BRUNO ze Schauenburgu ?1204-17.2.1281: Porovnání verzí
(BRUNO_ze_Schauenburg_1205-17.2.1281) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = BRUNO ze | | jméno = BRUNO ze Schauenburgu | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = | | datum narození = asi 1204 | ||
| místo narození = | | místo narození = hrad Schaumburg ? (Německo) | ||
| datum úmrtí = 17.2.1281 | | datum úmrtí = 17.2.1281 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Olomouc | ||
| povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel | | povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''BRUNO ze Schauenburgu,''' ''* asi 1204 hrad Schaumburg ? (Německo), † 17. 2. 1281 Olomouc, biskup olomoucký, diplomat'' | |||
Pocházel ze šlechtického rodu, který držel hrabství Schauenburg | |||
(nověji Schaumburg) ležící na středním toku Vezery | |||
ve Vestfálsku a od počátku dvanáctého století také hrabství | |||
holštýnské. Byl třetím synem hraběte Adolfa III. ze Schauenburgu | |||
a Holsteinu († 1225) a jeho druhé manželky Adelheidy | |||
z Querfurtu († po 1215). Měl se stát duchovním, jak dokazuje | |||
také shoda jména s příbuzným Brunem z Querfurtu, | |||
misijním biskupem, jehož zabili Prusové (1009). B. dráha | |||
nevybočovala z rodových tradic, jeho otec se mj. zúčastnil | |||
třetí křížové výpravy. | |||
Vzdělání získal pravděpodobně na katedrální škole v Magdeburku | |||
pod dohledem svých vlivných querfurtských příbuzných. | |||
Politicky podporoval své starší bratry a 1229 se stal kapitulním | |||
proboštem v Lübecku a současně také kanovníkem | |||
metropolitní kapituly u Sv. Mořice v Magdeburku. Již 1236 | |||
byl kapitulním proboštem v Hamburku a neúspěšně se ucházel | |||
o proboštství v Magdeburku. Tam byl sice 10. 3. 1238 | |||
zvolen, avšak protikandidát Albrecht z Gleichen byl jeho přívrženci | |||
smrtelně zraněn a magdeburský arcibiskup Wilbrand | |||
na B. uvalil církevní klatbu. Ten proto odjel do Říma, kde | |||
za nemalé částky peněz dosáhl zrušení exkomunikace. Současně | |||
využil konfliktu mezi Štaufy a papežskou kurií ve svůj | |||
prospěch a pro zájmy rodu Schauenburgů. Politicky se sblížil | |||
s papežem Inocencem IV., angažoval se ve volbě protikrále | |||
Jindřicha Raspe, zúčastnil se prvního koncilu v Lyonu a stal | |||
se také papežovým kaplanem. | |||
Papež Inocenc IV. ho v Lyonu v září 1245 ustanovil olomouckým | |||
biskupem, přinutil k odstoupení mistra Viléma | |||
zvoleného za biskupa olomouckou kapitulou po smrti biskupa | |||
Roberta (1240) a sesadil také Konráda z Friedberka, | |||
ustanoveného za biskupa mohučským arcibiskupem. Král | |||
Václav I. však nadále podporoval Konráda a B. jmenování | |||
neuznal. Teprve po papežské intervenci v dubnu 1246 král | |||
přiměl 1247 Konráda k rezignaci a B. se konečně mohl | |||
ujmout správy diecéze, když krátce předtím přišel na Moravu. | |||
1248–49 upevnil svou pozici v biskupství i vůči králi, | |||
protože v době odboje mladého Přemysla Otakara proti | |||
otci stál pevně na straně Václava I. a podílel se na sjednání | |||
smíru. V prosinci 1248 obdržel od Václava I. několik výsad | |||
pro biskupství a podařilo se mu získat zpět některé biskupské | |||
statky. Po nástupu Přemysla Otakara II. na trůn se stal jeho | |||
významným rádcem, diplomatem a pomocníkem. Podílel | |||
se na zahraniční politice krále, byl opakovaně hlavním prostředníkem | |||
při uzavírání míru s uherskými panovníky (1254, | |||
1261, 1271); v případě vážných neshod byl podle mírové dohody | |||
(1271) rozhodcem z české strany. Zasahoval i do řešení | |||
rakouských záležitostí a po smrti Voka z Rožmberka se stal | |||
1262–70 hejtmanem ve Štýrsku. Za jeho správy byla tato | |||
země konsolidována s důrazem na řádný výkon zemského | |||
soudnictví, a to za spoluúčasti B. leníků a dvořanů, zejména | |||
Herborda z Fulštejna. Tam 1265–66 vznikl zvláštní soupis | |||
zeměpanského majetku a příjmů (''Rationarium Styriae''). B. | |||
byl nejen zkušeným diplomatem, ale i válečníkem. Zúčastnil | |||
se bitvy u Kressenbrunnu (12. 7. 1260) a podporoval krále | |||
Přemysla Otakara II. při válečných taženích do Bavorska | |||
(1266). Inicioval a se svými leníky absolvoval také obě výpravy | |||
panovníka do Pobaltí (1254–55, 1267–68). Druhá | |||
výprava na sever byla spojena s rozsáhlou christianizací a pro | |||
dobytá území se mělo stát metropolí nově zřízené arcibiskupství | |||
v Olomouci. Tento plán však pro nezájem kurie uskutečněn | |||
nebyl, což pro B. i krále znamenalo velký neúspěch | |||
dosavadní politiky. | |||
Jako velmož a představitel církevních reformních snah se věnoval | |||
duchovní správě svěřené diecéze s velkým úsilím. Důrazně | |||
prosazoval kanonická pravidla a řešil spory mezi církevními | |||
institucemi. Podle jeho nařízení z 1252 se měly pravidelně | |||
konat biskupské synody (první doložená v Kroměříži | |||
1253) a při správě diecéze kladl důraz na arcijáhenské úřady, | |||
zavedl též nový biskupský úřad oficiála (1258), jemuž svěřil | |||
soudní pravomoci. Dále 1252 zřídil s papežským svolením | |||
čtyři nové kanonikáty v Olomouci a zahájil také přestavbu | |||
olomoucké katedrály poškozené požáry (1204, 1265). V období | |||
1256–62 založil kolegiátní kapitulu v Kroměříži, kde | |||
byl zbudován chrám sv. Mořice. Tato kapitula měla pravděpodobně | |||
osm kanovníků v čele s proboštem. | |||
B. měl vlastní biskupský dvůr. Na statcích vytvořil rozsáhlý | |||
lenní systém založený na vyspělém lenním právu západního | |||
typu (saský právní okruh). Mnozí leníci s B. přišli na Moravu | |||
z Vestfálska a ze Saska a pocházeli většinou z okruhu | |||
ministeriálů mindenského biskupství a hrabat ze Schauenburgu. | |||
K nejvýznamnějším patřil biskupův jídlonoš Herbord | |||
z Fulštejna (Fulštejnové drželi statky na Osoblažsku). Právo | |||
udělovat statky lénem se souhlasem kapituly potvrdil B. | |||
ve zvláštním privilegiu z 1274 Přemysl Otakar II. Závažnou | |||
roli hrála biskupská kancelář, v níž se prosadil notář Konrád. | |||
Ten přišel s B. z Magdeburku, byl 1250 jmenován olomouckým kanovníkem a 1255 scholastikem a v kanceláři působil | |||
až do 1274. | |||
Za B. episkopátu byly rozšířeny a jistým způsobem koncentrovány | |||
rozsáhlé majetkové državy biskupství. Jejich rozvoj | |||
byl spojen s kolonizací, a to jak vnitřní (domácím obyvatelstvem), | |||
tak i tzv. německou a s uplatňováním emfyteutického | |||
práva. Na statcích bylo již od padesátých let třináctého století | |||
založeno kromě většího počtu vesnic také několik měst (mj. | |||
Kroměříž, Svitavy, Kelč, Osoblaha, Mohelnice a Ostrava) | |||
a hradů (mj. Kroměříž, Mírov, Blansek a Pustiměř), přičemž | |||
hrad Šaumburk (1272) na Kelečsku nesl v názvu B. rodový | |||
predikát. Vlastní sídla stavěli i leníci (Fulštejn, Engelsberk, | |||
Rumberk). Výmluvné svědectví o rozšiřování majetkové domény | |||
biskupství podal B. testament z 29. 11. 1267, sepsaný | |||
před výpravou do Prus a na Litvu. | |||
B. se 1274 zúčastnil druhého koncilu v Lyonu a byl autorem | |||
jednoho z textů (1273), který se týkal politických a církevních | |||
problémů říše a jenž mj. upozorňoval na nebezpečí hrozící | |||
křesťanskému západu od východních, dosud pohanských | |||
národů, zejména Tatarů. I v sedmdesátých letech se nadále | |||
angažoval jako Přemyslův diplomat a obratný vyjednavač, | |||
např. při sjednání smíru s Rudolfem Habsburským v listopadu | |||
1276. Všechny aktivity v zájmu Přemysla Otakara | |||
II. však skončily jeho porážkou a smrtí na Moravském poli | |||
(26. 8. 1278). B. se pak podřídil římskému králi Rudolfovi | |||
a podílel se na uzavření sedleckých úmluv (17. 10. 1278) | |||
o poručnictví mladého Václava II. a o správě Království českého. | |||
Jako respektovaný politik se stal místodržícím krále | |||
Rudolfa na Olomoucku a Přerovsku a autoritativně zasahoval | |||
do správy země i nadále. Zemřel patrně v Olomouci | |||
a byl pohřben před hlavním oltářem v chrámu sv. Mořice | |||
v Kroměříži. B. vzdělanost, politický přehled, diplomatické | |||
schopnosti, stejně jako péči o církevní záležitosti oceňovali | |||
již jeho současníci. | |||
L: OSN 4, s. 799n.; BOS 2, s. 525; MSN 1, s. 653; ISN 3, s. 180; KSN | |||
2, s. 154; BL 1, s. 157; MČE 1, s. 587; MSA 62, 1981, s. 53; M. Eisler, | |||
Geschichte B. von S., in: ZGLM 8, 1904, s. 239n., 9, 1905, s. 335n., 10, | |||
1906, s. 337n., 11, 1907, s. 95n., 344n., 12, 1908, s. 187n.; E. Gierach, | |||
Sudetendeutsche Lebensbilder. Im Auftrage der Deutschen Gesellschaft der | |||
Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik 1, 1934, | |||
s. 68n.; L. Hrabová, Ekonomika feudální državy olomouckého biskupství | |||
ve druhé polovině 13. století, 1964, s. 5n.; táž, Biskup B. ze S. a hospodářské | |||
přeměny na Moravě ve XIII. století, in: Sága moravských Přemyslovců. Život | |||
na Moravě od XI. do počátku XIV. století, 2006, s. 145n.; M. Kouřil, Der | |||
Olmützer Bischof B. von S. und der Deutsche Orden, in: K. Wieser (ed.), | |||
Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen, Bad Godesberg | |||
1967, s. 143n.; týž, Nový pramen k období olomouckého biskupa B., | |||
in: Sborník prací k sedmdesátinám universitního profesora PhDr. Ladislava | |||
Hosáka, 1968, s. 31n.; K. J. Heinisch, B. von S. Bischof von Olmütz | |||
(1245–1281). Kolonisator und Staatsmann, in: Jahrbuch der Schlesischen | |||
Friedrich-Wilhelms-Universität 20, 1979, s. 13n.; J. Nechutová, Vitae Brunonis, | |||
in: ČMZM (vědy společenské) 71, 1986, s. 175n.; H. Stoob, B. von | |||
Olmütz, das Mährische Städtenetz und die europäische Politik von 1245 | |||
bis 1281, in: týž (ed.), Die mittelalterliche Städtebildung im südöstlichen | |||
Europa, Köln – Wien 1977, s. 90n. | |||
Dalibor Janiš | |||
[[Kategorie:B]] | [[Kategorie:B]] | ||
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]] | [[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]] | ||
[[Kategorie:1204]] | |||
[[Kategorie: | [[Kategorie:Schaumburg]] | ||
[[Kategorie:1281]] | [[Kategorie:1281]] | ||
[[Kategorie:Olomouc]] |
Verze z 8. 1. 2017, 13:47
BRUNO ze Schauenburgu | |
Narození | asi 1204 |
---|---|
Místo narození | hrad Schaumburg ? (Německo) |
Úmrtí | 17.2.1281 |
Místo úmrtí | Olomouc |
Povolání | 49- Náboženský nebo církevní činitel |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42960 |
BRUNO ze Schauenburgu, * asi 1204 hrad Schaumburg ? (Německo), † 17. 2. 1281 Olomouc, biskup olomoucký, diplomat
Pocházel ze šlechtického rodu, který držel hrabství Schauenburg (nověji Schaumburg) ležící na středním toku Vezery ve Vestfálsku a od počátku dvanáctého století také hrabství holštýnské. Byl třetím synem hraběte Adolfa III. ze Schauenburgu a Holsteinu († 1225) a jeho druhé manželky Adelheidy z Querfurtu († po 1215). Měl se stát duchovním, jak dokazuje také shoda jména s příbuzným Brunem z Querfurtu, misijním biskupem, jehož zabili Prusové (1009). B. dráha nevybočovala z rodových tradic, jeho otec se mj. zúčastnil třetí křížové výpravy.
Vzdělání získal pravděpodobně na katedrální škole v Magdeburku pod dohledem svých vlivných querfurtských příbuzných. Politicky podporoval své starší bratry a 1229 se stal kapitulním proboštem v Lübecku a současně také kanovníkem metropolitní kapituly u Sv. Mořice v Magdeburku. Již 1236 byl kapitulním proboštem v Hamburku a neúspěšně se ucházel o proboštství v Magdeburku. Tam byl sice 10. 3. 1238 zvolen, avšak protikandidát Albrecht z Gleichen byl jeho přívrženci smrtelně zraněn a magdeburský arcibiskup Wilbrand na B. uvalil církevní klatbu. Ten proto odjel do Říma, kde za nemalé částky peněz dosáhl zrušení exkomunikace. Současně využil konfliktu mezi Štaufy a papežskou kurií ve svůj prospěch a pro zájmy rodu Schauenburgů. Politicky se sblížil s papežem Inocencem IV., angažoval se ve volbě protikrále Jindřicha Raspe, zúčastnil se prvního koncilu v Lyonu a stal se také papežovým kaplanem.
Papež Inocenc IV. ho v Lyonu v září 1245 ustanovil olomouckým biskupem, přinutil k odstoupení mistra Viléma zvoleného za biskupa olomouckou kapitulou po smrti biskupa Roberta (1240) a sesadil také Konráda z Friedberka, ustanoveného za biskupa mohučským arcibiskupem. Král Václav I. však nadále podporoval Konráda a B. jmenování neuznal. Teprve po papežské intervenci v dubnu 1246 král přiměl 1247 Konráda k rezignaci a B. se konečně mohl ujmout správy diecéze, když krátce předtím přišel na Moravu. 1248–49 upevnil svou pozici v biskupství i vůči králi, protože v době odboje mladého Přemysla Otakara proti otci stál pevně na straně Václava I. a podílel se na sjednání smíru. V prosinci 1248 obdržel od Václava I. několik výsad pro biskupství a podařilo se mu získat zpět některé biskupské statky. Po nástupu Přemysla Otakara II. na trůn se stal jeho významným rádcem, diplomatem a pomocníkem. Podílel se na zahraniční politice krále, byl opakovaně hlavním prostředníkem při uzavírání míru s uherskými panovníky (1254, 1261, 1271); v případě vážných neshod byl podle mírové dohody (1271) rozhodcem z české strany. Zasahoval i do řešení rakouských záležitostí a po smrti Voka z Rožmberka se stal 1262–70 hejtmanem ve Štýrsku. Za jeho správy byla tato země konsolidována s důrazem na řádný výkon zemského soudnictví, a to za spoluúčasti B. leníků a dvořanů, zejména Herborda z Fulštejna. Tam 1265–66 vznikl zvláštní soupis zeměpanského majetku a příjmů (Rationarium Styriae). B. byl nejen zkušeným diplomatem, ale i válečníkem. Zúčastnil se bitvy u Kressenbrunnu (12. 7. 1260) a podporoval krále Přemysla Otakara II. při válečných taženích do Bavorska (1266). Inicioval a se svými leníky absolvoval také obě výpravy panovníka do Pobaltí (1254–55, 1267–68). Druhá výprava na sever byla spojena s rozsáhlou christianizací a pro dobytá území se mělo stát metropolí nově zřízené arcibiskupství v Olomouci. Tento plán však pro nezájem kurie uskutečněn nebyl, což pro B. i krále znamenalo velký neúspěch dosavadní politiky.
Jako velmož a představitel církevních reformních snah se věnoval duchovní správě svěřené diecéze s velkým úsilím. Důrazně prosazoval kanonická pravidla a řešil spory mezi církevními institucemi. Podle jeho nařízení z 1252 se měly pravidelně konat biskupské synody (první doložená v Kroměříži 1253) a při správě diecéze kladl důraz na arcijáhenské úřady, zavedl též nový biskupský úřad oficiála (1258), jemuž svěřil soudní pravomoci. Dále 1252 zřídil s papežským svolením čtyři nové kanonikáty v Olomouci a zahájil také přestavbu olomoucké katedrály poškozené požáry (1204, 1265). V období 1256–62 založil kolegiátní kapitulu v Kroměříži, kde byl zbudován chrám sv. Mořice. Tato kapitula měla pravděpodobně osm kanovníků v čele s proboštem.
B. měl vlastní biskupský dvůr. Na statcích vytvořil rozsáhlý lenní systém založený na vyspělém lenním právu západního typu (saský právní okruh). Mnozí leníci s B. přišli na Moravu z Vestfálska a ze Saska a pocházeli většinou z okruhu ministeriálů mindenského biskupství a hrabat ze Schauenburgu. K nejvýznamnějším patřil biskupův jídlonoš Herbord z Fulštejna (Fulštejnové drželi statky na Osoblažsku). Právo udělovat statky lénem se souhlasem kapituly potvrdil B. ve zvláštním privilegiu z 1274 Přemysl Otakar II. Závažnou roli hrála biskupská kancelář, v níž se prosadil notář Konrád. Ten přišel s B. z Magdeburku, byl 1250 jmenován olomouckým kanovníkem a 1255 scholastikem a v kanceláři působil až do 1274.
Za B. episkopátu byly rozšířeny a jistým způsobem koncentrovány rozsáhlé majetkové državy biskupství. Jejich rozvoj byl spojen s kolonizací, a to jak vnitřní (domácím obyvatelstvem), tak i tzv. německou a s uplatňováním emfyteutického práva. Na statcích bylo již od padesátých let třináctého století založeno kromě většího počtu vesnic také několik měst (mj. Kroměříž, Svitavy, Kelč, Osoblaha, Mohelnice a Ostrava) a hradů (mj. Kroměříž, Mírov, Blansek a Pustiměř), přičemž hrad Šaumburk (1272) na Kelečsku nesl v názvu B. rodový predikát. Vlastní sídla stavěli i leníci (Fulštejn, Engelsberk, Rumberk). Výmluvné svědectví o rozšiřování majetkové domény biskupství podal B. testament z 29. 11. 1267, sepsaný před výpravou do Prus a na Litvu.
B. se 1274 zúčastnil druhého koncilu v Lyonu a byl autorem jednoho z textů (1273), který se týkal politických a církevních problémů říše a jenž mj. upozorňoval na nebezpečí hrozící křesťanskému západu od východních, dosud pohanských národů, zejména Tatarů. I v sedmdesátých letech se nadále angažoval jako Přemyslův diplomat a obratný vyjednavač, např. při sjednání smíru s Rudolfem Habsburským v listopadu 1276. Všechny aktivity v zájmu Přemysla Otakara II. však skončily jeho porážkou a smrtí na Moravském poli (26. 8. 1278). B. se pak podřídil římskému králi Rudolfovi a podílel se na uzavření sedleckých úmluv (17. 10. 1278) o poručnictví mladého Václava II. a o správě Království českého. Jako respektovaný politik se stal místodržícím krále Rudolfa na Olomoucku a Přerovsku a autoritativně zasahoval do správy země i nadále. Zemřel patrně v Olomouci a byl pohřben před hlavním oltářem v chrámu sv. Mořice v Kroměříži. B. vzdělanost, politický přehled, diplomatické schopnosti, stejně jako péči o církevní záležitosti oceňovali již jeho současníci.
L: OSN 4, s. 799n.; BOS 2, s. 525; MSN 1, s. 653; ISN 3, s. 180; KSN 2, s. 154; BL 1, s. 157; MČE 1, s. 587; MSA 62, 1981, s. 53; M. Eisler, Geschichte B. von S., in: ZGLM 8, 1904, s. 239n., 9, 1905, s. 335n., 10, 1906, s. 337n., 11, 1907, s. 95n., 344n., 12, 1908, s. 187n.; E. Gierach, Sudetendeutsche Lebensbilder. Im Auftrage der Deutschen Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik 1, 1934, s. 68n.; L. Hrabová, Ekonomika feudální državy olomouckého biskupství ve druhé polovině 13. století, 1964, s. 5n.; táž, Biskup B. ze S. a hospodářské přeměny na Moravě ve XIII. století, in: Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století, 2006, s. 145n.; M. Kouřil, Der Olmützer Bischof B. von S. und der Deutsche Orden, in: K. Wieser (ed.), Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen, Bad Godesberg 1967, s. 143n.; týž, Nový pramen k období olomouckého biskupa B., in: Sborník prací k sedmdesátinám universitního profesora PhDr. Ladislava Hosáka, 1968, s. 31n.; K. J. Heinisch, B. von S. Bischof von Olmütz (1245–1281). Kolonisator und Staatsmann, in: Jahrbuch der Schlesischen Friedrich-Wilhelms-Universität 20, 1979, s. 13n.; J. Nechutová, Vitae Brunonis, in: ČMZM (vědy společenské) 71, 1986, s. 175n.; H. Stoob, B. von Olmütz, das Mährische Städtenetz und die europäische Politik von 1245 bis 1281, in: týž (ed.), Die mittelalterliche Städtebildung im südöstlichen Europa, Köln – Wien 1977, s. 90n.
Dalibor Janiš