ČERVINKA Jaroslav 24.6.1889-3.4.1985

Jaroslav ČERVINKA
Narození	24.6.1889
Místo narození	Riga (Lotyšsko)
Úmrtí	3.4.1985
Místo úmrtí	Praha
Povolání	45- Voják nebo partyzán
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=50021

ČERVINKA, Jaroslav, * 24. 6. 1889 Riga (Lotyšsko), † 3. 4. 1985 Praha, účastník 1. odboje, důstojník

Byl synem generála ruské carské armády Jaroslava Jana Č. (1848–1933), vnukem politika a velkostatkáře Václava Č. (1807–1870). Č. maturoval 1907 na kadetce ve Pskově, za dva roky poté absolvoval Pavlovské pěchotní učiliště v Petrohradě. V hodnosti podporučíka byl na zkušební dobu v srpnu 1909 přidělen k 151. Pjatigorskému pěšímu pluku, v srpnu 1912 zařazen k Petrohradskému gardovému pluku ve Varšavě. Jako gardový poručík prošel střeleckým a jezdeckým kursem a v březnu 1914 složil zkoušky na Nikolajevskou akademii generálního štábu. Se svým plukem bojoval od 1. 8. 1914 na protiněmecké frontě (npor.), kde byl v říjnu téhož roku u Varšavy těžce raněn. Za statečnost obdržel dvě vyznamenání. V dubnu 1915 nastoupil ve štábu 2. ruské armády (kpt.) a od května 1916 se stal velitelem poddůstojnické školy 3. gardové divize (gardový kpt.). Za vzornou službu ho velení vyznamenalo dalšími řády. Na žádost svého otce byl v květnu 1917 přidělen Formační komisi československých vojenských jednotek v Kyjevě jako zástupce předsedy, v srpnu 1917 komisi dočasně předsedal. Teprve po ruské březnové revoluci se začal vážněji zajímat o otázku československých dobrovolníků, rychlým vyzbrojením Československé brigády se zasloužil o úspěch u Zborova a během léta 1917 se rozhodl zůstat v jejích řadách. Koncem srpna 1917 převzal velení 6. střeleckého pluku Hanáckého a v září obdržel hodnost majora. Vyznamenal se v bitvě u Bachmače. V dubnu 1918 ho generál Šokorov určil náčelníkem operačního oddělení Československého armádního sboru, krátce nato generálním ubytovatelem sboru, v říjnu 1918 ho velení povýšilo na podplukovníka a ustavilo velitelem nedlouho předtím zřízeného 2. jezdeckého pluku. Č. současně velel československému jezdeckému divizionu (tvořil jej 1. a 2. pluk s baterií Kulikovského). V období sibiřského tažení patřil Č. k nejakceschopnějším československým důstojníkům, velel mansko-kanskému úseku magistrály a čestné jízdní gardě. V červnu 1920 se stal velitelem 27. transportu československého vojska z Vladivostoku do vlasti a 9. 7. přivedl svůj pluk do Olomouce. Jeho velitelem (plk.) zůstal do března 1921, poté vedl jezdecké oddělení Hlavního štábu československé armády (plk. generálního štábu). Od 1923 velel 9. jezdecké brigádě v Českých Budějovicích, od 1925 pak 3. jezdecké brigádě v Bratislavě. 1928 obdržel vojenskou hodnost brigádního generála, 1936–38 byl posádkovým velitelem města Brna, 1938–39 posádkovým velitelem Velké Prahy. K 1. 1. 1940 odešel do nuceného důchodu. Za protektorátu navázal zpravodajské kontakty s organizací Obec sokolská v odboji, ilegálně však nepracoval a po osvobození nebyl aktivován. Do znárodnění žil na rodinném velkostatku v Rábech u Pardubic, potom v Černošicích u Prahy. Aktivně se účastnil činnosti Kruhu starodružiníků a Československé obce legionářské, za normalizace Historické komise legionářů a účastníků 1. odboje. S ženou Margaritou Putolovou měl dcery Helenu a Věru, u které zemřel.

L: J. Fidler, Generálové legionáři, 1999, s. 78n.; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci RČS 1920–1938, 2006, s. 86; OSND 1/2, s. 1045; Tomeš 1, s. 211–212.

Martin Kučera