ČAPEK Jan Blahoslav 6.11.1903-10.9.1982: Porovnání verzí

Z Personal
(ČAPEK_Jan_Blahoslav_6.11.1903-10.9.1982)
 
Řádka 10: Řádka 10:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Jan Blahoslav ČAPEK
+
}}
 +
'''ČAPEK, Jan Blahoslav''', ''* 6. 11. 1903 Třebechovice pod Orebem, † 10. 9. 1982 Praha, pedagog, literární historik, spisovatel, překladatel''
 +
 
 +
Narodil se v rodině evangelického kněze Josefa Č.
 +
(1865–1962). Jeho strýc Stanislav Č. byl evangelickým
 +
teologem. Bratr Milič Č. (1909–1997) působil jako filozof
 +
a profesor na univerzitě v Bostonu (USA), Vladimír Č. byl
 +
evangelickým seniorem. Obecnou školu vychodil Č. v rodišti,
 +
po otcově přeložení začal studovat na reálném gymnáziu
 +
v Pardubicích, pokračoval v Hradci Králové a 1923 maturoval
 +
v Rychnově nad Kněžnou. 1923–27 poslouchal češtinu
 +
a angličtinu na Filozofické fakultě UK u profesorů Jaroslava
 +
Vlčka, Emila Smetánky, Viléma Mathesia, Jana Jakubce
 +
a Miloslava Hýska. 1927 obhájil pod Hýskovým vedením
 +
doktorskou disertaci ''Tvůrčí básnické dílo J. V. Sládka''. Paralelně
 +
vystudoval Státní knihovnickou školu, 1927–29 začínal
 +
jako knihovník seniorátu Českobratrské církve evangelické,
 +
1930–36 redigoval církevní orgán ''Kostnické jiskry'', 1935–39
 +
byl tajemníkem Extenzí vysokých škol, 1938–39 referentem
 +
ministerstva zahraničí. Od 1930 vyučoval české literatuře
 +
na Husově evangelické bohoslovecké fakultě. Na FF UK se
 +
1934 habilitoval dílem ''Československá literatura toleranční''. Za
 +
protektorátu přijal zaměstnání v lexikografické a bibliografické
 +
komisi ČAVU a 1941/42 učil na konzervatoři, 1944–45
 +
byl pracovně nasazen. Po osvobození zahájil kurs literárních
 +
dějin na Vysoké škole obchodní, 1945 obdržel jmenování
 +
řádným profesorem české literatury na FF UK. V období
 +
50. let odolal tlaku, aby vystoupil z církve, i za cenu ústupu
 +
do vědeckého ústraní. 1959 byl donucen fakultu opustit.
 +
Do 1962 působil jako vědecký pracovník v Památníku národního
 +
písemnictví, 1962–68 v Ústavu dějin UK. Tehdy
 +
se koncentroval na komeniologický výzkum, v němž dosáhl
 +
mezinárodního ohlasu. Podnikl studijní a přednášková turné
 +
po anglických, švýcarských, švédských, polských, italských
 +
a indických univerzitách. Na jaře 1968 se směl vrátit na FF
 +
UK, v rámci rehabilitace se mu dostalo vědecké hodnosti
 +
DrSc., 1971 byl penzionován. Od 1930 byl ženatý s Vlastou,
 +
roz. Dufkovou (1907–1980), jež pod pseudonymem Horská
 +
publikovala román a básnickou sbírku. Manželství bylo rozvedeno
 +
1956. Podruhé se oženil s komenioložkou Dagmar,
 +
roz. Votrubovou (* 1925). Z prvního manželství měl dceru
 +
Janu (* 1929), provd. Pařízkovou, která působila jako obezitoložka,
 +
z druhého manželství dcery Blanku (* 1958), provd.
 +
Knotkovou, bengalistku, a Violu (* 1966), provd. Parente,
 +
ugrofinistku.
 +
 
 +
Č. se zařadil k nejvýznamnějším literárním historikům evangelické
 +
náboženské orientace. Metodologicky vyšel z pozitivismu,
 +
jak dokládá jeho zpracování slovakistických pasáží
 +
v Jakubcových ''Dějinách literatury české''. Záhy však položil
 +
důraz především na mravní hodnotu a metafyzický přesah
 +
slovesné tvorby, na spojení uměleckého tvaru s ideou a životní
 +
reality s literárním vyjádřením. Tento přístup byl patrný
 +
už u odborné prvotiny ''Henrik Ibsen a nemoc Evropy'' (1928).
 +
Později se soustředil na českou i na slovenskou a anglickou
 +
literaturu. Byl přesvědčen o kontinuitě humanisticko-reformačního
 +
odkazu jak v české a slovenské kultuře, tak o duchovním
 +
sepětí Čechů a Slováků. V závažné sondě ''Augustin Doležal a jeho Tragoedia'' (1931) představil dílo klíčového autora evangelické poezie na Slovensku. Syntetický charakter
 +
měla dvousvazková monografie ''Československá literatura reformační 1781–1861'' (1933), v níž zpracoval veškerou literaturu české a slovenské provenience po tolerančním patentu.
 +
Na základě toho vzniklo nepřesné tvrzení o Č. programovém
 +
čechoslovakismu, přičemž obsah jeho slovakistických
 +
studií netvořila problematika národnostní, nýbrž tvorba
 +
slovenských evangelíků, v první řadě píšících bibličtinou.
 +
Na ideový obsah beletrie upřel pozornost ve studii ''Duch české''
 +
''literatury předbřeznové a předmájové'' (1938), na aktuální
 +
podněty reagoval objevnou knihou o inspirující síle tradice
 +
národní brannosti (''Zápas o svobodu v zrcadle československé''
 +
''literatury'', 1938). Dobově významná byla studie ''Jiří z Poděbrad''
 +
''v české literatuře'' (1940), názory katolických historiků
 +
na baroko korigoval v triptychu ''Z kulturních dějin českých''
 +
''17. a 18. století'' (1940). Studentům určil přehled ''Profil české''
 +
''poezie a prózy od roku 1918'' (1947), o rok později vydal soubor
 +
vlastních literárně historických statí a kritik ''Záření ducha''
 +
''a slova'', v němž formuloval své badatelské krédo. Reformací
 +
se zabýval ve studiích ''Duch a odkaz československé reformace''
 +
(1951) a Betlé''mská kaple v české literatuře'' (1952). Polemické
 +
''Dvě kapitoly o baroku'' uveřejnil 1967, studii ''Paradox české renesance''
 +
publikoval 1975 v Neapoli a pod pseudonymem Roald
 +
Jasen vydal v samizdatu historicko-filozofický esej ''Zápas''
 +
''o nové lidství a program nového českoslovenství'' (1980, knižně
 +
2004), v němž navázal na podněty T. G. Masaryka, akcentoval
 +
nutnost prolnutí české a slovenské duchovnosti a formuloval
 +
vlastní koncept teorie anthropismu jako moderního
 +
všelidství. Posmrtně vyšel výběr z komeniologických studií
 +
''Několik pohledů na Komenského'' (2004).
 +
 
 +
Duchovní obsah měla i poezie (''Slovo nad světlem'', 1929, ''Boj o milost'', 1931, parafráze ''Písně písní'', 1931), v próze se tematicky
 +
zaměřil na bělohorskou porážku a počátek rekatolizace
 +
(''Zlomený kmen'', 1925, ''Setkání'', 1936). Vrcholem beletristické
 +
snahy byla novela ''Za jazyk přibitý'' (1970), znovuobjevující
 +
osudy staroměstského písaře Mikuláše Diviše, popraveného
 +
1621. Překládal z latiny (Jan Campanus Vodňanský, Vavřinec
 +
z Březové) a časopisecky z angličtiny (Poe, Brook), doslovy
 +
komentoval anglickou i českou prózu. Podílel se na řadě
 +
sborníků, edičních řad, vydal antologii ''Hviezdoslav'' (1949),
 +
přispíval do mnoha českých, slovenských i zahraničních periodik.
 +
Jeho časopisecké dílo čeká na vydání, podobně jako
 +
filozofický rukopis ''Anthropismus – O nový humanismus''.
 +
 
 +
'''L:''' Kunc 1, s. 69; Slovník českých spisovatelů, 1964, s. 55n.; LČL 1, s. 376n.;
 +
SČS 1, s. 96n.; SČF, s. 76n.; D. Čapková, J. B. Č., 1992; ČBS, s. 87; OSND
 +
1/2, s. 1003; MČE 1, s. 759; Tomeš 1, s. 182; J. B. Č. Jubilejní sborník
 +
1903–2003 (ed. D. Čapková), 2004.
 +
 
 +
'''P:''' písemná pozůstalost v majetku rodiny; Biografický archiv ÚČL Praha.
 +
 
 +
Martin Kučera
  
== Literatura ==
 
  ČBS, 87; SDLČ 732; OSN Dod I-2, 1003; PE I, 189; KK I, 124; MČE I, 759; Čes. biogr I, SČL, 54; LČL 1, 376-377; SČS, 55-56; PSN I, 363; PDČSD I, 396; CAVU 75; Rychnov, 74; LHK, 17; ČFil/20, 24-25; SČF 76;
 
 
[[Kategorie:B]]
 
[[Kategorie:B]]
 
[[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]]
 
[[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]]
Řádka 19: Řádka 123:
  
 
[[Kategorie:1903]]
 
[[Kategorie:1903]]
[[Kategorie:Třebechovice_pod_Orebem]]
+
[[Kategorie:Třebechovice pod Orebem]]
 
[[Kategorie:1982]]
 
[[Kategorie:1982]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]

Verze z 18. 11. 2016, 09:02

Jan Blahoslav ČAPEK
Narození 6.11.1903
Místo narození Třebechovice pod Orebem
Úmrtí 10.9.1982
Místo úmrtí Praha
Povolání

65- Literární historik, kritik nebo teoretik

64- Překladatel
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44469

ČAPEK, Jan Blahoslav, * 6. 11. 1903 Třebechovice pod Orebem, † 10. 9. 1982 Praha, pedagog, literární historik, spisovatel, překladatel

Narodil se v rodině evangelického kněze Josefa Č. (1865–1962). Jeho strýc Stanislav Č. byl evangelickým teologem. Bratr Milič Č. (1909–1997) působil jako filozof a profesor na univerzitě v Bostonu (USA), Vladimír Č. byl evangelickým seniorem. Obecnou školu vychodil Č. v rodišti, po otcově přeložení začal studovat na reálném gymnáziu v Pardubicích, pokračoval v Hradci Králové a 1923 maturoval v Rychnově nad Kněžnou. 1923–27 poslouchal češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě UK u profesorů Jaroslava Vlčka, Emila Smetánky, Viléma Mathesia, Jana Jakubce a Miloslava Hýska. 1927 obhájil pod Hýskovým vedením doktorskou disertaci Tvůrčí básnické dílo J. V. Sládka. Paralelně vystudoval Státní knihovnickou školu, 1927–29 začínal jako knihovník seniorátu Českobratrské církve evangelické, 1930–36 redigoval církevní orgán Kostnické jiskry, 1935–39 byl tajemníkem Extenzí vysokých škol, 1938–39 referentem ministerstva zahraničí. Od 1930 vyučoval české literatuře na Husově evangelické bohoslovecké fakultě. Na FF UK se 1934 habilitoval dílem Československá literatura toleranční. Za protektorátu přijal zaměstnání v lexikografické a bibliografické komisi ČAVU a 1941/42 učil na konzervatoři, 1944–45 byl pracovně nasazen. Po osvobození zahájil kurs literárních dějin na Vysoké škole obchodní, 1945 obdržel jmenování řádným profesorem české literatury na FF UK. V období 50. let odolal tlaku, aby vystoupil z církve, i za cenu ústupu do vědeckého ústraní. 1959 byl donucen fakultu opustit. Do 1962 působil jako vědecký pracovník v Památníku národního písemnictví, 1962–68 v Ústavu dějin UK. Tehdy se koncentroval na komeniologický výzkum, v němž dosáhl mezinárodního ohlasu. Podnikl studijní a přednášková turné po anglických, švýcarských, švédských, polských, italských a indických univerzitách. Na jaře 1968 se směl vrátit na FF UK, v rámci rehabilitace se mu dostalo vědecké hodnosti DrSc., 1971 byl penzionován. Od 1930 byl ženatý s Vlastou, roz. Dufkovou (1907–1980), jež pod pseudonymem Horská publikovala román a básnickou sbírku. Manželství bylo rozvedeno 1956. Podruhé se oženil s komenioložkou Dagmar, roz. Votrubovou (* 1925). Z prvního manželství měl dceru Janu (* 1929), provd. Pařízkovou, která působila jako obezitoložka, z druhého manželství dcery Blanku (* 1958), provd. Knotkovou, bengalistku, a Violu (* 1966), provd. Parente, ugrofinistku.

Č. se zařadil k nejvýznamnějším literárním historikům evangelické náboženské orientace. Metodologicky vyšel z pozitivismu, jak dokládá jeho zpracování slovakistických pasáží v Jakubcových Dějinách literatury české. Záhy však položil důraz především na mravní hodnotu a metafyzický přesah slovesné tvorby, na spojení uměleckého tvaru s ideou a životní reality s literárním vyjádřením. Tento přístup byl patrný už u odborné prvotiny Henrik Ibsen a nemoc Evropy (1928). Později se soustředil na českou i na slovenskou a anglickou literaturu. Byl přesvědčen o kontinuitě humanisticko-reformačního odkazu jak v české a slovenské kultuře, tak o duchovním sepětí Čechů a Slováků. V závažné sondě Augustin Doležal a jeho Tragoedia (1931) představil dílo klíčového autora evangelické poezie na Slovensku. Syntetický charakter měla dvousvazková monografie Československá literatura reformační 1781–1861 (1933), v níž zpracoval veškerou literaturu české a slovenské provenience po tolerančním patentu. Na základě toho vzniklo nepřesné tvrzení o Č. programovém čechoslovakismu, přičemž obsah jeho slovakistických studií netvořila problematika národnostní, nýbrž tvorba slovenských evangelíků, v první řadě píšících bibličtinou. Na ideový obsah beletrie upřel pozornost ve studii Duch české literatury předbřeznové a předmájové (1938), na aktuální podněty reagoval objevnou knihou o inspirující síle tradice národní brannosti (Zápas o svobodu v zrcadle československé literatury, 1938). Dobově významná byla studie Jiří z Poděbrad v české literatuře (1940), názory katolických historiků na baroko korigoval v triptychu Z kulturních dějin českých 17. a 18. století (1940). Studentům určil přehled Profil české poezie a prózy od roku 1918 (1947), o rok později vydal soubor vlastních literárně historických statí a kritik Záření ducha a slova, v němž formuloval své badatelské krédo. Reformací se zabýval ve studiích Duch a odkaz československé reformace (1951) a Betlémská kaple v české literatuře (1952). Polemické Dvě kapitoly o baroku uveřejnil 1967, studii Paradox české renesance publikoval 1975 v Neapoli a pod pseudonymem Roald Jasen vydal v samizdatu historicko-filozofický esej Zápas o nové lidství a program nového českoslovenství (1980, knižně 2004), v němž navázal na podněty T. G. Masaryka, akcentoval nutnost prolnutí české a slovenské duchovnosti a formuloval vlastní koncept teorie anthropismu jako moderního všelidství. Posmrtně vyšel výběr z komeniologických studií Několik pohledů na Komenského (2004).

Duchovní obsah měla i poezie (Slovo nad světlem, 1929, Boj o milost, 1931, parafráze Písně písní, 1931), v próze se tematicky zaměřil na bělohorskou porážku a počátek rekatolizace (Zlomený kmen, 1925, Setkání, 1936). Vrcholem beletristické snahy byla novela Za jazyk přibitý (1970), znovuobjevující osudy staroměstského písaře Mikuláše Diviše, popraveného 1621. Překládal z latiny (Jan Campanus Vodňanský, Vavřinec z Březové) a časopisecky z angličtiny (Poe, Brook), doslovy komentoval anglickou i českou prózu. Podílel se na řadě sborníků, edičních řad, vydal antologii Hviezdoslav (1949), přispíval do mnoha českých, slovenských i zahraničních periodik. Jeho časopisecké dílo čeká na vydání, podobně jako filozofický rukopis Anthropismus – O nový humanismus.

L: Kunc 1, s. 69; Slovník českých spisovatelů, 1964, s. 55n.; LČL 1, s. 376n.; SČS 1, s. 96n.; SČF, s. 76n.; D. Čapková, J. B. Č., 1992; ČBS, s. 87; OSND 1/2, s. 1003; MČE 1, s. 759; Tomeš 1, s. 182; J. B. Č. Jubilejní sborník 1903–2003 (ed. D. Čapková), 2004.

P: písemná pozůstalost v majetku rodiny; Biografický archiv ÚČL Praha.

Martin Kučera