DALIMIL ?-?1314

DALIMIL
Úmrtí	po 1314
Povolání	63- Spisovatel 53- Historik
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45255

tzv. DALIMIL, * ?, † po 1314, kronikář

Označení anonymního autora nejstarší česky psané kroniky vzniklo na základě seznamu pramenů v Hájkově Kronice české, kde byl uveden jakýsi boleslavský kanovník D. Mezeříčský. Tomáš Pešina z Čechorodu a po něm Bohuslav Balbín ztotožnili tento pramen s veršovanou kronikou „boleslavskou“, jak je Staročeská kronika označena v jednom z rukopisů. Ačkoli bylo nejpozději od druhé poloviny 18. století známo, že atribuce onomu blíže neznámému D. je fikce, označení se dodnes běžně užívá. Ve snaze určit přesněji autora nebo ho dokonce ztotožnit s některou známou osobností uvažovali někteří historikové o tom, že D. mohl být panoš, placený pěvec na některém panském hradě, snad Viléma z Házmburku (J. Dobrovský), vážený rytíř (F. Palacký), šlechtic pravděpodobně z Hradecka nebo Chrudimska, snad rytíř – laik johanitského řádu (J. Jireček, F. M. Bartoš), kněz, placený pěvec (A. Bachmann), kněz z rodu Ronovců, nejspíše pražský kanovník a později olomoucký biskup Hynek Žák z Dubé (J. V. Šimák, A. F. Hebert), Havel z Lemberka (J. Beran), kněz stojící v blízkosti panské společnosti (J. Šusta), biskup Jan IV. z Dražic (M. Očadlík) či jeho kronikář František Pražský (F. M. Bartoš v pozdější práci), nebo pouze blíže neznámý vzdělaný šlechtic laik nebo kněz stojící blízko šlechtickému prostředí (J. Šusta, Z. Kristen, R. Turek, Z. Fiala, F. Kutnar, J. Daňhelka). Objevily se i úvahy o Závišovi ze Stružnice (E. Maur), dokonce o Vojtěchu Raňkovi z Ježova (J. Rieger), Petrovi z Rožmberka (R. Šťastný) nebo Jindřichovi z Varnsdorfu (T. Edel). Žádnou z vyslovených hypotéz nelze spolehlivě prokázat.

Kronikář byl zcela jistě Čech. Místo, doba jeho narození ani jeho původ nejsou známy. 1309–10 pobýval v Praze na Malé Straně, odkud sledoval boje s oddíly Jindřicha Korutanského, jichž se však sám nezúčastnil. Vynikal na svou dobu mimořádným vzděláním, byl dobře obeznámen s politickou situací českého státu a také s prostředím a myšlením jeho politické reprezentace, české šlechty. Ovládal kromě češtiny velmi dobře latinu a němčinu. Orientoval se výborně v církevním právu. Vedle bible znal antické příběhy, středověké pověsti, Ezopovy bajky, české a německé kroniky, staré legendy i dějiny panských rodů. Měl zálibu v erbovních pověstech, dával najevo nadřazenost nad nižšími společenskými vrstvami. Z toho lze usuzovat, že pocházel z prostředí české šlechty nebo se alespoň v těchto kruzích pohyboval. Jeho vzdělání naznačuje, že se připravoval pro církevní dráhu, možná zastával i nějaký duchovní úřad.

Jeho jediným dílem zůstala veršovaná česky psaná státně-národní kronika nazývaná Česká rýmovaná nebo Staročeská kronika tzv. Dalimila. Zachytila dějiny českého státu od mytických počátků do 1314. Vývoj českého státu v ní D. prezentoval z pohledu české šlechty a v jejích intencích. Výklad historických událostí však nebyl v kronice prvořadý. Uváděná data a fakta byla často chybná. Význam kroniky spočíval v předkládaných názorech autora jako mluvčího české šlechty, která tvořila politickou reprezentaci země. Dílo představovalo oproti prvním státně národním dějinám, České kronice pražského kanovníka Kosmy z první čtvrtiny 12. století, nové pojetí českých dějin, do nichž D. promítal ideologii české šlechty. Od počátku národních dějin vyzdvihoval účast šlechty a její funkci ve všech státoprávních záležitostech. Komplikované situace vznikaly v jeho podání již v mytickém období českých dějin a byly řešeny na sněmu šlechty. D. nerespektoval dobový kolorit, jeho vyprávění neevokovalo dobu, o níž psal, ale odpovídalo autorově současnosti. Kronikář promítal problémy a poměry své doby do celého historického vývoje českého státu. Historie vytvářela pouze pozadí, na němž vykreslil aktuální problémy, a často fiktivní historickou zkušeností poučoval čtenáře, jak si počínat v současné politice. Nedílnou součástí díla se stala rovněž kritika soudobých mravů a novot.

Podobně jako v jiných zemích, kde se stýkala a soupeřila různá etnika (především Irsko, Sasko), projevily se i v kronice D. vypjaté národnostní cítění a averze k cizincům, hlavně k Němcům. Proslulý nacionalismus autora byl podmíněn politickými a hospodářskými poměry, především vzestupem městského, většinou německého, patriciátu konkurujícího české šlechtě, a přítomností německých úředníků ve státní správě a u královského dvora Jana Lucemburského.

Hlavními prameny D. se staly Kosmova Česká kronika a její pokračování (spis tzv. Kanovníka vyšehradského a Druhé pokračování Kosmovo), možná i Kronika Mnicha sázavského, dále svatováclavské legendy, letopis milevského opata Jarlocha, rovněž tradice a ústní podání.

Kronika byla psána bezrozměrným veršem o 5–17 slabikách. Převládaly verše osmislabičné. Délka verše se v podstatě řídila polohou slova, které se ve verši rýmovalo. Autor důsledně členil kroniku na dvojverší a užíval především rýmů gramatických. V dvouslabičných rýmech se téměř výlučně rýmovala slova téže mluvnické kategorie. Slova nestejné kategorie spojovaly rýmy jednoslabičné.

Dílo se rychle v Čechách rozšířilo a text byl v průběhu druhé poloviny druhého desetiletí 14. století prodloužen o několik dodatků o událostech 1315–19 (soudní klání v Hradci Králové a boje s Matoušem Čákem Trenčanským 1315, boje Viléma Zajíce proti králi Janovi 1317–18, osudy Plichty ze Žerotína a krále Jana, smrt Viléma Zajíce z Valdeka 1319).

Česká rýmovaná kronika, ač dílo ostře protiněmecké, byla poměrně záhy přeložena do němčiny. Mezi 1330–46 byl pořízen veršovaný německý překlad, který se zprvu (do 91. kapitoly) držel v podstatě originálu, v dalším textu byl velmi volný a projevilo se v něm poněkud jiné národnostní stanovisko než v českém znění kroniky. Překladatel vyjádřil zájmy německého patriciátu, vládnoucího ve většině měst v Čechách v době vzniku překladu. Stejně jako autor českého textu nevražil na cizince, mezi něž ovšem na rozdíl od D. nepočítal Němce trvale usazené v Čechách. V první polovině 15. století byl v Německu, kde za husitství vzrostl zájem o Čechy, pořízen prozaický překlad Staročeské kroniky do němčiny. 2005 se objevil zlomek bohatě iluminovaného rukopisu latinského překladu kroniky, pořízený pravděpodobně ve 30.–40. letech 14. století v severní Itálii, možná pro mladého Karla Lucemburského (IV.).

D: Kronyka stará klásstera Boleslawského: o poslaupnosti knížat a králů Cžeských; rozličných příbězých; diwných proměnách; a slawných národu Cžeského činech, od založení téhož národu až do Jana Lumburského, woleného krále Cžeského, pořádně, a rozkossnými rytmy vyprawující (ed. Pavel Ješín z Bezdězí), 1620; reprint: Die alttschechische Reimchronik des sogenannten D., hg. im J. 1620 von Pavel Ješín z Bezdězí, Nachdruck mit einer Einleitung von J. Daňhelka, München 1981; Rýmovaná kronika česká – Di tutsch kronik von Behemlant. Die pehemische Cronica dewcz (ed. J. Jireček), in: FRB 3, 1882, s. 1–297; Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného D. (ed. B. Havránek – J. Daňhelka), 1958; Staročeská kronika tak řečeného D. (ed. J. Daňhelka – K. Hádek – B. Havránek – N. Kvítková) 1–2, 1988 (kritická edice).

L: J. Daňhelka, Úvod, in: Die alttschechische Reimchronik des sogenannten D., München 1981, s. 7–37; M. Bláhová, Česká rýmovaná kronika tak řečeného D., in: Kronika tak řečeného D., 2005, s. 194–215, 238–244; táž, Staročeská kronika tak řečeného D. 3, 1995; LČL 1, s. 510–512; J. Mezník, Němci a Češi v Kronice tak řečeného D., in: ČMM 112, 1993, s. 3–10; Z. Uhlíř, Národnostní proměny 13. století a český nacionalismus, in: Folia historica Bohemica 12, 1988, s. 143–170; P. Hilsch, Di tutsch kronik von Behemlant, in: Ex ipsis rerum documentis (ed. v. K. Herbers – H. H. Kortüm – C. Servatius), Sigmaringen 1991, s. 103–115; V. Brom, Zur gereimten deutschen Übersetzung der alttschechischen Reimchronik des sogenannten D., in: Deutsche Literatur des Mittelalters in und über Böhmen II. (ed. V. Bok – H. -J. Behr), Hamburg 2004, s. 161–171; Z. Masařík, Zur Sprache der mittelhochdeutschen Dalimilchronik, in: Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik 7, 1991, s. 54–64; týž, Sprachliches zur prosaischen Übersetzung der sog. Dalimilchronik, in: Vielfalt des Deutschen (Festschrift für Werner Besch), (ed. K. J. Matheier), Frankfurt am Main etc. 1993, s. 241–251; A. Tomsa, Rýmovaný německý překlad tzv. kroniky D. a poměr jeho k české předloze, in: Časopis pro moderní filologii 4, 1915, s. 35–48, 123–130, 229–238, 313–329, 413–431; Z. Uhlíř, Zlomek rukopisu latinského překladu Kroniky tak řečeného D., in: D. kronika. Pařížský zlomek latinského překladu, 2005, s. 2–3; týž, Rukopis s tajemstvím. Pařížský zlomek latinského překladu D. kroniky, in: DaS 27, 2005, č. 5, s. 19–21.

Marie Bláhová