DVOŘÁK Antonín (Leopold) 8.9.1841-1.5.1904

Antonín DVOŘÁK
Narození	8.9.1841
Místo narození	Nelahozeves
Úmrtí	1.5.1904
Místo úmrtí	Praha
Povolání	77- Hudební skladatel 78- Hudební interpret 61- Pedagog
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46069

DVOŘÁK, Antonín (Leopold), * 8. 9. 1841 Nelahozeves, † 1. 5. 1904 Praha, hudební skladatel

Narodil se jako nejstarší z osmi sourozenců v rodině řezníka, hostinského a amatérského muzikanta Františka D. Navštěvoval místní školu, kde získal i základní hudební vzdělání. Od 1853 se učil ve Zlonicích řemeslu a také hudbě u regenschoriho Antona Liehmanna. Současně se řešila otázka jeho budoucnosti, zda převezme otcovu živnost, nebo se bude věnovat hudbě. Od podzimu 1856 pobýval v tehdy německém městečku České Kamenici, kde se zdokonaloval v němčině. Od listopadu 1857 do července 1859 studoval na Varhanické škole v Praze. Po jejím absolvování se marně ucházel o místo varhaníka v pražském kostele sv. Jindřicha. Namísto toho se stal violistou v populární taneční kapele Karla Komzáka st. Spolu s jejími dalšími členy přešel v listopadu 1862 do orchestru nově otevřeného Prozatímního divadla. Dalším zdrojem jeho obživy byly soukromé hodiny hudby v zámožných pražských rodinách. Od počátku 60. let začal soustavně komponovat. Díla z tohoto období však zůstala dlouho neznáma a neprovedena, některá z nich D. později sám zničil. V červnu 1871 opustil místo v divadelním orchestru, aby získal více času na komponování, a živil se vyučováním a poté od února 1874 do počátku 1877 také jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha v Praze na Novém Městě. V listopadu 1873 se oženil se svou žačkou Annou Čermákovou (1854–1931). Z jejich devíti dětí tři první zemřely brzy po narození, dalších šest se dožilo dospělého věku. Nejstarší dcera Otilie (1878–1905) se provdala za Josefa Suka. Od počátku 70. let se pražská hudební veřejnost začala dozvídat o D. jako o nadějném skladateli, a to díky zprávám v dobovém tisku. Začaly se hrát jeho písně a komorní díla. Prvním významným úspěchem se stalo provedení kantáty pro mužský sbor a orchestr Dědicové Bílé Hory na text Vítězslava Hálka (1. verze) v březnu 1873. V listopadu 1874 byla v Prozatímním divadle úspěšně premiérována komická opera Král a uhlíř (2. verze). V témže roce D. zažádal poprvé o rakouské státní stipendium pro nemajetné umělce, jehož opakované udělení v následujících pěti letech výrazně zlepšilo jeho finanční situaci.

Obrat v tvůrčí kariéře nastal 1877, kdy si v souvislosti se čtvrtou žádostí o stipendium povšiml jeho mimořádného talentu člen hodnotící komise, skladatel Johannes Brahms, a doporučil vydání D. Moravských dvojzpěvů berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi. Ten poté vydal první řadu Slovanských tanců a další instrumentální skladby, a zajistil tak D. věhlas nejen v Německu, ale záhy také v Anglii a celém anglosaském světě. Interprety jeho děl se stali nejlepší dirigenti, sólisté i soubory: Hans Richter, Hans von Bülow, Joseph Joachim, Vídeňští a Berlínští filharmonikové ad. Ve Vídni patřil k jeho propagátorům kritik Eduard Hanslick. K velkým kompozicím vzniklým do 1880 se zařadily např. opery Tvrdé palice, Vanda a Šelma sedlák, duchovní kantáta Stabat Mater či symfonie č. 3–6, Symfonické variace a Houslový koncert a moll. Z děl komponovaných po 1880 přednostně pro pražské publikum to byly zejména opery Dimitrij a Jakobín na libreta Marie Červinkové-Riegrové.

Po provedení kantáty Stabat Mater v Londýně na jaře 1883 obdržel D. pozvání od londýnské filharmonické společnosti, aby v dalším roce přijel osobně dirigovat své orchestrální skladby. Následovalo pozvání od londýnské nakladatelské firmy Novello k opakovanému uvedení Stabat Mater na jaře 1884 a zároveň objednávka na nové kantátové dílo pro hudební festival v Birminghamu v létě 1885. D. 1884–91 navštívil Anglii celkem osmkrát. V Birminghamu provedl v srpnu 1885 kantátu Svatební košile na text K. J. Erbena a v říjnu 1891 Requiem. Na festivalu v Leedsu v říjnu 1886 premiéroval oratorium Svatá Ludmila na text Jaroslava Vrchlického. V Londýně zazněly za jeho řízení mj. poprvé Symfonie č. 7 d moll v dubnu 1885 a Symfonie č. 8 G dur v dubnu 1890. V červenci 1891 obdržel čestný doktorát univerzity v Cambridgi. Naposledy navštívil Londýn v březnu 1896, aby tam řídil premiéru slavného cellového Koncertu h moll se sólistou Leo Sternem.

V červnu 1891 dostal nabídku od Jeannette Thurberové, zakladatelky a prezidentky soukromé Národní hudební konzervatoře v New Yorku, zda by – za velmi lákavých pracovních a především finančních podmínek – přijal místo uměleckého ředitele této instituce. Po delším váhání ji akceptoval a podle všeho byl rozhodnut přesídlit do Spojených států na dlouhou dobu, ne-li natrvalo. V prvních měsících 1892 podnikl spolu s houslistou Ferdinandem Lachnerem a cellistou Hanušem Wihanem koncertní turné po Čechách, na němž se loučil s českým publikem. V polovině září odcestoval s manželkou a dvěma nejstaršími dětmi na druhý břeh Atlantiku. První rok amerického pobytu byl pro něj nanejvýš úspěšný. Během letních prázdnin 1893 podnikl s celou rodinou cestu do městečka Spillville ve státě Iowa, kde sídlili čeští přistěhovalci a odkud pocházel jeho americký asistent, absolvent pražské konzervatoře a pozdější dlouholetý houslista a violista new - yorských filharmoniků Jan Josef Kovařík. Na zpáteční cestě navštívil mj. Niagarské vodopády a dirigoval svá díla na tzv. českém dni na Světové výstavě v Chicagu. 16. 12. 1893 zazněla v newyorské Carnegie Hall ve slavné premiéře jeho Symfonie e moll Novosvětská.

Zbývající část amerického působení poznamenala hospodářská krize, jež postihla Spojené státy 1893. Manžel paní Thurberové utrpěl značné finanční ztráty, a ona sama proto nemohla nadále plně financovat provoz konzervatoře a platit D. sjednaný honorář. V této situaci začal skladatel intenzivně pomýšlet na návrat a poté, co strávil letní prázdniny 1894 v Čechách, definitivně opustil New York v dubnu následujícího roku. Ke skladbám z doby D. amerického pobytu a těm, které byly zčásti dokončeny až po návratu do Čech, patří mj. Smyčcový kvartet F dur Americký, Biblické písně pro sólový hlas a klavír, již zmíněný Koncert h moll pro violoncello a orchestr a dva poslední Smyčcové kvartety As dur a G dur.

Po návratu do Čech obnovil v lednu 1895 svou výuku na pražské konzervatoři, 1901 byl jmenován jejím ředitelem. Mezi jeho četnými žáky vynikli skladatelé a interpreti Josef Suk, Vítězslav Novák a Oskar Nedbal. K dílům, která v té době dokončil a věnoval přednostně domácímu publiku, patřily zejména symfonické básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek podle balad K. J. Erbena a opery Čert a Káča, Rusalka a Armida. 1901 byl císařem jmenován členem Panské sněmovny, až na jednu výjimku se ale jednání neúčastnil. Zemřel neočekávaně po krátké nemoci, pohřben byl na Vyšehradě.

D. se zařadil k největším a nejznámějším českým skladatelům a současně k nejvýznamnějším osobnostem své generace v evropském i celosvětovém měřítku. Jeho dílo udivuje šíří záběru, byly v něm rovnoměrně zastoupeny všechny dobové hudební druhy a žánry, a zároveň tím, že nanejvýš osobitě a originálně reagovalo na podněty obsažené v tvorbě velkých předchůdců a současníků Ludwiga van Beethovena, Franze Schuberta, Franze Liszta, Johannesa Brahmse, Petra Iljiče Čajkovského či Richarda Wagnera. Pochyby o skladatelově postavení a významu ve vývoji novodobé české hudby po roce 1860, které počátkem 20. století formulovali Otakar Hostinský a poté ve vyhrocené podobě jeho žák Zdeněk Nejedlý, a které se naplno rozhořely 1911–14 v tzv. dvořákovských bojích, byly zřetelně ovlivněny dobovými německými spory mezi zastánci domnělého „hudebního pokroku“, spatřovaného v programní symfonické hudbě F. Liszta a jeho následovníků a v hudebním dramatu R.Wagnera, a mezi jejich „konzervativními“ estetickými odpůrci, kteří se odvolávali hlavně na instrumentální dílo J. Brahmse. Tyto polemiky se sice negativně promítly do hodnocení a recepce D. díla v následujících desetiletích, avšak v současnosti je lze považovat za historicky uzavřenou záležitost.

D: výběr: opery a jevištní díla: Alfred (heroická opera o 3 dějstvích, německý text T. Körner), 1870; Král a uhlíř (komická opera ve 3 dějstvích, libreto B. J. Lobeský), 1. verze 1871, 2. verze 1874; Tvrdé palice (komická zpěvo - hra o 1 dějství, libreto J. Štolba), 1875; Vanda (tragická opera o 5 dějstvích, libreto V. B. Šumavský ?), 1875; Šelma sedlák (komická opera o 2 jednáních, libreto J. O. Veselý), 1877; Josef Kajetán Tyl (předehra a hudba k činohře F. F. Šamberka), 1881–1882; Dimitrij (velká opera ve 4 jednáních, libreto M. Červinková-Riegrová), 1. verze 1881–1882, 2. verze 1894; Jakobín (opera o 3 dějstvích, libreto táž), 1887–1888, dílčí přepracování 1895; Čert a Káča (opera ve třech jednáních, libreto J. Wenzig, 1898 až 1899); Rusalka (lyrická pohádka o třech jednáních, libreto J. Kvapil), 1900; Armida (zpěvohra o 4 dějstvích, libreto J. Vrchlický), 1902–1903; kantáty, oratoria a díla na duchovní texty: Hymnus z básně Dědicové Bílé hory (text V. Hálek), 1. verze 1872, další verze 1880 a 1885; Stabat Mater, 1. verze (s klavírem) 1876, 2. verze 1877; Žalm 149, 1879; Svatební košile (text K. J. Erben), 1884; Svatá Ludmila (text J. Vrchlický), 1885–1886; Mše D dur, 1. verze (s varhanami) 1887, 2. verze 1892; Requiem, 1890; Te Deum, 1892; The American Flag (text J. Rodman Drake), 1892–1893; orchestrální díla: 9 symfonií, 1865–1893; Symfonické variace, 1877; Slovanské rapsodie, 1878; programní předehry: Husitská, 1883; V přírodě, Karneval, Othello, 1891–1892; symfonické básně: Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek (text K. J. Erben), 1896; Píseň bohatýrská, 1897; koncerty: klavírní g moll, 1. verze 1876, 2. verze 1883 (?); houslový a moll, 1. verze 1879, 2. verze 1880–1882; violoncellový h moll, 1895; serenády: E dur pro smyčce, 1875; d moll pro dechové nástroje, 1878; Česká suita, 1879; komorní díla: 4 klavírní tria, 1875–1890; 14 smyčcových kvartetů, 1862 až 1895; 2 klavírní kvartety, 1875, 1887; 2 klavírní kvintety, 1872, 1887; 3 smyčcové kvintety, 1861–1893; smyčcový sextet, 1878; písně a dvojzpěvy: Cypřiše (text G. Pfleger-Moravský, 1865 (srov. též Cypřiše pro smyčcový kvartet), 1887; Písně milostné, 1888; Moravské dvojzpěvy, lidová poezie, 1875–1877; Večerní písně (text V. Hálek), 1876; Cigánské melodie (text A. Heyduk), 1880; Vier Lieder/Čtyři písně (text O.Malybrok-Stielerová, 1887–1888; Biblické písně, 1894. Klavírní skladby dvou- a čtyřruční: Tema con variazioni, 1876; Slovanské tance I–II, 1878, 1886 (též pro orchestr); Silhouetty, 1879 (?); Legendy, 1881 (též pro orchestr); Ze Šumavy, 1883–1884; Poetické nálady, 1889; Suita A dur, 1894 (též pro orchestr); Humoresky, 1894.

L: O. Šourek, Život a dílo A. D., 1–2, 3. vyd. 1954–1955, 3–4, 2. vyd. 1956–1957; J. Burghauser, A. D. Thematický katalog. Thematisches Verzeichnis. Thematic Catalogue, 2. vyd. 1996; M. Kuna a kol. (ed.), A. D. Korespondence a dokumenty. Korrespondenz und Dokumente. Correspondence and Documents, 1–10, 1987–2004; K. Döge, D. Leben – Werke – Dokumente, 2. vyd. Zürich – Mainz 1997; MGG 5 (2001), sl. 1737 až 1785; Grove 7, s. 777–814; www.oxfordmusiconline.com; J. Gabrielová – J. Kachlík (ed.), The Work of A. D. (1841–1904). Aspects of Composition – Problems of Editing – Reception, 2007.

P: NM – České muzeum hudby Praha, podstatná část rukopisné pozůstalosti (z majetku dědiců a archiválie, darované v 80. letech 20. století muzeu Společností A. D.), inventář O. Čechová – J. Fojtíková, A. D. (inventář fondu, S 76), 1981; J. Slavíková – D. Vanišová, A. D. (inventář fondu, S 226), 1986; strojopisy online na www.nm.cz/Katalogy-a-databaze); další rkp. uloženy v NK Praha, MZM Brno, Österreichische Nationalbibliothek Wien, British Library London, aj.

Jarmila Gabrielová