DOROŠENKO Dmytro ?26.3.1882-19.3.1951: Porovnání verzí
(DOROŠENKO_Dmytro_26.3.1882-19.3.1951) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 2: | Řádek 2: | ||
| jméno = Dmytro DOROŠENKO | | jméno = Dmytro DOROŠENKO | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 26.3.1882 | | datum narození = 26.3.(8.4.)1882 | ||
| místo narození = Vilnius | | místo narození = Vilnius (Litva) | ||
| datum úmrtí = 19.3.1951 | | datum úmrtí = 19.3.1951 | ||
| místo úmrtí = Mnichov | | místo úmrtí = Mnichov (Německo) | ||
| povolání = 53- Historik | | povolání = 53- Historik | ||
55- Jazykovědec | 55- Jazykovědec | ||
Řádek 12: | Řádek 12: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''DOROŠENKO, Dmytro''', ''* 26. 3. (8. 4.) 1882 Vilnius (Litva), † 19. 3. 1951 Mnichov (Německo), historik, publicista, politik, pedagog'' | |||
Původem ze starého kozácko-hetmanského rodu, studoval | |||
na univerzitách ve Varšavě, Petrohradě a Kyjevě. Po ukončení | |||
studií působil 1909–14 jako profesor historie na obchodních | |||
školách v Katerynoslavi (nyní Dnipropetrovsk) a Kyjevě. | |||
Za první světové války byl zmocněncem Svazu měst na území | |||
Haliče a Bukoviny, okupovaném ruským vojskem, po revoluci | |||
1917 jmenován zemským komisařem Haliče a Bukoviny s právy | |||
gubernátora. Za stranu ukrajinských socialistů-federalistů | |||
se stal 1917 členem Ukrajinské centrální rady. Od května | |||
do listopadu 1918 byl ministrem zahraničí nezávislého ukrajinského | |||
státu. 1919 působil jako soukromý docent univerzity | |||
v Kamenci-Podolském, téhož roku emigroval. 1921 byl jmenován | |||
profesorem ukrajinských dějin na Ukrajinské svobodné | |||
univerzitě ve Vídni, na podzim téhož roku se přemístil spolu | |||
s univerzitou do Prahy. 1926–36 vykládal dějiny Ukrajiny | |||
zároveň na Filozofické fakultě UK v Praze jako řádný profesor, | |||
1926–31 byl ředitelem Ukrajinského vědeckého institutu | |||
v Berlíně, který sám založil. 1936–39 jako mimořádný, později | |||
řádný profesor přednášel církevní dějiny na Pravoslavné | |||
bohoslovecké fakultě univerzity ve Varšavě. 1945 opustil spolu | |||
s Ukrajinskou svobodnou univerzitou Prahu a pokračoval | |||
v přednáškách v jejím novém působišti v Mnichově s výjimkou | |||
1947–50, kdy byl profesorem na St. Andrew’s College | |||
v kanadském Winnipegu. | |||
D. jako první z ukrajinských historiků podal vědecký přehled | |||
národních dějin od nejstarších dob po současnost nejen jako | |||
procesu historického vývoje ukrajinského národa, ale i vývoje | |||
státnosti. Uveřejnil přes tisíc prací z dějin kultury, církve, literatury. | |||
Pevný pramenný základ měly jeho práce o politických | |||
a kulturních stycích Ukrajiny se západní Evropou, zejména | |||
s Německem. Publikoval rovněž příspěvky o dějinách Slovanů | |||
obecně. Byl autorem četných bibliografických přehledů a recenzí. | |||
Své práce uveřejňoval jak v ukrajinských, tak cizojazyčných | |||
časopisech a sbornících, mj. v ''Časopise Národního'' | |||
''muzea''. Pro pětidílný sborník ''Tvůrcové dějin'' napsal kapitoly | |||
o haličském králi Danielovi, kyjevském metropolitovi Petru | |||
Mohylovi, dále Bohdanu Chmelnyckém, Ivanu Mazepovi | |||
a Tarasu Ševčenkovi. České tematiky se ve svých pracích dotkl | |||
výjimečně, např. ve varšavském teologickém časopise | |||
uveřejnil 1938 rozsáhlý nekrolog historika J. Bidla. D. manželka | |||
Natalija (1888–1970) byla herečkou a divadelní organizátorkou, | |||
mj. iniciovala ukrajinské herecké kursy v Praze | |||
a ve Varšavě. | |||
'''D:''' Uhorska Ukrajina, 1919; Mezinárodní orientace Ukrajinců za války a revoluce, | |||
Kyjev – Praha 1919; Ohljad ukrajinskoji istoriohrafiji, 1923; Istorija | |||
Ukrajiny 1917–1923 1–2, Užhorod 1930–1932; Narys istoriji Ukrajiny | |||
1–2, Varšava 1932–1933; Z istoriji ukrajinskoji polityčnoji dumky za časiv | |||
svitovoji vijny, 1936. | |||
'''L:''' Bibliohrafija prac prof. D. D. za 1899–1942 roky, 1942; Encyklopedija | |||
ukrajinoznavstva 2, Paris – New York, 1957, s. 583–584; Kudělka – Šimeček, | |||
s. 95–97; Encyclopedia of Ukraine 1, Toronto 1985. | |||
Jiří Vacek | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:53- Historik]] | [[Kategorie:53- Historik]] |
Verze z 29. 1. 2017, 18:04
Dmytro DOROŠENKO | |
Narození | 26.3.(8.4.)1882 |
---|---|
Místo narození | Vilnius (Litva) |
Úmrtí | 19.3.1951 |
Místo úmrtí | Mnichov (Německo) |
Povolání |
53- Historik 55- Jazykovědec 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 61- Pedagog |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45722 |
DOROŠENKO, Dmytro, * 26. 3. (8. 4.) 1882 Vilnius (Litva), † 19. 3. 1951 Mnichov (Německo), historik, publicista, politik, pedagog
Původem ze starého kozácko-hetmanského rodu, studoval na univerzitách ve Varšavě, Petrohradě a Kyjevě. Po ukončení studií působil 1909–14 jako profesor historie na obchodních školách v Katerynoslavi (nyní Dnipropetrovsk) a Kyjevě. Za první světové války byl zmocněncem Svazu měst na území Haliče a Bukoviny, okupovaném ruským vojskem, po revoluci 1917 jmenován zemským komisařem Haliče a Bukoviny s právy gubernátora. Za stranu ukrajinských socialistů-federalistů se stal 1917 členem Ukrajinské centrální rady. Od května do listopadu 1918 byl ministrem zahraničí nezávislého ukrajinského státu. 1919 působil jako soukromý docent univerzity v Kamenci-Podolském, téhož roku emigroval. 1921 byl jmenován profesorem ukrajinských dějin na Ukrajinské svobodné univerzitě ve Vídni, na podzim téhož roku se přemístil spolu s univerzitou do Prahy. 1926–36 vykládal dějiny Ukrajiny zároveň na Filozofické fakultě UK v Praze jako řádný profesor, 1926–31 byl ředitelem Ukrajinského vědeckého institutu v Berlíně, který sám založil. 1936–39 jako mimořádný, později řádný profesor přednášel církevní dějiny na Pravoslavné bohoslovecké fakultě univerzity ve Varšavě. 1945 opustil spolu s Ukrajinskou svobodnou univerzitou Prahu a pokračoval v přednáškách v jejím novém působišti v Mnichově s výjimkou 1947–50, kdy byl profesorem na St. Andrew’s College v kanadském Winnipegu.
D. jako první z ukrajinských historiků podal vědecký přehled národních dějin od nejstarších dob po současnost nejen jako procesu historického vývoje ukrajinského národa, ale i vývoje státnosti. Uveřejnil přes tisíc prací z dějin kultury, církve, literatury. Pevný pramenný základ měly jeho práce o politických a kulturních stycích Ukrajiny se západní Evropou, zejména s Německem. Publikoval rovněž příspěvky o dějinách Slovanů obecně. Byl autorem četných bibliografických přehledů a recenzí. Své práce uveřejňoval jak v ukrajinských, tak cizojazyčných časopisech a sbornících, mj. v Časopise Národního muzea. Pro pětidílný sborník Tvůrcové dějin napsal kapitoly o haličském králi Danielovi, kyjevském metropolitovi Petru Mohylovi, dále Bohdanu Chmelnyckém, Ivanu Mazepovi a Tarasu Ševčenkovi. České tematiky se ve svých pracích dotkl výjimečně, např. ve varšavském teologickém časopise uveřejnil 1938 rozsáhlý nekrolog historika J. Bidla. D. manželka Natalija (1888–1970) byla herečkou a divadelní organizátorkou, mj. iniciovala ukrajinské herecké kursy v Praze a ve Varšavě.
D: Uhorska Ukrajina, 1919; Mezinárodní orientace Ukrajinců za války a revoluce, Kyjev – Praha 1919; Ohljad ukrajinskoji istoriohrafiji, 1923; Istorija Ukrajiny 1917–1923 1–2, Užhorod 1930–1932; Narys istoriji Ukrajiny 1–2, Varšava 1932–1933; Z istoriji ukrajinskoji polityčnoji dumky za časiv svitovoji vijny, 1936.
L: Bibliohrafija prac prof. D. D. za 1899–1942 roky, 1942; Encyklopedija ukrajinoznavstva 2, Paris – New York, 1957, s. 583–584; Kudělka – Šimeček, s. 95–97; Encyclopedia of Ukraine 1, Toronto 1985.
Jiří Vacek