ECKERT Otto 4.3.1910-1.1.1995: Porovnání verzí
(ECKERT_Otto_4.10.1910-1.1.1995) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 2: | Řádek 2: | ||
| jméno = Otto ECKERT | | jméno = Otto ECKERT | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 4. | | datum narození = 4.3.1910 | ||
| místo narození = Kralovice | | místo narození = Kralovice u Plzně | ||
| datum úmrtí = 1.1.1995 | | datum úmrtí = 1.1.1995 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
Řádek 10: | Řádek 10: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''ECKERT, Otto,''' ''* 4. 3. 1910 Kralovice u Plzně, † 1. 1. 1995 Praha, keramik, sochař'' | |||
Narodil se v rodině berního úředníka a modistky. 1924–26 | |||
studoval na hořické sochařské a kamenické škole, 1926–33 | |||
pražskou Uměleckoprůmyslovou školu u K. Štipla. Už za studií | |||
začal tvořit keramické plastiky v opožděné odezvě sociálního | |||
umění 20. let (''Horník'', ''Žebrák'', ''Milenci'', ''Rybář''). Vynikají | |||
novoklasickou tvarovou idealizací a hladkým povrchem. Zajímal | |||
se rovněž o barevnou zvířecí plastiku (''Kočky'', ''Pardál''). | |||
I v návrzích plaket a odznaků se projevil jako dekoratér, který | |||
sledoval vztah barvy, dekoru a prostoru. 1929 absolvoval stipendijní | |||
pobyt Svazu československého díla v keramické továrně | |||
v Bechyni a 1933–34 v továrně Epiag v Březové, trvale | |||
se zaměřil na keramiku. 1934–39 pracoval jako návrhář | |||
v Ťoupalově keramické továrně v Praze-Břevnově, kde zahájil | |||
výzkum možností keramického dekoru a glazur v závislosti na | |||
tvarovém vyjádření objektu a jeho funkci. Od 1937 byl členem | |||
Svazu československého díla, 1939–40 spoluvlastníkem | |||
sdružení Pražská kamenina, které zaniklo po zatčení E. partnera | |||
J. Škorpila nacisty. Užitné vlastnosti předmětů denní potřeby | |||
náročně spojoval s vlastnostmi estetickými, např. v řadách | |||
váz a mis, jež vyráběl 1940–46 ve vlastní keramické dílně | |||
v Kralovicích. Externě byl výtvarníkem Moserovy porcelánky | |||
v Karlových Varech, založil výrobu hraček ve Zlíně, jako asistent | |||
se podílel na výuce v keramické škole v Bechyni a v ateliéru | |||
K. Štipla. Pro E. keramické objekty byla příznačná tvarová | |||
jednoduchost, elegance, rafinovanost dekoru, nezvyklá | |||
barevnost a kvalita různých typů glazur i ohled na účel nádob. | |||
Inspiroval se lidovými keramiky, estetikou Artělu, rondokubismem | |||
P. Janáka, funkcionalismem a požadavky Družstevní | |||
práce. V složitých, náročně provedených strukturách stylizoval | |||
chvění stébel, větví, listů, peří, chmýří, jehličí. Z novotvarů, | |||
dosud v keramice nebývalých, rozvedl série rozmanitých barevných | |||
variant. Zařadil se do lyrického proudu českého umění. | |||
Po 1945 se podílel na organizaci keramické výroby jako | |||
předseda výtvarné rady Karlovarského porcelánu a spoluzakladatel uměleckořemeslných ústředen, do keramické výroby | |||
v ČSR prosazoval umělecká kritéria. Jeho tvorba získala ohlas | |||
i v zahraničí. V 50. letech hledal vhodné tvary a dekory pro | |||
maso''vou výrobu, po úspěchu monumentální plastiky ''Keramický'' | |||
''vlys pro Světovou výstavu v Bruselu (1958) se plně soustředil | |||
na individuální umění. Spojil keramiku a sochařství | |||
v novátorském typu keramické sochy s mělkým reliéfem či výdutí | |||
symbolického námětu a stále abstrahovanějšího tvaru. | |||
K dalšímu vrcholu jako keramik dospěl v 70. letech, kdy mistrovsky využil krystalických glazur, jež objevil, na vázách monumentálního | |||
rozměru. Tyto vázy pak převáděl v abstraktní | |||
keramické objekty, např. koule. Kromě toho tvořil pro vybavení | |||
interiérů i originální štíhlé vertikální vázy na jednu květinu, | |||
bachraté horizontální vázy na plovoucí květiny či závěsné | |||
mísy a talíře různých velikostí a barevnosti. Zvláštní postavení | |||
náleželo jednak objektům bez glazury, určeným většinou do | |||
zahrad a parků, jednak designu keramického nádobí. Do konce | |||
života zdokonaloval zejména tvarosloví váz, soklu a nohy. | |||
Významná byla E. činnost pedagogická, 1946–90 byl profesorem, | |||
1960–66 rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové | |||
v Praze. Od 1956 byl členem a 1967–87 viceprezidentem | |||
Mezinárodní keramické akademie v Ženevě. Patřil k nejvýznamnějším | |||
českým keramikům. V keramické výrobě pokračuje | |||
v Kralovicích jeho syn Jan E. (* 1949). | |||
'''L:''' J. Spurný, O. E., 1961; D. Šindelář, O. E., 1979; D. Tučná, O. E. | |||
keramické dílo, 1980; Toman 1, s. 194; Tomeš 1, s. 285; EČVU, s. 103; | |||
NEČVU 1, s. 157–158; SČSVU 2, s. 178–179. | |||
Martin Kučera | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:75- Sochař nebo medailér]] | [[Kategorie:75- Sochař nebo medailér]] | ||
[[Kategorie:88- Umělecký řemeslník]] | [[Kategorie:88- Umělecký řemeslník]] | ||
[[Kategorie:1910]] | [[Kategorie:1910]] | ||
[[Kategorie:Kralovice]] | [[Kategorie:Kralovice]] | ||
[[Kategorie:1995]] | [[Kategorie:1995]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] |
Verze z 12. 4. 2017, 18:18
Otto ECKERT | |
Narození | 4.3.1910 |
---|---|
Místo narození | Kralovice u Plzně |
Úmrtí | 1.1.1995 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
75- Sochař nebo medailér 88- Umělecký řemeslník |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46169 |
ECKERT, Otto, * 4. 3. 1910 Kralovice u Plzně, † 1. 1. 1995 Praha, keramik, sochař
Narodil se v rodině berního úředníka a modistky. 1924–26 studoval na hořické sochařské a kamenické škole, 1926–33 pražskou Uměleckoprůmyslovou školu u K. Štipla. Už za studií začal tvořit keramické plastiky v opožděné odezvě sociálního umění 20. let (Horník, Žebrák, Milenci, Rybář). Vynikají novoklasickou tvarovou idealizací a hladkým povrchem. Zajímal se rovněž o barevnou zvířecí plastiku (Kočky, Pardál). I v návrzích plaket a odznaků se projevil jako dekoratér, který sledoval vztah barvy, dekoru a prostoru. 1929 absolvoval stipendijní pobyt Svazu československého díla v keramické továrně v Bechyni a 1933–34 v továrně Epiag v Březové, trvale se zaměřil na keramiku. 1934–39 pracoval jako návrhář v Ťoupalově keramické továrně v Praze-Břevnově, kde zahájil výzkum možností keramického dekoru a glazur v závislosti na tvarovém vyjádření objektu a jeho funkci. Od 1937 byl členem Svazu československého díla, 1939–40 spoluvlastníkem sdružení Pražská kamenina, které zaniklo po zatčení E. partnera J. Škorpila nacisty. Užitné vlastnosti předmětů denní potřeby náročně spojoval s vlastnostmi estetickými, např. v řadách váz a mis, jež vyráběl 1940–46 ve vlastní keramické dílně v Kralovicích. Externě byl výtvarníkem Moserovy porcelánky v Karlových Varech, založil výrobu hraček ve Zlíně, jako asistent se podílel na výuce v keramické škole v Bechyni a v ateliéru K. Štipla. Pro E. keramické objekty byla příznačná tvarová jednoduchost, elegance, rafinovanost dekoru, nezvyklá barevnost a kvalita různých typů glazur i ohled na účel nádob. Inspiroval se lidovými keramiky, estetikou Artělu, rondokubismem P. Janáka, funkcionalismem a požadavky Družstevní práce. V složitých, náročně provedených strukturách stylizoval chvění stébel, větví, listů, peří, chmýří, jehličí. Z novotvarů, dosud v keramice nebývalých, rozvedl série rozmanitých barevných variant. Zařadil se do lyrického proudu českého umění. Po 1945 se podílel na organizaci keramické výroby jako předseda výtvarné rady Karlovarského porcelánu a spoluzakladatel uměleckořemeslných ústředen, do keramické výroby v ČSR prosazoval umělecká kritéria. Jeho tvorba získala ohlas i v zahraničí. V 50. letech hledal vhodné tvary a dekory pro masovou výrobu, po úspěchu monumentální plastiky Keramický vlys pro Světovou výstavu v Bruselu (1958) se plně soustředil na individuální umění. Spojil keramiku a sochařství v novátorském typu keramické sochy s mělkým reliéfem či výdutí symbolického námětu a stále abstrahovanějšího tvaru. K dalšímu vrcholu jako keramik dospěl v 70. letech, kdy mistrovsky využil krystalických glazur, jež objevil, na vázách monumentálního rozměru. Tyto vázy pak převáděl v abstraktní keramické objekty, např. koule. Kromě toho tvořil pro vybavení interiérů i originální štíhlé vertikální vázy na jednu květinu, bachraté horizontální vázy na plovoucí květiny či závěsné mísy a talíře různých velikostí a barevnosti. Zvláštní postavení náleželo jednak objektům bez glazury, určeným většinou do zahrad a parků, jednak designu keramického nádobí. Do konce života zdokonaloval zejména tvarosloví váz, soklu a nohy. Významná byla E. činnost pedagogická, 1946–90 byl profesorem, 1960–66 rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Od 1956 byl členem a 1967–87 viceprezidentem Mezinárodní keramické akademie v Ženevě. Patřil k nejvýznamnějším českým keramikům. V keramické výrobě pokračuje v Kralovicích jeho syn Jan E. (* 1949).
L: J. Spurný, O. E., 1961; D. Šindelář, O. E., 1979; D. Tučná, O. E. keramické dílo, 1980; Toman 1, s. 194; Tomeš 1, s. 285; EČVU, s. 103; NEČVU 1, s. 157–158; SČSVU 2, s. 178–179.
Martin Kučera