DUBROVSKÁ Teréza 13.2.1873-8.11.1951: Porovnání verzí

Verze z 27. 2. 2017, 18:30

Teréza DUBROVSKÁ
Narození	13.2.1878
Úmrtí	8.11.1951
Povolání	63- Spisovatel 77- Hudební skladatel 78- Hudební interpret 64- Překladatel
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45939

DUBROVSKÁ, Teréza (roz. Mixová, Tereza, provd. Koseová), * 13. 2. 1878 Ostrava, † 8. 11. 1951 Nová Ves u Chotěboře, básnířka, překladatelka, hudební skladatelka, klavíristka

Vnučka důlního velkopodnikatele I. Vondráčka, zakladatele a majitele uhelných dolů na Ostravsku a Orlovsku, dcera velkostatkáře a mladočeského poslance A. Mixy. Do škol nechodila, byla vzdělávána doma. V jedenácti letech se s rodiči přestěhovala do Prahy, kde posléze navštěvovala vyšší dívčí školu a pod vlivem profesora češtiny F. Táborského se začala zajímat o literaturu. Byla hudebně nadaná, u prof. J. Kàana z Albestů na pražské konzervatoři studovala klavír, veřejně ale nevystupovala. Pokoušela se též komponovat. Jako osmnáctiletá se provdala za lékaře Otakara Koseho, který ji seznámil s řadou osobností uměleckého života. Od té doby udržovala kontakty s malíři i sochaři, podporovala začínající umělce a vybudovala bohatou sbírku českého a světového výtvarného umění. K psaní veršů ji povzbudil redaktor Zlaté Prahy J. Kvapil, v jehož listě 1900 debutovala, a který podpořil i její básnickou prvotinu Písně (1903). V poezii se zprvu přihlásila k J. Vrchlickému jako svému vzoru lyrikou převážně osobní, intimní, prodchnutou tesknými a snivými náladami, s charakteristickou zpěvností (řada jejích básní byla zhudebněna). 1906 následovala manžela do Olomouce, kde strávila dalších pět let a kde téhož roku vydala druhou sbírku Nové písně. Při návštěvě v Praze se 1907 seznámila s F. X. Šaldou a navázala s ním osudové přátelství. Během 1907–08 se rozešla s mužem. Patřila do družiny Moderní revue. 1913 se zapojila do skupiny pokračovatelů a epigonů J. Vrchlického publikující za redakce J. Boreckého v Topičově sborníku literárním a uměleckém. Před 1918 žila na zděděném statku a zámku v Nové Vsi u Chotěboře. Začala cestovat. První světová válka ji zastihla v Toulonu ve Francii, kde drobnou informační prací pomáhala protirakouskému odboji. Po návratu do Čech založila v Praze Spolek pro strádající umělce výtvarné, literáty a žurnalisty, na sklonku války vypomáhala svými rozsáhlými jihoslovanskými styky. Zakládala veřejné knihovny na Těšínsku. Verše, které napsala před válkou a během ní, vydala koncem 1918 v souboru Když slunce zapadlo… Znamenaly zásadní proměnu její poetiky k výhradnímu lyrismu verlainovského typu, D. se stala jednou z mála českých prokletých básnířek. Vybočila z rámce intimní lyriky, psala verše za zemřelé rodiče, reminiscence na rodný kraj, zpracovala i sociální a vlastenecké téma v duchu Bezručově. Užívala pseudonymy Fr. Zvěřina, Teréza Dubrovská, Terezie Koseová-Dubrovská, Terezie Mixová-Koseová. Značné dědictví jí umožnilo jak bohémský styl života, tak možnost cestování, jímž vyplnila 20. léta. Procestovala Evropu i Spojené státy. Mezi častými pobyty v cizině žila střídavě v Praze a v Nové Vsi. 1924 odjela na delší pobyt do Francie, pak žila v Dal má cii, Švýcarsku, Itálii, Anglii, Španělsku, Německu, v Americe, navštívila Kavkaz, Alžír i Tunis. V cizině se zdokonalovala ve hře na klavír. Námětově nejpestřejší se stala sbírka drobných přírodních impresí, nálad a reflexí Pandořina skřínka (1927), svědčící o senzibilitě a duševní kultivovanosti básnířky, nejvlastnějším básnickým žánrem pak sonet. Sbírky Černí a modří ptáci (1928) a zejména Rudé kamélie (1929) odrazily v 59 znělkách milostnou krizi, bolné odříkání a vášnivost autorky. 1929 publikovala také své překlady z jihoslovanských jazyků (A. Tresić-Pavićić, Soumrak). Nekonečné variace erotické touhy po nedosažitelném, nepřekonané životní i milostné zklamání, nenaplněná touha, stesky na život byly určující i pro D. poslední sbírku Večery v Bissone (1933), která vznikla z autorčiných samotářských pobytů ve 30. letech u Luganského jezera. Z neznámých důvodů přišla náhle o majetek. Již 1934 se ocitla v tíživé situaci. Zůstala sice stále spolumajitelkou velkostatku v Nové Vsi, ale nemohla si již dovolit držet byt v Praze. Musela využít azyl v klášteře voršilek, odkud se ale už po půl roce odstěhovala do penzionu Charitas na Karlově náměstí. Po 1948 přišla rodina o statek definitivně a D. dožila poslední dva roky v Nové Vsi.

D: Svátky mé duše (s doslovem J. Karáska), 1930; Penelopa (s doslovem téhož), 1931; D. Šajtar, Vzájemné listy J. Vrchlického a T. D. (z 1903 až 1907), in: Alternativa nova, 1996, s. 138; týž, Korespondence Tereze D. (J. Tomana z 1916), in: tamtéž, č. 10.

L: OSND 2/1, s. 269; OSN 28, s. 297, 802; MSN 2, s. 414; 4, s. 112; KSN 3, s. 525; Česká lyra, F. S. Procházka (ed.), 1918; J. F. Urban, České ženy 2, 1922, s. 70–71; Album representantů, s. 1012; Naše kniha 9, 1928, s. 18; Literární rozhledy 12, 1928, s. 179; 14, 1930, s. 158; Kulturní adresář ČSR 1, 1934, s. 209; 2, 1936 (kde chyby v místě narození); nekrolog: in: Lidová demokracie 13. 11. 1951, s. 5; D. Šajtar, Pět studií ve znamení Petra Bezruče, 1958; J. Kunc, Kdy zemřeli? Přehled čes. spisovatelů a publicistů zemřelých od 1. 1. 1937 do 31. 12. 1962, 1962, s. 46; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 809; LČL 1, s. 610 až 611; D. Šajtar, Básnířka Tereza D. Letopis, 2001; M. Kořená, Osudy prokleté básnířky, in: Lidové noviny, Orientace 14. 4. 2001.

P: Biografický archiv ÚČL Praha; LA PNP Praha (9 kartonů z let 1878 až 1951).

Marcella Husová