Biografický slovník
DÍTĚTOVÁ Jana 7.10.1926-9.11.1991: Porovnání verzí
(DÍTĚTOVÁ_Jana_7.10.1926-9.11.1991) |
|||
| Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | }} |
| + | '''DÍTĚTOVÁ, Jana''' ''(vl. jm. Kalabzová), * 7. 10. 1926 Plzeň, † 9. 11. 1991 Praha, herečka'' | ||
| + | |||
| + | Pocházela z rodiny hospodského. Zájem o divadlo v ní od | ||
| + | útlého dětství podporovala matka. V rodišti D. navštěvovala | ||
| + | baletní školu, účinkovala jako nejmladší sólistka v dětských | ||
| + | rolích v operetách a pohádkách v plzeňském Městském divadle. | ||
| + | V deseti letech odešla s rodiči do Prahy, kde studovala | ||
| + | gymnázium a 1940–41 také hereckou školu E. F. Buriana, | ||
| + | která však byla záhy uzavřena. Během války vystřídala několik | ||
| + | krátkých divadelních angažmá v kladenském Městském divadle | ||
| + | (1941–43), v pražském Intimním divadle (1943–44). Po | ||
| + | osvobození hrála u E. F. Buriana na scéně D 46 (1945–46), | ||
| + | v divadle Československého filmu (1946–48), Divadle státního | ||
| + | filmu (1949–50), od 1951 až do konce kariéry byla členkou | ||
| + | smíchovského Realistického divadla, jehož herecký soubor | ||
| + | patřil k nejlepším v Praze. D. tam začínala rolemi mladých | ||
| + | temperamentních dívek v českém klasickém repertoáru i v inscenacích | ||
| + | současných dramatiků (Drdovy ''Hrátky s čertem'', | ||
| + | Tylův ''Strakonický dudák'', Goldoniho ''Mirandolina'', Čapkův | ||
| + | ''Loupežník''). Záhy dozrála k psychologicky náročnějším rolím | ||
| + | (Raněvská v Čechovově ''Višňovém sadu'', Lída Matysová | ||
| + | v Kohoutově ''Takové lásce'', Desdemona v Shakespearově | ||
| + | ''Othellovi'', Anda v Šotolově ''Možná je na střeše kůň'' ad.). Úlohy | ||
| + | ve hrách Osbornových, Ingeových či Capotových jí pak zajistily | ||
| + | přední místo mezi herečkami její generace. Jejímu projevu | ||
| + | nechyběl hluboký vnitřní prožitek a emocionalita. K vyjádření | ||
| + | charakteru postav citlivě používala výrazové a mimické prostředky, | ||
| + | uměřenou intonaci i gestikulaci. Dokázala na jevišti | ||
| + | i stárnout (Irma v Langerově ''Obrácení Ferdyše Pištory'' nebo její | ||
| + | poslední role Teti v Topolově ''Hodině lásky''). | ||
| + | |||
| + | Brzy ji objevila i filmová kamera. Jako šestnáctiletou ji režisér | ||
| + | Miroslav Cikán obsadil do role Boženky Šourkové, dcery | ||
| + | drožkáře (Jindřich Plachta), v komedii ''Karel a já'' (1942). | ||
| + | Úspěch tohoto filmu D. na několik let typově zařadil. Během | ||
| + | války hrála ve filmu nejčastěji mladičké naivky (''Šťastnou cestu'', | ||
| + | režie O. Vávra, 1943; ''U pěti veverek'', režie M. Cikán, ''Jarní'' | ||
| + | ''píseň'', režie R. Hrušínský, 1944; ''Bludná pouť'', režie V. Binovec, | ||
| + | ''Prstýnek'', režie M. Frič, 1945). S Fričem natočila po válce | ||
| + | (1947) ještě další komedii ''Polibek ze stadionu''. V 50. letech | ||
| + | ztvárňovala na filmovém plátně nejčastěji uvědomělé hrdinky | ||
| + | usilující o lepší zítřky, jak v příbězích ze současnosti, tak | ||
| + | v tendenčních historických snímcích (''Bylo to v máji'', ''Zocelení'', | ||
| + | 1950; ''Dovolená s Andělem'', ''Anna proletářka'', 1952; ''Psohlavci'', | ||
| + | 1955; ''Májové hvězdy'', 1959). Koncem desetiletí se uplatnila | ||
| + | i ve dvou závažnějších dílech, a to v Kadárově a Klosově dramatu | ||
| + | ''Tam na konečné'' (1957) a Krškově filmu ''Cesta zpátky'' | ||
| + | (1958). V šedesátých letech se na plátně neobjevila, s jedinou | ||
| + | výjimkou, kterou byla adaptace Kunderova románu ''Žert'', | ||
| + | natočená 1968 J. Jirešem. D. vytvořila významnou roli novinářky | ||
| + | a někdejší svazačky Heleny Zemánkové, ženy manipulované | ||
| + | hlavním hrdinou (J. Somr). Film byl brzy po svém | ||
| + | dokončení stažen a dlouhá léta zakázán. D. se do konce života | ||
| + | dočkala převážně jen menších a epizodních rolí stárnoucích | ||
| + | žen, maminek a babiček ve filmech ''Návraty'' (1972), ''Jakou barvu'' | ||
| + | ''má láska'' (1973), ''Dým bramborové natě'' (1976, zdravotní | ||
| + | sestra Žofka Šimonová), ''Babičky dobíjejte přesně!'', ''Evo, vdej se!'' | ||
| + | (1983), ''Prodloužený čas'', ''S čerty nejsou žerty'' (1984, babička | ||
| + | Máchalová). Objevila se i ve dvou divácky velmi úspěšných | ||
| + | komediích Marie Poledňákové ''Jak vytrhnout velrybě stoličku'' | ||
| + | (1977) a ''Jak dostat tatínka do polepšovny'' (1978). Její poslední | ||
| + | filmovou epizodou se 1986 stala role vrátné v dramatu | ||
| + | ''Operace mé dcery''. | ||
| + | |||
| + | D. často dostávala příležitost v rozhlase, dabingu, televizních | ||
| + | hrách (''Konec velké epochy'', 1966; ''Souboj'', 1969; ''Ten kůň musí'' | ||
| + | ''pryč'', 1975; ''Případ Platfus'', 1985; ''Naděje má hluboké dno'', | ||
| + | 1988) a seriálech ''Rodina Bláhova'', ''30 případů majora Zemana'' | ||
| + | a ''Rozpaky kuchaře Svatopluka''. | ||
| + | |||
| + | Nejvlastnějším působištěm D. však zůstalo divadlo. Na jevišti | ||
| + | i ve filmu se často setkávala s hercem Zdeňkem Dítětem, který | ||
| + | však nebyl jejím příbuzným. Byla dvakrát vdaná. Poprvé za | ||
| + | filmového režiséra Vladimíra Vlčka (* 1919), jejím druhým | ||
| + | manželem se stal herecký kolega Josef Vinklář (1930–2007), | ||
| + | s nímž měla syna, výtvarníka Jakuba Vinkláře (* 1955). | ||
| + | |||
| + | '''L:''' FPH 1, s. 78–79 (se soupisem filmových rolí); ČBS, s. 109; Tomeš 1, | ||
| + | s. 236; Jakub Vinklář, J. D. – Vzpomínky z lásky, 1998; Josef Vinklář, Pokus | ||
| + | o kus pravdy, 1993; M. Fikejz, Český film, herci a herečky 1, 2006, | ||
| + | s. 198–200; www.cfn.cz. | ||
| + | |||
| + | '''P:''' Institut umění – Divadelní ústav Praha, biografické sbírky. | ||
| + | |||
| + | Marie Makariusová | ||
| − | |||
| − | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | [[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | ||
Verze z 8. 1. 2017, 20:47
| Jana DÍTĚTOVÁ | |
 | |
| Narození | 7.10.1926 |
|---|---|
| Místo narození | Plzeň |
| Úmrtí | 9.11.1991 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání | 83- Divadelní interpret nebo herec |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45482 |
DÍTĚTOVÁ, Jana (vl. jm. Kalabzová), * 7. 10. 1926 Plzeň, † 9. 11. 1991 Praha, herečka
Pocházela z rodiny hospodského. Zájem o divadlo v ní od útlého dětství podporovala matka. V rodišti D. navštěvovala baletní školu, účinkovala jako nejmladší sólistka v dětských rolích v operetách a pohádkách v plzeňském Městském divadle. V deseti letech odešla s rodiči do Prahy, kde studovala gymnázium a 1940–41 také hereckou školu E. F. Buriana, která však byla záhy uzavřena. Během války vystřídala několik krátkých divadelních angažmá v kladenském Městském divadle (1941–43), v pražském Intimním divadle (1943–44). Po osvobození hrála u E. F. Buriana na scéně D 46 (1945–46), v divadle Československého filmu (1946–48), Divadle státního filmu (1949–50), od 1951 až do konce kariéry byla členkou smíchovského Realistického divadla, jehož herecký soubor patřil k nejlepším v Praze. D. tam začínala rolemi mladých temperamentních dívek v českém klasickém repertoáru i v inscenacích současných dramatiků (Drdovy Hrátky s čertem, Tylův Strakonický dudák, Goldoniho Mirandolina, Čapkův Loupežník). Záhy dozrála k psychologicky náročnějším rolím (Raněvská v Čechovově Višňovém sadu, Lída Matysová v Kohoutově Takové lásce, Desdemona v Shakespearově Othellovi, Anda v Šotolově Možná je na střeše kůň ad.). Úlohy ve hrách Osbornových, Ingeových či Capotových jí pak zajistily přední místo mezi herečkami její generace. Jejímu projevu nechyběl hluboký vnitřní prožitek a emocionalita. K vyjádření charakteru postav citlivě používala výrazové a mimické prostředky, uměřenou intonaci i gestikulaci. Dokázala na jevišti i stárnout (Irma v Langerově Obrácení Ferdyše Pištory nebo její poslední role Teti v Topolově Hodině lásky).
Brzy ji objevila i filmová kamera. Jako šestnáctiletou ji režisér Miroslav Cikán obsadil do role Boženky Šourkové, dcery drožkáře (Jindřich Plachta), v komedii Karel a já (1942). Úspěch tohoto filmu D. na několik let typově zařadil. Během války hrála ve filmu nejčastěji mladičké naivky (Šťastnou cestu, režie O. Vávra, 1943; U pěti veverek, režie M. Cikán, Jarní píseň, režie R. Hrušínský, 1944; Bludná pouť, režie V. Binovec, Prstýnek, režie M. Frič, 1945). S Fričem natočila po válce (1947) ještě další komedii Polibek ze stadionu. V 50. letech ztvárňovala na filmovém plátně nejčastěji uvědomělé hrdinky usilující o lepší zítřky, jak v příbězích ze současnosti, tak v tendenčních historických snímcích (Bylo to v máji, Zocelení, 1950; Dovolená s Andělem, Anna proletářka, 1952; Psohlavci, 1955; Májové hvězdy, 1959). Koncem desetiletí se uplatnila i ve dvou závažnějších dílech, a to v Kadárově a Klosově dramatu Tam na konečné (1957) a Krškově filmu Cesta zpátky (1958). V šedesátých letech se na plátně neobjevila, s jedinou výjimkou, kterou byla adaptace Kunderova románu Žert, natočená 1968 J. Jirešem. D. vytvořila významnou roli novinářky a někdejší svazačky Heleny Zemánkové, ženy manipulované hlavním hrdinou (J. Somr). Film byl brzy po svém dokončení stažen a dlouhá léta zakázán. D. se do konce života dočkala převážně jen menších a epizodních rolí stárnoucích žen, maminek a babiček ve filmech Návraty (1972), Jakou barvu má láska (1973), Dým bramborové natě (1976, zdravotní sestra Žofka Šimonová), Babičky dobíjejte přesně!, Evo, vdej se! (1983), Prodloužený čas, S čerty nejsou žerty (1984, babička Máchalová). Objevila se i ve dvou divácky velmi úspěšných komediích Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978). Její poslední filmovou epizodou se 1986 stala role vrátné v dramatu Operace mé dcery.
D. často dostávala příležitost v rozhlase, dabingu, televizních hrách (Konec velké epochy, 1966; Souboj, 1969; Ten kůň musí pryč, 1975; Případ Platfus, 1985; Naděje má hluboké dno, 1988) a seriálech Rodina Bláhova, 30 případů majora Zemana a Rozpaky kuchaře Svatopluka.
Nejvlastnějším působištěm D. však zůstalo divadlo. Na jevišti i ve filmu se často setkávala s hercem Zdeňkem Dítětem, který však nebyl jejím příbuzným. Byla dvakrát vdaná. Poprvé za filmového režiséra Vladimíra Vlčka (* 1919), jejím druhým manželem se stal herecký kolega Josef Vinklář (1930–2007), s nímž měla syna, výtvarníka Jakuba Vinkláře (* 1955).
L: FPH 1, s. 78–79 (se soupisem filmových rolí); ČBS, s. 109; Tomeš 1, s. 236; Jakub Vinklář, J. D. – Vzpomínky z lásky, 1998; Josef Vinklář, Pokus o kus pravdy, 1993; M. Fikejz, Český film, herci a herečky 1, 2006, s. 198–200; www.cfn.cz.
P: Institut umění – Divadelní ústav Praha, biografické sbírky.
Marie Makariusová
