ČERNÁ Marie 23.11.1903-29.8.1987: Porovnání verzí
(ČERNÁ_Marie_23.11.1903-29.8.1987) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 9: | Řádek 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''ČERNÁ, Marie''' ''(roz. Mojžíšová), * 23. 11. 1903 Náchod, † 29. 8. 1987 Jaroměř, zahradnice, šlechtitelka květin'' | |||
Pocházela ze staré náchodské zahradnické rodiny. 1917–20 | |||
se v podniku otce vyučila tomuto povolání, pak krátce pracovala | |||
v zahradě pražské firmy Josef Strnad, kde se věnovala | |||
vazačské praxi. Ve vazbě svatebních i pohřebních kytic a věnců | |||
uplatňovala nové a moderní metody. 1924 se provdala | |||
za zahradníka Františka Č. (1896–1968) do Jaroměře a začala | |||
s ním spolupracovat v jeho zahradnictví; za několik let patřil | |||
podnik mezi nejznámější české zahradnické a šlechtitelské | |||
firmy. Ve dvacátých letech se Č. nejprve věnovala širšímu sortimentu | |||
okrasných rostlin. Pěstovala astry, kalceolárie, cinerárie, | |||
bramboříky. Od 1928 začala šlechtit petúnie a později | |||
velkokvěté hlíznaté begonie. Petúnie nejprve pěstovala z dovážených | |||
semen z Německa, záhy však začala šlechtit vlastní | |||
odrůdy. 1934 uvedla na trh první novou odrůdu Karkulka. | |||
1937 společně s manželem vytvořila první nízkou plnokvětou | |||
petúnii Pozdrav z Jaroměře. Později sortiment obohatila | |||
o další, z jednoduše kvetoucích to byly Dobrošov, Maminka, | |||
Majka a z plnokvětých Mír, Růžový zákrsek a Bílá. Vypěstovala | |||
i velkokvěté petúnie se silně zvlněnými okraji květů ze | |||
skupiny Petunia hybrida grandiflora, které nazvala Alborosa, | |||
Rosea, Vínově červená a plnokvětá odrůda Černého triumph. | |||
Se šlechtěním begonií začala rovněž v průběhu třicátých let. | |||
Výchozím materiálem se staly hlízy dovezené z Belgie. Dobrých | |||
výsledků dosáhla nejen v udržovacím šlechtění petúnií | |||
a hlíznatých begonií, kdy v rozsáhlém sortimentu petúnií | |||
měla devět základních skupin s celkovým rozsahem 40–45 | |||
odrůd. Také její prošlechťování velkokvětých hlíznatých begonií | |||
položilo základ pro jaroměřské kultivary, které se díky | |||
jakosti a velkokvětosti staly žádaným exportním zbožím. | |||
Po znárodnění rodinného zahradnického podniku zůstala | |||
dále pracovat jako šlechtitelský mistr-zahradník v nově založené | |||
Šlechtitelské stanici květin oborového podniku Oseva, | |||
n. p., později Sempra, n. p., v Jaroměři. 1951–82 se stala | |||
autorkou a spoluautorkou 25 uznaných původních i zlepšených | |||
odrůd petúnií a begonií. Za dlouholetou vynikající | |||
práci i za šlechtitelské úspěchy obdržela 1973 od Ministerstva | |||
zemědělství a výživy ČSR diplom Vynikající pracovník zemědělství | |||
a výživy. | |||
Manželé Č. vychovali dva syny: starší František Č. (* 1926) je | |||
divadelním vědcem, profesorem UK v Praze, jeho dcera Marie | |||
Judlová-Klimešová (* 1952) je historičkou umění. Mladší | |||
syn Jan Č. (1928–1980) byl významným šlechtitelem květin. | |||
'''L:''' Zahradnické listy 66, 1973, s. 190; Jaroměřský zpravodaj leden–únor | |||
1984, s. 11n.; Záhradnictvo 3, 1984, s. 187; L. Skala, Naši předchůdci 1, | |||
1993, s. 63. | |||
Zdeněk Koleška | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] |
Verze z 2. 12. 2016, 09:04
Marie ČERNÁ | |
![]() | |
Narození | 23.11.1903 |
---|---|
Místo narození | Náchod |
Úmrtí | 29.8.1987 |
Místo úmrtí | Jaroměř |
Povolání | 21- Odborník rostlinné výroby |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44773 |
ČERNÁ, Marie (roz. Mojžíšová), * 23. 11. 1903 Náchod, † 29. 8. 1987 Jaroměř, zahradnice, šlechtitelka květin
Pocházela ze staré náchodské zahradnické rodiny. 1917–20 se v podniku otce vyučila tomuto povolání, pak krátce pracovala v zahradě pražské firmy Josef Strnad, kde se věnovala vazačské praxi. Ve vazbě svatebních i pohřebních kytic a věnců uplatňovala nové a moderní metody. 1924 se provdala za zahradníka Františka Č. (1896–1968) do Jaroměře a začala s ním spolupracovat v jeho zahradnictví; za několik let patřil podnik mezi nejznámější české zahradnické a šlechtitelské firmy. Ve dvacátých letech se Č. nejprve věnovala širšímu sortimentu okrasných rostlin. Pěstovala astry, kalceolárie, cinerárie, bramboříky. Od 1928 začala šlechtit petúnie a později velkokvěté hlíznaté begonie. Petúnie nejprve pěstovala z dovážených semen z Německa, záhy však začala šlechtit vlastní odrůdy. 1934 uvedla na trh první novou odrůdu Karkulka. 1937 společně s manželem vytvořila první nízkou plnokvětou petúnii Pozdrav z Jaroměře. Později sortiment obohatila o další, z jednoduše kvetoucích to byly Dobrošov, Maminka, Majka a z plnokvětých Mír, Růžový zákrsek a Bílá. Vypěstovala i velkokvěté petúnie se silně zvlněnými okraji květů ze skupiny Petunia hybrida grandiflora, které nazvala Alborosa, Rosea, Vínově červená a plnokvětá odrůda Černého triumph. Se šlechtěním begonií začala rovněž v průběhu třicátých let. Výchozím materiálem se staly hlízy dovezené z Belgie. Dobrých výsledků dosáhla nejen v udržovacím šlechtění petúnií a hlíznatých begonií, kdy v rozsáhlém sortimentu petúnií měla devět základních skupin s celkovým rozsahem 40–45 odrůd. Také její prošlechťování velkokvětých hlíznatých begonií položilo základ pro jaroměřské kultivary, které se díky jakosti a velkokvětosti staly žádaným exportním zbožím.
Po znárodnění rodinného zahradnického podniku zůstala dále pracovat jako šlechtitelský mistr-zahradník v nově založené Šlechtitelské stanici květin oborového podniku Oseva, n. p., později Sempra, n. p., v Jaroměři. 1951–82 se stala autorkou a spoluautorkou 25 uznaných původních i zlepšených odrůd petúnií a begonií. Za dlouholetou vynikající práci i za šlechtitelské úspěchy obdržela 1973 od Ministerstva zemědělství a výživy ČSR diplom Vynikající pracovník zemědělství a výživy.
Manželé Č. vychovali dva syny: starší František Č. (* 1926) je divadelním vědcem, profesorem UK v Praze, jeho dcera Marie Judlová-Klimešová (* 1952) je historičkou umění. Mladší syn Jan Č. (1928–1980) byl významným šlechtitelem květin.
L: Zahradnické listy 66, 1973, s. 190; Jaroměřský zpravodaj leden–únor 1984, s. 11n.; Záhradnictvo 3, 1984, s. 187; L. Skala, Naši předchůdci 1, 1993, s. 63.
Zdeněk Koleška