihy šestery, 1847; Spisy F. L. Č., sv. 1–4, 1871–1880; Spisy básnické, sv. 1-2, 1913, 1916; Dílo F. L. Č., sv. 1–3, 1946, 1949, 1950 (ed. K. Dvořák); sbírky folkloristické: Slovanské národní písně 1–3, 1822, 1825, 1827; Litevské národní písně, 1827; Mudrosloví národu slovanského ve příslovích. Připojena jest sbírka prostonárodních českých pořekadel, 1852; jazykovědné a slavistické práce: Česká dobropísemnost aneb nejsnadnější způsob naučiti se dobře česky psáti, 1839; Krátká mluvnice německého jazyka, 1840; Dodatky ke Slovníku Josefa Jungmanna, 1851; Čtení o srovnávací mluvnici slovanské na universitě pražské, 1853; Čtení o počátcích dějin vzdělanosti a literatury národů slovanských, 1877; Korespondence a zápisky F. L. Č., sv. 1–3, 1907–1915 (ed. F. Bílý), sv. 4, 1933–1935 (ed. F. Bílý – V. Černý), sv. 5, 1939 (rejstříky, sestavil J. Šťastný).

L: výběr: J. Malý, Životopisný nástin F. L. Č., 1852; I. J. Hanuš, Život a působení F. L. Č., in: Abhandlungen der königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften 9, 1854/56, s. 1-64; J. E. Sojka, F. L. Č., in: Naši mužové, 1862–1863; 1953 (ed. K. Cvejn); F. Bačkovský, Několik rozprav o F. L. Č. Příspěvkem k jeho životopisu i k výkladu jeho básní, 1887; týž, O milenkách básníka F. L. Č., 1891; V. Řezníček, F. L. Č., 1899; M. P. Haškovec, F. L. Č., 1899; J. Máchal, O básnické činnosti F. L. Č., 1899; týž, Snahy F. L. Č. o obnovu české literatury, 1899; O. Fischer, K Ohlasu písní ruských, 1932; C. Vranska, F. L. Č. i slavjanskoto narodno tvorčestvo s osoben ogled kam balgarskite narodni pesni i poslovici, 1945; J. Vladyka, F. L. Č., český milý svaté Rusi, 1949; J. Dolanský, F. L. Č., 1952; O. Králík, Čelakovského Toman a lesní panna, in: Franku Wollmanovi k sedmdesátinám (ed. A. Závodský), 1958; K. Krejčí, Od Horáce k Č., in: tamtéž, 1958; F. L. Č., básník Vatavy, 1959; J. Levý, Verš lidové poezie a jejích ohlasů, in: Slavia 31, 1962, č. 2, s. 242n.; V. Maděra, Proč byl Č. zbaven funkce redaktora? Byl Hanka donašečem?, in: Slovanský přehled 52, 1964, č. 1, s. 30n.; M. Novotný, Rodný domek básníka F. L. Č, 1964; A. Závodský, F. L. Č., 1982; LČL 1, s. 424 n. (se soupisem díla a literatury); V. Macura, Znamení zrodu, 1983, passim; M. Červenka – V. Macura – J. Med – Z. Pešat, Slovník básnických knih, 1990, s. 185n.; Růže stolistá, F. L. Č. 1799–1999 (ed. M. Husová – I. Říhová – Z. Sedláček), 2000.

P: LA PNP Praha, soupis osobního fondu (ed. Z. Kirschner – M. Kokešová – M. Sládek), 2003; Muzeum Strakonice; Biografický ústav ÚČL Praha.

Zbyněk Sedláček