Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky ČAPEK Karel 9.1.1890-25.12.1938

{{Infobox - osoba
| jméno = Karel ČAPEK
| obrázek = Capek Karel portret.jpg
| datum narození = 9.1.1890
| místo narození = Malé Svatoňovice u Trutnova
| datum úmrtí = 25.12.1938
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 63- Spisovatel<br />64- Překladatel<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 529-532
}}
'''ČAPEK, Karel''', ''* 9. 1. 1890 Malé Svatoňovice u Trutnova, † 25. 12. 1938 Praha, spisovatel, novinář, dramatik, filozof, dramaturg, režisér''

Otec Antonín Č. (1855–1929) byl báňským a obvodním lékařem,
matka Božena Č., roz. Novotná (1866–1924), se zajímala
o národopis. Sestra Helena Č. (1886–1961) byla autorkou
vzpomínkových próz a rozsáhlých rodinných pamětí,
bratr Josef Č. (1887–1945) se proslavil jako malíř, spisovatel,
dramatik a publicista.

Dětství strávil v Úpici, kde navštěvoval obecnou a jeden rok
chlapeckou měšťanskou školu. Gymnázium studoval v Hradci
Králové 1901–05, na konci kvarty mu bylo pro účast v tajném
studentském spolku doporučeno školu opustit (tzv.
consilium abeundi). 1905–07 studoval na Prvním českém
gymnáziu v Brně, kde žila jeho sestra, provdaná za právníka
Františka Koželuhu (1873–1926). Septimu a oktávu absolvoval
na Akademickém gymnáziu v Praze, jeho spolužákem
byl J. Heyrovský; maturoval 8. 7. 1909. Trvalé bydliště měl
od 1907 v Říční ulici na Malé Straně, kam se natrvalo přestěhovali
jeho rodiče. Otec si po těžké chorobě již nezřizoval
lékařskou praxi, ale působil jako sezonní lázeňský lékař. Na
filozofické fakultě české univerzity v Praze si Č. 1909–15
zapisoval přednášky z romanistiky, germanistiky, filozofie,
psychologie, dějin umění a estetiky. V zimním semestru
1910/11 studoval na univerzitě v Berlíně, v letním semestru
1911 na Sorbonně; v Paříži pobýval společně s bratrem
Josefem. Filozofická studie vypracovaná v semináři profesora
Františka Čády se stala podkladem spisu ''Pragmatismus, čili''
''filosofie praktického života'' (1918, 2. vyd. 1925), v němž Č.
projevil nevšední rozhled po světové, zejména americké filozofii. Pragmatismus ho přitahoval svým důrazem na životní praxi. V té době byl vnímán, také díky svým filozoficky laděným
prózám, především jako filozof, příslušník generace
sdružené kolem časopisu ''Ruch filosofický'', která byla někdy
charakterizována jako novopozitivistická. K rigoróznímu
řízení předložil disertační práci ''Objektivní metoda v estetice''
''se zřením k výtvarnému umění'' (knižně in: ''Univerzitní studie'',
1987), posuzovatelé F. Čáda a F. Krejčí ji hodnotili jako
velmi dobrý předpoklad pro ústní zkoušky. Č. se podrobil
dvouhodinovému rigorózu z estetiky a dějin umění a hodinovému
rigorózu z filozofie; na doktora filozofie byl promován
29. 11. 1915.

Vůbec první publikovanou Č. prací byla báseň ''Prosté motivy'',
otištěná 23. 4. 1904 v brněnském týdeníku ''Neděle''. Napsal
ještě několik básní, ve 20. a 30. letech uveřejňoval v ''Lidových''
''novinách'' veršované tzv. rozhlásky, v nichž ironicky komentoval
dobové nešvary. Od 1907, kdy bydleli bratři Č.
u rodičů v Praze, chodili v nerozlučné dvojici, oblečeni jako
dandyové. Společně psali povídky a rozmanité publicistické
útvary, autorský podíl každého z nich je nesnadné odhalit.
Svou povídkovou tvorbu, publikovanou v časopisech, shrnuli
za první světové války do dvou sbírek: ''Zářivé hlubiny a jiné''
''prózy'' (1916) a ''Krakonošova zahrada'' (1918). Za války vydal
Č. samostatnou knihu filozofických próz ''Boží muka'' (1917),
později prohlašoval, že jsou to v podstatě detektivky. Zajímal
se o výtvarné umění, přispíval do tiskového orgánu Skupiny
výtvarných umělců ''Umělecký měsíčník''. 1913 vyšel zvláštní
otisk jeho studie ''Indická architektura'' (spoluautor Vlastislav
Hofman). Č. zájem o teoretickou stránku literatury a umění
dokumentují četné recenze, glosy, referáty o výstavách,
medailony a nekrology spisovatelů a výtvarníků i náročné
teoretické stati, uveřejňované v časopisech ''Moravskoslezská''
''revue, Moderní revue, Ženská revue, Horkého týdeník, Stopa,''
''Snaha, Přehled, Studentská revue, Kopřivy, Lumír, Novina,''
''Česká mysl, Česká revue, Scéna, Styl, Volné směry'' aj. Přispěl do
''Almanachu na rok 1914''.

F. Čáda spatřoval v jeho disertaci solidní podklad pro příští
habilitaci, Č. však na nejistou univerzitní kariéru z existenčních
důvodů rezignoval. 1917 přijal od března do září místo
domácího učitele hraběcího syna Prokopa Lažanského, většinu
té doby trávil s rodinou Lažanských na zámku v Chyších
u Žlutic. Ohlasy pedagogické epizody ztvárnil v povídce ''Na''
''zámku'', jejíž hrdinkou je vychovatelka, trpící přezíravým chováním
šlechtických zaměstnavatelů. Autor prózu zařadil do
knihy ''Trapné povídky'' (1921), líčící složité mezilidské vztahy,
často spíše trapné než tragické. V říjnu 1917 nastoupil jako
volontér do knihovny Muzea Království českého. Setrval v ní
dva týdny, poté přijal nabídku obrozených ''Národních listů''
a 22. 10. 1917 vstoupil do jejich redakce. O jeho celoživotním
povolání bylo tak rozhodnuto, stala se jím žurnalistika.
Za války unikal odvodu; důvodem byla Bechtěrevova choroba,
která jej sužovala do konce života. Počátkem války chtěl
jet do Itálie a navázat tam kontakt s protirakousky smýšlejícími
futuristy, úřady mu však nevydaly pas. V létě jezdil za
rodiči do Trenčianských Teplic. Otec tam byl lázeňským lékařem.
Oblíbil si také Bílovice nad Svitavou, kde ráda trávila
léto sestra Helena s rodinou. Horlivě pokračoval v překládání
moderních francouzských básníků, se kterým začal ještě
před válkou v širší překladatelské skupině (kolektivní projekt
se nakonec neuskutečnil). Vydání ''Francouzské poezie nové''
''doby'' (1920; reedice pod názvem ''Francouzská poezie'', 1936)
bylo opravdovou událostí. Oprostil se od překladatelských
klišé lumírovců, francouzské a belgické básníky přetlumočil
svěžím, moderním jazykem. V. Nezval a básnická avantgarda
byli sbírkou nadšeni.

V letech 1918–20 byl Č. spoluredaktorem (s J. S. Macharem,
V. Dykem, J. Herbenem a K. Judou) satirického časopisu
''Nebojsa'', vycházejícího pod patronátem ''Národních listů''
(Josef Č. byl vydavatelem a odpovědným redaktorem). Po
válce v ''Národních listech'' převládly nacionalistické tendence,
s nimiž bratři Č. nesouhlasili. Od 1. 4. 1921 přešli proto do
pražské redakce ''Lidových novin'' (ústředí bylo v Brně) a tam
zakotvili již natrvalo. Za první republiky přispíval Č. kromě
''Lidových novin'' i do periodik ''Cesta, Červen, Kmen, Jeviště, Lumír'',
''Přítomnost, Rozpravy Aventina, Tribuna, Národní osvobození'',
''Národní práce, Prager Presse, Pestrý týden, Dobrý den'',
''České slovo, Právo lidu, Studentský časopis'' aj.

První společnou hrou bratří Č. byla ''Lásky hra osudná'' (časopisecky
1910, knižně poprvé in: ''Zářivé hlubiny''), zkomponovaná
ve stylu commedie dell’arte. Ještě v Paříži začali
psát komedii ''Loupežník'', po deseti letech se k ní vrátil Č. sám
a dokončil ji (premiéra 1920 v ND). Konvencemi nespoutané
a značně furiantské mládí (Loupežník) je v ní konfrontováno
s obhájci životní zralosti a smyslu pro zodpovědnost
(Profesor); oběma stranám dává autor šanci. Téhož roku se Č.
seznámil s herečkou Olgou Scheinpflugovou (1902–1968),
dcerou svého redakčního kolegy Karla Scheinpfluga, která
hrála ve smíchovském Švandově divadle. Jejich vztah prošel
mnoha peripetiemi, jelikož Č. se dlouho nechtěl vázat manželstvím.
Navíc byl zamilován do studentky obchodní akademie
Věry Hrůzové (1901–1979), dcery profesora Vysoké
školy zvěrolékařské v Brně Antonína Hrůzy. S Olgou Scheinpflugovou se Č. oženil 26. 8. 1935. Švagr sestry Heleny Václav Palivec (Heleniným druhým manželem byl básník Josef
Palivec, 1886–1975) daroval novomanželům do užívání domek
ve Strži u Dobříše.

Drama ''RUR'' (zkratka Rossum’s Universal Robots, knižně
1920, premiéra 1921) bylo Č. samostatným dílem. Autor
v něm soudil odlidštěnou moderní civilizaci. Slovo robot, jež
zřejmě vymyslel Josef Č. (odvodil je z výrazu robota), se vžilo
v mnoha jazycích. Společná hra bratří Č. ''Ze života hmyzu''
(knižně 1921, premiéra 1922) měla revuální charakter, na
postavách hmyzu tepala nešvary lidské společnosti. Naopak
jako dobrotivé, všeobjímající bytosti představil Č. své současníky
v humorně fantastické próze ''Továrna na absolutno''
(1922), dějově roztříštěné a myšlenkově nepříliš hluboké.
Před dlouhověkostí, jejímž následkem může být citová vyprahlost
a cynismus, varoval ve hře ''Věc Makropulos'' (1922).
Č. vztah k divadlu se ještě upevnil funkcí dramaturga ve
Vinohradském divadle (1921–23), kde též některé hry režíroval.
O pronikavé znalosti divadelního zákulisí svědčila
úsměvná knížka ''Jak vzniká divadelní hra a průvodce po zákulisí''
(1925). Před jedním představením se tam Č. poprvé setkal
s prezidentem republiky T. G. Masarykem, s nímž později
navázal důvěrné přátelství. Do vinohradského souboru přešla
1922 Olga Scheinpflugová. Č. v té době prožíval osobní
krizi a na doporučení lékařů cestoval od dubna do počátku
června 1923 po Itálii. Plodem se stala knížka fejetonů ''Italské''
''listy'' (1923). Na pozvání anglického Penklubu navštívil 1924
Velkou Británii, kde získal díky svým dramatům velkou popularitu;
setkal se osobně s H. G. Wellsem, G. B. Shawem,
G. K. Chestertonem, J. Galsworthym a dalšími představiteli
anglické literatury. Výsledkem více než dvouměsíčního pobytu
byla nejen kniha ''Anglické listy'' (1924), ale také etablování
pražské pobočky mezinárodní spisovatelské organizace
Penklub (1925), za jejíhož předsedu byl Č. zvolen. K cestopisnému
žánru se vrátil ve ''Výletu do Španěl'' (1930). V ''Obrázcích''
''z Holandska'' (1932), kde se v červnu 1931 zúčastnil
mezinárodního kongresu Penklubů, vyslovil obdiv k malému
houževnatému národu. V ''Cestě na sever'' (1936), doprovázené
verši Olgy Scheinpflugové, se vyznal ze svého evropského
patriotismu.

V dubnu 1925 se bratři Č. přestěhovali do vlastní dvojvily
v Úzké ulici (Bratří Čapků) na Vinohradech, Č. sdílel svou
polovinu s ovdovělým otcem. Ještě v Říční ulici si oba zvali
na přátelská posezení známé spisovatele, novináře, divadelníky
a univerzitní profesory. V těchto pátečních, výlučně pánských
debatách (Č. se inspiroval anglickými kluby) potom
pokračovali na Vinohradech. Pro členy této stolní společnosti
se vžilo označení pátečníci. Představovali volnou skupinu,
pouze někteří z nich docházeli pravidelněji (F. Langer, K. Poláček,
F. Peroutka, A. Laurin, J. Adlof, J. Šusta, O. Fischer,
zpočátku též V. Vančura), jiní (např. J. Durych) se objevili
jednou, maximálně párkrát, neboť měli svůj vlastní svět
a jiný přátelský okruh. Občas mezi pátečníky přišel T. G.
Masaryk a ve 30. letech E. Beneš.

Společná tvůrčí dílna bratří Č., z nichž každý dozrál ve vyhraněnou
osobnost, se v polovině 20. let pomalu uzavírala:
napsali ještě filozofující hru ''Adam Stvořitel'' (1927), která
nedosáhla úrovně her předešlých. Č. se na deset let jako dramatik
odmlčel, tím horlivěji se věnoval próze. Hrdinou románu
''Krakatit'' (1924) se stal inženýr Prokop, jemuž se vlastní
vynález vymknul z rukou a způsobil zkázu. Není to však
klasická science fiction, nýbrž spíše vášnivý milostný román:
nejnebezpečnější třaskavinou je totiž lidské nitro. Předlohou
k postavě princezny Wille byla Věra Hrůzová, v té době
již provdaná Skoupilová. Zato knížka sloupků ''O nejbližších''
''věcech'' (1925) je plná pohody a údivu nad zázračností
obyčejných věcí. Do ''Skandální aféry Josefa Holouška'' (1927)
promítl Č. zkušenost s útoky proti své osobě vyvolanými
silvestrovským večerem 1926 ve vinohradské vile. Na silvestrovskou
oslavu byl pozván T. G. Masaryk, jehož politickou
linii Č. hájil a pro něhož byl ochoten plnit různé zprostředkovatelské
úkoly. Od 1926 jezdil na prezidentovo letní sídlo
v Topoľčiankách a pracoval na knize ''Hovory s T. G. Masarykem'',
rozvržené do tří dílů: ''Věk mladosti'' (1928), ''Život a práce''
(1931), ''Myšlení a život'' (1935), které všechny publikoval
pod šifrou K. Č. Od poloviny 30. let došlo ve vzájemných
vztazích T. G. Masaryka a Č. k ochlazení, v září 1937 nebyl
Č. ani pozván do Lán, aby se s umírajícím prezidentem
rozloučil.

V Č. tvorbě hrály důležitou roli i tzv. okrajové literární žánry
a témata, což potvrzovala knížka esejů ''Marsyas čili Na okraj''
''literatury'' (1931). Námětem ''Povídek z jedné kapsy'' a ''Povídek''
''z druhé kapsy'' (obojí 1929) byla každodenní práce policistů,
kteří se jen zřídkakdy střetají se zločinci velkého formátu.
V ''Zahradníkově roku'' (1929) zúročil vlastní zahradnické zkušenosti
a vzdal hold pevnému řádu přírody, který je lidskou
společností neustále narušován. V ''Apokryfech'' (1932) zpracoval
známé biblické a historické příběhy, netradičně v souladu
s moderními zkušenostmi. Hotový ohňostroj slovních
hříček spustil Č. v knížce ''Devatero pohádek a ještě jedna od''
''Josefa Čapka jako přívažek'' (1932). Vrchol Č. prozaické tvorby
představuje noetická trilogie ''Hordubal'' (1932), ''Povětroň''
a ''Obyčejný život'' (obojí 1934). Člověk je v jeho pojetí bytostí
skrývající v sobě množství neuskutečněných možností, toto
poznání by mělo lidi sbližovat.

V atmosféře zostřující se mezinárodní situace vznikla próza
''Válka s mloky'' (1936), v níž jako obdoba robotů vystupují
mloci. Přesvědčení, že lidstvo se ze svých omylů a selhání
nikdy nepoučí, je v následujícím románu z hornického
prostředí ''První parta'' (1937) vyváženo lidskou solidaritou,
projevující se v mezních situacích. K dramatu se Č. vrátil
v ''Bílé nemoci'' (premiéra 1937), v níž vedle dvou protihráčů,
Maršála a Galéna, zobrazil v postavě dvorního rady Sigelia
odpudivý typ intelektuála zaprodaného představitelům totalitní
moci. V dramatu ''Matka'' (premiéra 1938) postavil proti
sobě svět žen, snažících se ochraňovat život, a svět mužů,
kteří s životem často hazardují v náročném povolání nebo
válkách.

Když byla 1938 ohrožena sama suverenita Československé
republiky, se Č. obracel zejména na spisovatele a kulturní
pracovníky evropských zemí, jejichž vliv na veřejné mínění
přeceňoval. Vítězstvím demokratických sil se jevil mezinárodní
kongres Penklubů, pořádaný koncem června v Praze, ale
na podzim, kdy ČSR musela odevzdat Německu pohraniční
oblasti, se situace radikálně změnila. Někteří západoevropští
spisovatelé, na něž spoléhal, svůj hlas ani nepozvedli. Č. byl
jakožto důsledný stoupenec demokratické (tzv. hradní) linie
považován za jednoho z viníků národní katastrofy. V části tisku,
zejména pravicového, byl nevybíravě napadán, dostával
vulgární anonymní dopisy. Nestačil již dokončit rozepsaný
román ''Život a dílo skladatele Foltýna'' (posmrtně 1939), jehož
antihrdina – frustrovaný ubožák – se za nedostatek talentu
mstí na svém okolí. Zpočátku banální nachlazení, jemuž Č.
nevěnoval pozornost, přerostlo v těžký zápal plic, jehož následkům
podlehl na Boží hod vánoční 1938. Pohřben byl
29. prosince 1938 na Vyšehradě, pontifikální mši sloužil
a pohřební obřad vedl opat Strahovského kláštera M. J. Zavoral.

Č. náležel k předním českým spisovatelům 20. století. Jeho
mimořádnou všestrannost dosvědčilo množství žánrů,
v nichž tvořil. Nevyhýbal se ani okrajovým literárním útvarům,
i zdánlivě triviální motivy dokázal zpracovat na vysoké
úrovni. Byl nepřekonatelným mistrem jazyka, hluboké
humanistické poselství svých děl sděloval lehce a přístupně.
Pronikl i za hranice, patřil a dodnes patří k nejpřekládanějším
českým spisovatelům, zejména v anglosaském světě. Několikrát
byl bezúspěšně navrhován na Nobelovu cenu za literaturu.
Editor M. Halík vydával Č. dílo a po válce i dílo jeho
bratra Josefa Č. nejprve v nakladatelství Borový v již započaté
edici ''Spisy bratří Čapků'', 1954–71 v Československém spisovateli
v edici ''Dílo bratří Čapků''. Z Č. tvorby zejména publicistické
připravil k vydání nové tituly, např. ''Kalendář'' (1940),
''O lidech'' (1940), ''Bajky a podpovídky'' (1946), ''Vzrušené tance''
(1946), ''Ratolest a vavřín'' (1947), ''Obrázky z domova'' (1953),
''Sloupkový ambit'' (1957), ''Na břehu dnů'' (1966), ''Čtení o TGM''
(1969), ''Místo pro Jonathana!'' (1970). V Československém
(Českém) spisovateli 1981–93 vyšlo 24 svazků ediční řady
''Spisy Karla Čapka'' (zahrnuta je i společná tvorba s Josefem
Č.); svazek ''O umění a kultuře, Od člověka k člověku, Dodatky''
''ke sv. 14–19'' (1995) obsahuje texty, které za předlistopadového
režimu neprošly cenzurou. Dopisy odeslané Č. různým
adresátům byly publikovány ve sv. 21 a 22. Další edice Č.
korespondence představují díla K. Č. ''Přijatá korespondence'',
2000 (ed. M. Dandová – M. Chlíbcová); ''Vám oddaný… Dosud''
''nepublikovaná korespondence'', 2007 (ed. M. Dandová),
''Listy Olze. Korespondence z let 1920–1938'', 1971 (ed. M. Halík),
''Listy Anielce'', 1978 (ed. T. Halík), ''Věře Hrůzové Dopisy ze''
''zásuvky'', 1980 (ed. J. Opelík), ''Tatranské listy Olge'', 1990 (ed.
L. Rusnáková). Další edice Č. textů obsahují svazky ''Univerzitní''
''studie'', 1987 (ed. M. Pohorský), ''O Edvardu Benešovi'',
2000 (ed. V. Olivová – J. Protiva), ''Tichý hlas. Neznámé i známé''
''texty z roku 1938'', 2005 (ed. J. Opelík).

'''L:''' M. Halík, K. Č. Život a dílo v datech, 1983; LČL 1, s. 381n.; SČF, s. 79n.;
Tomeš 1, s. 183; B. Mědílek a kol., Bibliografie K. Č. (Soupis jeho díla),
1990; M. Křepinská – S. Tuháčková – M. Glazková, K. Č. Bibliografie díla
a literatury o životě a díle (publikace v Československu a Sovětském svazu)
1–4, 1991; O. Scheinpflugová, Český román, 1946; E. Konrád, Nač
vzpomenu, 1957, 2. rozšířené vyd. 1967 (ed. M. Halík); H. Čapková, Moji
milí bratři, 1962, 1986; H. Koželuhová, Čapci očima rodiny 1–3, 1961–63;
F. Langer, Byli a bylo, 1963, 1992 (ed. J. Holý); F. Kubka, Mezi válkami,
1969; J. Firt, Knihy a osudy, 2. vyd. 1991; K. Scheinpflug, Můj švagr K. Č.,
1991; K. Steinbach, Svědek téměř stoletý, 1990; J. Čapková, Vzpomínky,
1998 (ed. J. Opelík); V. Vášová, K. Č. z hlediska náboženského, 1930;
V. Černý, K. Č., 1936; S. V. Nikolskij, K. Č., 1952; L. Dobossy, K. Č., Budapest
1961; W. E. Harkins, K. Č., New York – London 1962; H. Janaszek-
Ivaničková, Karol Č,. czyli, dramat humanisty, Warszawa 1962; I. Klíma,
K. Č., 1962; týž, Velký věk chce mít též velké mordy: život a dílo K. Č.,
2001; A. Matuška, Človek proti skaze, 1963 (český překlad J. Kintnerová,
1963); J. Branžovský, K. Č. světový názor a umění, 1963; M. Wajs, Chyše
v životě a díle K. Č., 1968; O. Malevič, K. Č. Kritično-biografičeskij očerk,
Moskva 1968; O. Králík, První řada v díle K. Č., 1972; O. Vočadlo, Anglické
listy K. Č., 1975; M. Šulcová, Kruh mého času, 1975; F. Buriánek,
K. Č., 1978; S. V. Nikolskij, Fantastika a satira v díle K. Č., 1975; F. Buriánek,
Čapkovské variace, 1984; M. Šulcová, Čapci, 1985; O. Malevič, K. Č.
v vospominanijach sovremennikov, Moskva 1986; A. Fetters, Cesty k přátelství.
Vzájemná korespondence K. Č. a Fráni Šrámka, 1987; E. Thiele, K. Č.
Eine Biographie, Leipzig 1988; L. Vacina (ed.), Jeden i druhý, vzpomínky
na bratry Čapky, 1988; M. Wajs, Prokop Lažanský a jeho učitel K. Č., 1988;
Š. Vlašín (ed.), Kniha o Čapkovi, 1988; Z. Kožmín, Zvětšeniny ze stylu
bratří Čapků, 1989; V. Kapoun, Silvestrovská aféra K. Č., 1992; M. Šulcová,
Ladění pro dvě struny, 1990; táž, Poločas nadějí, 1993; táž, Brána věčnosti,
1997; B. R. Bradbrook, K. Č. In Pursuit of Truth, Tolerance, and Trust,
Brighton 1998; F. Černý, Premiéry bratří Č., 2000; A. Fetters, Přátelé K. Č.
a Fráňa Šrámek, 2002; K. Č. a český jazyk, 1990 (ed. F. Štícha); J. Makin
– M. Toman (ed.), On K. Č., 1992; O. Malevič, Bratři Č. (český překlad
H. Štěpánková), 1999; B. Bradbrooková, K. Č. Hledání pravdy, poctivosti
a pokory, 2006; Zpravodaj Společnosti bratří Čapků, od 1976 dosud; 40 let
Společnosti bratří Čapků, 1987; 50 let Společnosti bratří Čapků, 1999; 60
let Společnosti bratří Čapků, 2007.

'''P:''' LA PNP Praha (kde osobní fond K. Č.); Archiv UK Praha (kde uloženy
některé dokumenty týkající se univerzitního studia, např. zápisy v katalozích
posluchačů FF, zápis v matrice doktorů); Biografický archiv ÚČL Praha.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/8762 Bibliografie dějin Českých zemí]

Marie Štemberková

[[Kategorie:A]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
[[Kategorie:64- Překladatel]]
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]

[[Kategorie:1890]]
[[Kategorie:Malé_Svatoňovice]]
[[Kategorie:1938]]
[[Kategorie:Praha]]

<gallery>
Capek Karel Masaryk.jpeg|Karel Čapek s T. G. Masarykem
Capek Karel svatba.jpg|Svatba Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové, 1935
Capek Karel hrob.jpg|Hrob Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové na Vyšehradě
</gallery>