Verze z 13. 10. 2019, 08:19, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

ČADA Karel 8.8.1882-18.4.1916

Z Personal
Karel ČADA
Narození 8.8.1882
Místo narození Včelná pod Boubínem
Úmrtí 18.4.1916
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 45- Voják nebo partyzán
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 508-509
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44395

ČADA, Karel (pseud. Karel Šarlih), * 8. 8. 1882 Včelná pod Boubínem, † 18. 4. 1916 Vídeň (Rakousko), spisovatel, důstojník

Narodil se v rodině správce schwarzenberské panské parní pily. Dětství prožil nedaleko Písku na zámku Chřešťovice (dějiště Č. próz), kde byl jeho otec Tomáš Č. († 1908) zaměstnán jako lesní správce. Od 1893 navštěvoval Č. písecké gymnázium. 1897 odešel do štýrského Straßu na kadetní školu, 1898–1901 pokračoval ve vojenských studiích v Praze. 18. 8. 1901 byl jako poručík 2. vozatajského pluku přidělen do uherského Temešváru. Na přelomu 1904/05 studoval na důstojnické škole v Budapešti. Pak se vrátil do temešvárské garnizóny. Během zhruba jedenáctiletého pobytu v Uhrách prošel řadou posádek (Segedín, Brašov, Sibiu) a dosáhl hodnosti nadporučíka. Pak byl převelen k 10. vozatajské divizi do Haliče, od 1. 11. 1911 do 1913 se s posádkou zdržoval v Przemyśli. Soukromě pobýval ve Vídni, ve svém rodišti a ve Vodňanech, odkud pocházela jeho matka Antonie, roz. Mašková, a kam se jeho rodiče uchýlili na penzi. 1. 8. 1914 byl povýšen na rytmistra vozatajstva. Jako velitel 10. etapní vozatajské skupiny odešel na frontu v severních Karpatech. V únoru 1916 strávil dovolenou v jižních Čechách. Hodlal získat od rodiny čtyřicetitisícovou kauci, nutnou ke sňatku s Ellou Braunovou, dcerou temešvárského židovského podnikatele. Zjara se však rapidně zhoršila jeho ledvinová choroba, projevily se i následky v roce 1912 léčeného tyfu. 15. 4. 1916 byl v kritickém stavu převezen do vídeňské posádkové nemocnice přímo z Chelmu. Tam do tří dnů podlehl urémii. Po převozu Č. ostatků do rodinné hrobky ve Vodňanech vzniklo podezření, že byl zapleten do špionážní aféry podobné Redlově a že zemřel sebevraždou.

V počátcích literární tvorby v době studií v Čechách ho podporoval vodňanský tiskař Antonín Dvořák, Č. tehdy přispíval do časopisu Švanda dudák. V Uhrách se záhy sblížil s významnými tvůrci rodící se maďarské moderny Nyugat (E. Ady, Z. Móricz, M. Kaffková, S. Bródy, G. Pekár ad.). Č., který se považoval za příslušníka české moderny, však byl od české reality odtržen. Umělecky se realizoval v jinojazyčném literárním prostředí a ambice stát se českým spisovatelem paradoxně naplňoval silně ovlivněn uměleckými snahami Nyugatu. Stal se česky píšícím nyugatovcem, tedy spontánně prvním a jediným nemaďarským tvůrcem maďarské moderny i jejím prvním propagátorem za hranicemi. S pomocí V. Dyka, A. Procházky a J. S. Machara debutoval 1905 v českých časopisech jako povídkář, zejména v Moderní revui. Průlom v Č. tvorbě znamenal až rok 1911, kdy se stal pravidelným přispěvatelem časopisu Samostatnost, zejména přílohy Naše neděle, a navázal spolupráci s edicí Tisíc nejkrásnějších novel, řízenou F. Sekaninou. Za svého poměrně krátkého literárního působení se Č. vypracoval na nejvýznamnějšího překladatele drobné maďarské prózy, především generace nyugatovců. Vynikl zasvěcenými průvodními medailonky o maďarských autorech a byl jejich prvním a jediným tlumočníkem do cizího jazyka vůbec. 1912 vydal ze své původní tvorby knížku tří povídek Tvrdošíjní illusionisté. Název se stal příznačným pro další Č. dílo: jedinec, kterého společenská situace zbavila možnosti činorodého života, se upíná s marností poslední iluze k prchavému okamžiku ve snaze fixovat jej. Postupný rozpad osobních nadějí a nemožnost harmonického skloubení povolání vojáka a literáta zpracoval v příbězích důstojníků, setníků, prostých vojínů a sluhů, venkovanů, cikánů, padlých žen, námezdních dělníků uherských kolonií, reálných postav uherských a haličských garnizón, maloměst a Budapešti. Románově pojatou sbírkou novel Erotické dobrodružství Nikity Ochalčuka (1914) se stal prvním novodobým českým erotickým spisovatelem. Pro Č. tvorbu byla charakteristická naturalistická metoda líčení, prvky secesní a klasicistní ornamentiky provázané bohatě vlivy nyugatovské moderny a s ní i francouzské módní literatury. Poprvé jako autor reflektoval pro českého čtenáře uherské a maďarské prostředí v jeho reálné každodennosti, oproštěné od tradičního českého exoticko romantizujícího pohledu zažitých petőfiovsko-nerudovských obrazů. Č. hutná, scénicky sevřená próza odrážela tragické sociální i lidské problémy venkovské chudiny, služek, čeledínů i příslušníků různých národností (Srbů, Maďarů, cikánů, židů, Rumunů), baladičnost příběhů dotvářela hovorovost jazyka, vojensky stručné dialogy a secesně zdobné popisy. Z dvou rozsáhlých románových cyklů, na nichž Č. před smrtí pracoval (ze života polských židů Zázračný Rabbi a Adrie o úpadku a bezvýchodnosti života příslušníků rakouské armády v zapadlých garnizónách), a z povídek roztroušených po časopisech vyšly pozdější edice Č. díla: 1919 sbírka novel Úšklebky sexu a 1929 čtyřsvazkové Sebrané spisy (1. Tvrdošíjní illusionisté, 2. Erotické dobrodružství Nikity Ochalčuka, 3. Sobecké jinošství Vladimíra Vratkovského, 4. Úšklebky sexu; 1941 totéž v jednom svazku). Z rukopisné pozůstalosti je vydal J. V. Sedlák. Úspěch měla v Národním divadle Č. aktovka Dohra (premiéra 18. 9. 1919, knižně 1920), epizoda Redlovy aféry, kterou Č. zpracoval i jako povídku Opravdové chvíle v životě nadporučíka Prokopa. Pražské Komorní divadlo uvedlo 1921 hru Lenhard a ženy.

Č. dílo zůstalo torzem. Literární kritika v jeho smrti až do čtyřicátých let spatřovala ztrátu vyzrálého talentu, který položil základy české vojenské románové a povídkové próze. Nově se Č. tvorba dostala do širšího povědomí až od konce 70. let 20. století, kdy byl oceněn jako autor naturalisticko-secesních novel s tematikou rakousko-uherských garnizón, prvních českých erotických románů, první překladatel literární moderny Nyugat vůbec a jako propagátor a překladatel maďarské literatury počátku 20. století. Publikoval pod řadou pseudonymů a šifer: Barma, JM (= Jaromír Malý), K. Š., K. Ša., K. Š. Tembeg (= temešvárský beg), K. Barma, K. A. Písecký, K. Šarlík, v období 1904–14 přispíval do Českého světa, Květů, Lidových novin, Lumíra, Moderní revue, Národních listů, Rozprav Aventina, Samostatnosti, Topičova sborníku a Zlaté Prahy. V občanském povolání vystupoval pod vlastním jménem, literárně jako Karel Šarlih (pseudonym vznikl zkomoleninou od Charlick).

L: J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 459n.; M. Husová, Maďaři i Nemaďaři. Recepce maďarské literatury v Čechách, kandidátská disertační práce FF UK Praha 1985 (s bibliografickým soupisem); táž, České literární myšlení a maďarská realita na sklonku 19. století, in: Česká literatura 40, 1992, č. 6, s. 573n.; táž, Rolle der Garnisonenstädte in der Rezeption der ungarischen Literatur in Böhmen, in: Im Takte des Radetzkymarschs … Der Beamte u. der Offizier in der österreichischen Literatur (ed. J. P. Strelka), Bern – Berlin – Frankfurt M. – New York – Paris – Wien 1997, s. 21n.; táž, Kulturális és irodalmi légkör a század fordulón, in: Bohemia and Hungaria (ed. T. Berkes), Budapešť 1998, s. 35n.; táž, Česká moderna v Uhrách, maďarská moderna v Čechách – Karel Šarlih, in: Čas moderny. Studie a materiály (ed. D. Blümlová – B. Jiroušek), 2006, s. 2n.

P: LA PNP Praha; Biografický archiv ÚČL Praha; Kriegsarchiv Wien.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Marcella Husová