ELTSCHKNER Antonín 4.6.1880-22.2.1961: Porovnání verzí
(ELTSCHKNER_Antonín_4.6.1880-22.2.1961) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 4.6.1880 | | datum narození = 4.6.1880 | ||
| místo narození = | | místo narození = Polička | ||
| datum úmrtí = 22.2.1961 | | datum úmrtí = 22.2.1961 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Brno | ||
| povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel | | povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel | ||
55- Jazykovědec | 55- Jazykovědec | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''ELTSCHKNER, Antonín,''' ''* 4. 6. 1880 Polička, † 22. 2. 1961 Brno, kněz, světící biskup'' | |||
Narodil se v rodině tkalce. Po středoškolských studiích na litomyšlském | |||
gymnáziu byl v říjnu 1900 poslán do Říma do | |||
české papežské koleje (Bohemika), kde absolvoval teologická | |||
studia na univerzitě papežského státu a současně Akademii sv. | |||
Tomáše Akvinského. Doktorát teologie obhájil 1905, kdy přijal | |||
kněžské svěcení. Po návratu do Čech působil jako kaplan | |||
a učitel náboženství a němčiny na pražských gymnáziích, a to | |||
až do 1926, kdy byl zvolen kanovníkem pražské metropolitní | |||
kapituly. 1927 se stal prvním ředitelem Katolické akce, finančně | |||
podporoval katolické misie ve světě, kolej Nepomucenum | |||
v Římě a stavbu kostelů na pražských předměstích. Od | |||
1928 působil v zemské školní radě za katolickou církev. 1931 | |||
byl jmenován generálním vikářem, 1933 titulárním biskupem | |||
zefyrským a světícím pražským biskupem a stal se předsedou | |||
arcibiskupského církevního soudu. | |||
Cestoval po Evropě, putoval do Palestiny, kde 1935 jako zástupce | |||
československého episkopátu posvětil Cyrilometodějskou | |||
smírnou svatyni na Olivové hoře v Jeruzalémě, a navštívil | |||
i řadu dalších nábožensky významných míst. Mezinárodní | |||
kulturní styky udržoval i díky znalosti esperanta, předsedal Lize | |||
katolických esperantistů v Československu, stal se členem | |||
esperantské sekce Katolické rady (1925) a autorem drobných | |||
článků v časopisech (''Espero'', ''Katolika'', ''Paříž''). Zastával 1922 | |||
až 1925 úřad předsedy katolické sportovní organizace Orel | |||
a od 1925 funkci místopředsedy místní organizace lidové strany | |||
na Vinohradech. Stál v čele Ústavu pro zmrzačené a k práci | |||
neschopné dívky v Praze. | |||
Za okupace byl 1940 jmenován (po smrti Š. Bárty, kterého | |||
již dříve fakticky zastupoval) českobudějovickým biskupem. | |||
Jmenování nebylo konzultováno s německými úřady a stalo | |||
se příčinou diplomatické roztržky mezi Německem a Vatikánem, | |||
nakonec nenabylo platnosti. Přesto během druhé světové | |||
války biskupské funkce z pověření papežského stolce vykonával, | |||
ovšem jen jako světící pražský biskup. Po válce 1947 byl | |||
do českobudějovického úřadu uveden J. Hlouch. E. se cítil | |||
opomenut, a proto se rozešel s kardinálem Beranem a vedením | |||
katolické církve. Jako jeden z mála biskupů udržoval oficiální | |||
vztahy s komunistickým režimem a stal se jediným státem | |||
uznávaným světícím biskupem v Čechách. 1951 podepsal slib | |||
věrnosti republice, účastnil se oficiálních církevních akcí, stal | |||
se nositelem Řádu republiky a spolupracoval s prorežimní Cyrilometodějskou | |||
bohosloveckou fakultou v Litoměřicích (díky | |||
tomu mohla být platná tamní kněžská svěcení), jeden čas byl | |||
kandidátem ÚV KSČ na obsazení místa pražského kapitulního | |||
vikáře. Současně ovšem tajně vysvětil (1949) na biskupa | |||
Kajetána Matouška a do jisté míry pomáhal při organizování | |||
skryté církve. Byl pohřben na hřbitově u sv. Markéty v pražském | |||
Břevnově. | |||
'''L:''' S. Balík – J. Hanuš, Katolická církev v Československu 1945–1989, | |||
2007, s. 82; P. Blet, Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských | |||
archivů, 2001, s. 114–115; Kulturní adresář ČSR 1, 1934, A. Dolenský | |||
(ed.), s. 86; K. Kaplan, Stát a církev v Československu v letech 1948–1953, | |||
1993, rejstřík; J. Machula, Doplnění řady, in: Katolický týdeník 3, 1992, | |||
č. 2, s. 8; V. Vaško, Neumlčená: kronika katolické církve v Československu | |||
po druhé světové válce, 1990, 1, s. 146, 2, s. 111, 116, 206; Zpravodaj východočeského | |||
krajského výboru Svazu katolického duchovenstva, 1980, | |||
č. 3, s. 23; Multimediální databáze souboru křesťanských bohemikálních | |||
jmenných autorit ve 20. století, CD-ROM, 2003; B. Svoboda – J. V. Polc, | |||
Kardinál Josef Beran, 2008, rejstřík. | |||
'''P:''' F. Verner, Kartotéka katolických autorů 1913–2000 (rkp.) uloženo | |||
v Centrální katolické knihovně Praha; V. Petera, Géniové Církve i vlasti, | |||
sv. 13 (rkp.), uloženo tamtéž (http://www.cdct.cz/petera/index.html). | |||
Eva Novotná, Jiří Martínek | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]] | [[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]] | ||
[[Kategorie:55- Jazykovědec]] | [[Kategorie:55- Jazykovědec]] | ||
[[Kategorie:1880]] | [[Kategorie:1880]] | ||
[[Kategorie:Polička]] | |||
[[Kategorie:1961]] | [[Kategorie:1961]] | ||
[[Kategorie:Brno]] |
Verze z 10. 6. 2017, 08:29
Antonín ELTSCHKNER | |
Narození | 4.6.1880 |
---|---|
Místo narození | Polička |
Úmrtí | 22.2.1961 |
Místo úmrtí | Brno |
Povolání |
49- Náboženský nebo církevní činitel 55- Jazykovědec |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=57753 |
ELTSCHKNER, Antonín, * 4. 6. 1880 Polička, † 22. 2. 1961 Brno, kněz, světící biskup
Narodil se v rodině tkalce. Po středoškolských studiích na litomyšlském gymnáziu byl v říjnu 1900 poslán do Říma do české papežské koleje (Bohemika), kde absolvoval teologická studia na univerzitě papežského státu a současně Akademii sv. Tomáše Akvinského. Doktorát teologie obhájil 1905, kdy přijal kněžské svěcení. Po návratu do Čech působil jako kaplan a učitel náboženství a němčiny na pražských gymnáziích, a to až do 1926, kdy byl zvolen kanovníkem pražské metropolitní kapituly. 1927 se stal prvním ředitelem Katolické akce, finančně podporoval katolické misie ve světě, kolej Nepomucenum v Římě a stavbu kostelů na pražských předměstích. Od 1928 působil v zemské školní radě za katolickou církev. 1931 byl jmenován generálním vikářem, 1933 titulárním biskupem zefyrským a světícím pražským biskupem a stal se předsedou arcibiskupského církevního soudu.
Cestoval po Evropě, putoval do Palestiny, kde 1935 jako zástupce československého episkopátu posvětil Cyrilometodějskou smírnou svatyni na Olivové hoře v Jeruzalémě, a navštívil i řadu dalších nábožensky významných míst. Mezinárodní kulturní styky udržoval i díky znalosti esperanta, předsedal Lize katolických esperantistů v Československu, stal se členem esperantské sekce Katolické rady (1925) a autorem drobných článků v časopisech (Espero, Katolika, Paříž). Zastával 1922 až 1925 úřad předsedy katolické sportovní organizace Orel a od 1925 funkci místopředsedy místní organizace lidové strany na Vinohradech. Stál v čele Ústavu pro zmrzačené a k práci neschopné dívky v Praze.
Za okupace byl 1940 jmenován (po smrti Š. Bárty, kterého již dříve fakticky zastupoval) českobudějovickým biskupem. Jmenování nebylo konzultováno s německými úřady a stalo se příčinou diplomatické roztržky mezi Německem a Vatikánem, nakonec nenabylo platnosti. Přesto během druhé světové války biskupské funkce z pověření papežského stolce vykonával, ovšem jen jako světící pražský biskup. Po válce 1947 byl do českobudějovického úřadu uveden J. Hlouch. E. se cítil opomenut, a proto se rozešel s kardinálem Beranem a vedením katolické církve. Jako jeden z mála biskupů udržoval oficiální vztahy s komunistickým režimem a stal se jediným státem uznávaným světícím biskupem v Čechách. 1951 podepsal slib věrnosti republice, účastnil se oficiálních církevních akcí, stal se nositelem Řádu republiky a spolupracoval s prorežimní Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultou v Litoměřicích (díky tomu mohla být platná tamní kněžská svěcení), jeden čas byl kandidátem ÚV KSČ na obsazení místa pražského kapitulního vikáře. Současně ovšem tajně vysvětil (1949) na biskupa Kajetána Matouška a do jisté míry pomáhal při organizování skryté církve. Byl pohřben na hřbitově u sv. Markéty v pražském Břevnově.
L: S. Balík – J. Hanuš, Katolická církev v Československu 1945–1989, 2007, s. 82; P. Blet, Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů, 2001, s. 114–115; Kulturní adresář ČSR 1, 1934, A. Dolenský (ed.), s. 86; K. Kaplan, Stát a církev v Československu v letech 1948–1953, 1993, rejstřík; J. Machula, Doplnění řady, in: Katolický týdeník 3, 1992, č. 2, s. 8; V. Vaško, Neumlčená: kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce, 1990, 1, s. 146, 2, s. 111, 116, 206; Zpravodaj východočeského krajského výboru Svazu katolického duchovenstva, 1980, č. 3, s. 23; Multimediální databáze souboru křesťanských bohemikálních jmenných autorit ve 20. století, CD-ROM, 2003; B. Svoboda – J. V. Polc, Kardinál Josef Beran, 2008, rejstřík.
P: F. Verner, Kartotéka katolických autorů 1913–2000 (rkp.) uloženo v Centrální katolické knihovně Praha; V. Petera, Géniové Církve i vlasti, sv. 13 (rkp.), uloženo tamtéž (http://www.cdct.cz/petera/index.html).
Eva Novotná, Jiří Martínek