ČERVINKA Otakar 25.9.1846-28.4.1915

Otakar ČERVINKA
Narození	25.9.1846
Místo narození	Ostředek u Benešova
Úmrtí	28.4.1915
Místo úmrtí	Beroun
Povolání	63- Spisovatel
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45069

ČERVINKA, Otakar (též Otokar), * 25. 9. 1846 Ostředek u Benešova, † 28. 4. 1915 Beroun, úředník, spisovatel

Syn velkostatkáře v Ostředku Václava Č. (1807–1870). Jeho matka Alžběta (1819–1901), dcera Jana Vojáčka, pocházela z tetínského statkářského rodu. Č. měl dalších pět sourozenců, z nichž takřka všichni se uplatnili ve veřejném životě, mimo jiné velkostatkář Vladimír Č., spisovatel a manžel Marie Č.-Riegrové Václav Č. (1844–1929), carský generál Jaroslav Jan Č. (1848–1933), básník Miloš Č. (1852–1891) a sestra Marie Č. (1855–1895), žena právního historika Bohuše Riegra a matka filozofa Ladislava Riegra.

Dětství strávil na rodném statku, kde jako jeho správce působil také F. J. Čech, otec básníka S. Čecha. Gymnázium vychodil v Praze, 1866 složil maturitu a zapsal se na filozofickou fakultu. 1868 odešel do Tábora na vyšší hospodářskou školu. 1870 se krátce stal hospodářským úředníkem na statku přádelníka Faltise v Újezdě u Mladé Boleslavi, 1870–72 působil na velkostatku knížete Thurn-Taxise v Dobrovici u Mladé Boleslavi, 1872–87 v Kropáčově Vrutici. 1886 těžce onemocněl. Od 1887 žil v Praze nedaleko bydliště S. Čecha, s nímž se přátelil. Stýkal se i s řadou jiných spisovatelů, např. s J. V. Sládkem, či se svou švagrovou Marií Č.-Riegrovou (1854–1895), která literárně posuzovala jeho díla. V Praze přijal místo výpravčího nové plynárny v Holešovicích. Po roce byl přidělen k ředitelství obecních plynáren, kde posléze zastával funkci korespondenta upomínacího řízení. Často cestoval v rámci rakousko-uherské monarchie (1873 např. na světovou výstavu ve Vídni), také do Německa, Švýcarska a Ruska. 1909 se jako třiašedesátiletý oženil s Marií, roz. Pešinovou (1857–1945), pocházející rovněž z Ostředku a patřící také k přátelskému kruhu S. Čecha. Manželé se přestěhovali natrvalo do Berouna. Tam Č. šest let poté zemřel na arteriosklerosu. Jiné údaje o úmrtí (i narození a křestním jménu) jsou chybné.

Do literatury vstoupil jako generační druh ruchovců: první básně (Zlomky mystéria, Kristus na poušti, Jan z Dubé, Upír, Vanda) otiskl v jejich kmenovém almanachu na rok 1868, další v Almanachu českého studentstva 1869 (Rozmlouval jsem s lidmi) a 1870 opět v almanachu Ruch (Matka a dítě, Prapor). Lyrické, hlavně však epické verše publikoval později v Osvětě (básně Tábor, 1884, Král Zikmund, 1891), Květech, Lumíru, Máji, Táboru, v Pamětním listu Sokola v Táboře, v almanachu Za praporem sokolským (1887), v dělnickém almanachu Zora (1892) aj. Odpoutal se od ruchovské intence tvořící v duchu romantismu a poukazující na vlivy Puškina, Mickiewicze aj. Ústředním motivem jeho literárního odkazu se poté stala témata svobody, vlastenectví a národní svornosti, která sledoval ve třech historických epochách: husitství, rok 1848 a 60. léta 19. století. Zaujat byl především dobou husitství, kterou ztvárňoval ve svých dílech v mnoha podobách i formách, ponejvíce jako epické básně a poémy. Lyricko-reflexivní, ale hlavně popisné pasáže Č. skladeb dominovaly nad myšlenkovou či veršovou výstavbou díla (Jan z Dubé, knižně 1871, Jan Žižka z Kalichu, 1875, Aleš Romanov, 1881, Husitská svatba, 1884). Některé z nich (Husitskou svatbu, Jana Žižku z Kalichu) otiskla Grégrova knižnice Poetické besedy, která se za Nerudova redigování specializovala na vydávání české veršované epiky. Jiná díla publikoval v nakladatelství T. Mourka. 1891 složil autobiografickou veršovanou povídku ze současnosti Pohádka života. Ze zamýšlené románové trilogie uskutečnil jen část: 1. díl 1848 (s podtitulem Román a skutečnost, 1905), 3. díl Boj s kapitálem (1900), které otiskoval nejprve 1898 v Květech pod titulem Z paměti našich otců, 2. díl nevyšel. Rodová sága pojednávala události od revolučního roku 1848 až do nedávné Č. současnosti, látku čerpal z okruhu českých statkářů, z osobních prožitků i rodinné tradice.

V sekundární literatuře je Č. mylně přičítána románová tvorba jeho bratra Václava, publikovaná pod pseudonymem Q. F. Renatus. Z Č. díla vydal posmrtně 1917 F. Tichý v Ottově nakladatelství ve Světové knihovně Povídky veršem a 1921 sbírku lyrických a epických básní Hus a Tábor.

L: F. Bayera Stručné dějiny literatury české, 1878, s. 173; nekrolog O. Č.: -o-, O. Č., in: Topičův sborník 2, 1914–15, s. 432–433; J. Vladyka, Můj Beroun, 1936, s. 305–306, 336–337, 357; B. Vavroušek, Literární atlas československý 2, 1938, s. 6; OSN 6, s. 656–657; MSN 1, s. 1007; MČE 1, s. 783, KSN 2, s. 470; nekrolog Č. manželky, in: Lidové noviny 53, 1945, č. 81, 5. 4. 1945; V. Palivec, Literární místopis Berounska, 1957, s. 37; F. Hampl, Stopami poezie a prózy na Berounsku, 1973, s. 41–42; LČL 1, s. 465–466.

P: Městský úřad Beroun, úmrtní list sv. M, roč. 1915, s. 55, č. řad. 55 f. ú. římskokatolického Beroun; Biografický archiv ÚČL Praha.

Marcella Husová