ČAPEK Karel 9.1.1890-25.12.1938: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 25.12.1938
 
| datum úmrtí = 25.12.1938
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 63- Spisovatel
+
| povolání = 63- Spisovatel<br />64- Překladatel<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />
64- Překladatel
+
68- Redaktor nebo žurnalista
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 529-532
 
}}
 
}}
 
'''ČAPEK, Karel''', ''* 9. 1. 1890 Malé Svatoňovice u Trutnova, † 25. 12. 1938 Praha, spisovatel, novinář, dramatik, filozof, dramaturg, režisér''
 
'''ČAPEK, Karel''', ''* 9. 1. 1890 Malé Svatoňovice u Trutnova, † 25. 12. 1938 Praha, spisovatel, novinář, dramatik, filozof, dramaturg, režisér''

Aktuální verze z 13. 10. 2019, 08:40

Karel ČAPEK
Narození 9.1.1890
Místo narození Malé Svatoňovice u Trutnova
Úmrtí 25.12.1938
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
64- Překladatel
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 529-532
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44486

ČAPEK, Karel, * 9. 1. 1890 Malé Svatoňovice u Trutnova, † 25. 12. 1938 Praha, spisovatel, novinář, dramatik, filozof, dramaturg, režisér

Otec Antonín Č. (1855–1929) byl báňským a obvodním lékařem, matka Božena Č., roz. Novotná (1866–1924), se zajímala o národopis. Sestra Helena Č. (1886–1961) byla autorkou vzpomínkových próz a rozsáhlých rodinných pamětí, bratr Josef Č. (1887–1945) se proslavil jako malíř, spisovatel, dramatik a publicista.

Dětství strávil v Úpici, kde navštěvoval obecnou a jeden rok chlapeckou měšťanskou školu. Gymnázium studoval v Hradci Králové 1901–05, na konci kvarty mu bylo pro účast v tajném studentském spolku doporučeno školu opustit (tzv. consilium abeundi). 1905–07 studoval na Prvním českém gymnáziu v Brně, kde žila jeho sestra, provdaná za právníka Františka Koželuhu (1873–1926). Septimu a oktávu absolvoval na Akademickém gymnáziu v Praze, jeho spolužákem byl J. Heyrovský; maturoval 8. 7. 1909. Trvalé bydliště měl od 1907 v Říční ulici na Malé Straně, kam se natrvalo přestěhovali jeho rodiče. Otec si po těžké chorobě již nezřizoval lékařskou praxi, ale působil jako sezonní lázeňský lékař. Na filozofické fakultě české univerzity v Praze si Č. 1909–15 zapisoval přednášky z romanistiky, germanistiky, filozofie, psychologie, dějin umění a estetiky. V zimním semestru 1910/11 studoval na univerzitě v Berlíně, v letním semestru 1911 na Sorbonně; v Paříži pobýval společně s bratrem Josefem. Filozofická studie vypracovaná v semináři profesora Františka Čády se stala podkladem spisu Pragmatismus, čili filosofie praktického života (1918, 2. vyd. 1925), v němž Č. projevil nevšední rozhled po světové, zejména americké filozofii. Pragmatismus ho přitahoval svým důrazem na životní praxi. V té době byl vnímán, také díky svým filozoficky laděným prózám, především jako filozof, příslušník generace sdružené kolem časopisu Ruch filosofický, která byla někdy charakterizována jako novopozitivistická. K rigoróznímu řízení předložil disertační práci Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění (knižně in: Univerzitní studie, 1987), posuzovatelé F. Čáda a F. Krejčí ji hodnotili jako velmi dobrý předpoklad pro ústní zkoušky. Č. se podrobil dvouhodinovému rigorózu z estetiky a dějin umění a hodinovému rigorózu z filozofie; na doktora filozofie byl promován 29. 11. 1915.

Vůbec první publikovanou Č. prací byla báseň Prosté motivy, otištěná 23. 4. 1904 v brněnském týdeníku Neděle. Napsal ještě několik básní, ve 20. a 30. letech uveřejňoval v Lidových novinách veršované tzv. rozhlásky, v nichž ironicky komentoval dobové nešvary. Od 1907, kdy bydleli bratři Č. u rodičů v Praze, chodili v nerozlučné dvojici, oblečeni jako dandyové. Společně psali povídky a rozmanité publicistické útvary, autorský podíl každého z nich je nesnadné odhalit. Svou povídkovou tvorbu, publikovanou v časopisech, shrnuli za první světové války do dvou sbírek: Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916) a Krakonošova zahrada (1918). Za války vydal Č. samostatnou knihu filozofických próz Boží muka (1917), později prohlašoval, že jsou to v podstatě detektivky. Zajímal se o výtvarné umění, přispíval do tiskového orgánu Skupiny výtvarných umělců Umělecký měsíčník. 1913 vyšel zvláštní otisk jeho studie Indická architektura (spoluautor Vlastislav Hofman). Č. zájem o teoretickou stránku literatury a umění dokumentují četné recenze, glosy, referáty o výstavách, medailony a nekrology spisovatelů a výtvarníků i náročné teoretické stati, uveřejňované v časopisech Moravskoslezská revue, Moderní revue, Ženská revue, Horkého týdeník, Stopa, Snaha, Přehled, Studentská revue, Kopřivy, Lumír, Novina, Česká mysl, Česká revue, Scéna, Styl, Volné směry aj. Přispěl do Almanachu na rok 1914.

F. Čáda spatřoval v jeho disertaci solidní podklad pro příští habilitaci, Č. však na nejistou univerzitní kariéru z existenčních důvodů rezignoval. 1917 přijal od března do září místo domácího učitele hraběcího syna Prokopa Lažanského, většinu té doby trávil s rodinou Lažanských na zámku v Chyších u Žlutic. Ohlasy pedagogické epizody ztvárnil v povídce Na zámku, jejíž hrdinkou je vychovatelka, trpící přezíravým chováním šlechtických zaměstnavatelů. Autor prózu zařadil do knihy Trapné povídky (1921), líčící složité mezilidské vztahy, často spíše trapné než tragické. V říjnu 1917 nastoupil jako volontér do knihovny Muzea Království českého. Setrval v ní dva týdny, poté přijal nabídku obrozených Národních listů a 22. 10. 1917 vstoupil do jejich redakce. O jeho celoživotním povolání bylo tak rozhodnuto, stala se jím žurnalistika. Za války unikal odvodu; důvodem byla Bechtěrevova choroba, která jej sužovala do konce života. Počátkem války chtěl jet do Itálie a navázat tam kontakt s protirakousky smýšlejícími futuristy, úřady mu však nevydaly pas. V létě jezdil za rodiči do Trenčianských Teplic. Otec tam byl lázeňským lékařem. Oblíbil si také Bílovice nad Svitavou, kde ráda trávila léto sestra Helena s rodinou. Horlivě pokračoval v překládání moderních francouzských básníků, se kterým začal ještě před válkou v širší překladatelské skupině (kolektivní projekt se nakonec neuskutečnil). Vydání Francouzské poezie nové doby (1920; reedice pod názvem Francouzská poezie, 1936) bylo opravdovou událostí. Oprostil se od překladatelských klišé lumírovců, francouzské a belgické básníky přetlumočil svěžím, moderním jazykem. V. Nezval a básnická avantgarda byli sbírkou nadšeni.

V letech 1918–20 byl Č. spoluredaktorem (s J. S. Macharem, V. Dykem, J. Herbenem a K. Judou) satirického časopisu Nebojsa, vycházejícího pod patronátem Národních listů (Josef Č. byl vydavatelem a odpovědným redaktorem). Po válce v Národních listech převládly nacionalistické tendence, s nimiž bratři Č. nesouhlasili. Od 1. 4. 1921 přešli proto do pražské redakce Lidových novin (ústředí bylo v Brně) a tam zakotvili již natrvalo. Za první republiky přispíval Č. kromě Lidových novin i do periodik Cesta, Červen, Kmen, Jeviště, Lumír, Přítomnost, Rozpravy Aventina, Tribuna, Národní osvobození, Národní práce, Prager Presse, Pestrý týden, Dobrý den, České slovo, Právo lidu, Studentský časopis aj.

První společnou hrou bratří Č. byla Lásky hra osudná (časopisecky 1910, knižně poprvé in: Zářivé hlubiny), zkomponovaná ve stylu commedie dell’arte. Ještě v Paříži začali psát komedii Loupežník, po deseti letech se k ní vrátil Č. sám a dokončil ji (premiéra 1920 v ND). Konvencemi nespoutané a značně furiantské mládí (Loupežník) je v ní konfrontováno s obhájci životní zralosti a smyslu pro zodpovědnost (Profesor); oběma stranám dává autor šanci. Téhož roku se Č. seznámil s herečkou Olgou Scheinpflugovou (1902–1968), dcerou svého redakčního kolegy Karla Scheinpfluga, která hrála ve smíchovském Švandově divadle. Jejich vztah prošel mnoha peripetiemi, jelikož Č. se dlouho nechtěl vázat manželstvím. Navíc byl zamilován do studentky obchodní akademie Věry Hrůzové (1901–1979), dcery profesora Vysoké školy zvěrolékařské v Brně Antonína Hrůzy. S Olgou Scheinpflugovou se Č. oženil 26. 8. 1935. Švagr sestry Heleny Václav Palivec (Heleniným druhým manželem byl básník Josef Palivec, 1886–1975) daroval novomanželům do užívání domek ve Strži u Dobříše.

Drama RUR (zkratka Rossum’s Universal Robots, knižně 1920, premiéra 1921) bylo Č. samostatným dílem. Autor v něm soudil odlidštěnou moderní civilizaci. Slovo robot, jež zřejmě vymyslel Josef Č. (odvodil je z výrazu robota), se vžilo v mnoha jazycích. Společná hra bratří Č. Ze života hmyzu (knižně 1921, premiéra 1922) měla revuální charakter, na postavách hmyzu tepala nešvary lidské společnosti. Naopak jako dobrotivé, všeobjímající bytosti představil Č. své současníky v humorně fantastické próze Továrna na absolutno (1922), dějově roztříštěné a myšlenkově nepříliš hluboké. Před dlouhověkostí, jejímž následkem může být citová vyprahlost a cynismus, varoval ve hře Věc Makropulos (1922). Č. vztah k divadlu se ještě upevnil funkcí dramaturga ve Vinohradském divadle (1921–23), kde též některé hry režíroval. O pronikavé znalosti divadelního zákulisí svědčila úsměvná knížka Jak vzniká divadelní hra a průvodce po zákulisí (1925). Před jedním představením se tam Č. poprvé setkal s prezidentem republiky T. G. Masarykem, s nímž později navázal důvěrné přátelství. Do vinohradského souboru přešla 1922 Olga Scheinpflugová. Č. v té době prožíval osobní krizi a na doporučení lékařů cestoval od dubna do počátku června 1923 po Itálii. Plodem se stala knížka fejetonů Italské listy (1923). Na pozvání anglického Penklubu navštívil 1924 Velkou Británii, kde získal díky svým dramatům velkou popularitu; setkal se osobně s H. G. Wellsem, G. B. Shawem, G. K. Chestertonem, J. Galsworthym a dalšími představiteli anglické literatury. Výsledkem více než dvouměsíčního pobytu byla nejen kniha Anglické listy (1924), ale také etablování pražské pobočky mezinárodní spisovatelské organizace Penklub (1925), za jejíhož předsedu byl Č. zvolen. K cestopisnému žánru se vrátil ve Výletu do Španěl (1930). V Obrázcích z Holandska (1932), kde se v červnu 1931 zúčastnil mezinárodního kongresu Penklubů, vyslovil obdiv k malému houževnatému národu. V Cestě na sever (1936), doprovázené verši Olgy Scheinpflugové, se vyznal ze svého evropského patriotismu.

V dubnu 1925 se bratři Č. přestěhovali do vlastní dvojvily v Úzké ulici (Bratří Čapků) na Vinohradech, Č. sdílel svou polovinu s ovdovělým otcem. Ještě v Říční ulici si oba zvali na přátelská posezení známé spisovatele, novináře, divadelníky a univerzitní profesory. V těchto pátečních, výlučně pánských debatách (Č. se inspiroval anglickými kluby) potom pokračovali na Vinohradech. Pro členy této stolní společnosti se vžilo označení pátečníci. Představovali volnou skupinu, pouze někteří z nich docházeli pravidelněji (F. Langer, K. Poláček, F. Peroutka, A. Laurin, J. Adlof, J. Šusta, O. Fischer, zpočátku též V. Vančura), jiní (např. J. Durych) se objevili jednou, maximálně párkrát, neboť měli svůj vlastní svět a jiný přátelský okruh. Občas mezi pátečníky přišel T. G. Masaryk a ve 30. letech E. Beneš.

Společná tvůrčí dílna bratří Č., z nichž každý dozrál ve vyhraněnou osobnost, se v polovině 20. let pomalu uzavírala: napsali ještě filozofující hru Adam Stvořitel (1927), která nedosáhla úrovně her předešlých. Č. se na deset let jako dramatik odmlčel, tím horlivěji se věnoval próze. Hrdinou románu Krakatit (1924) se stal inženýr Prokop, jemuž se vlastní vynález vymknul z rukou a způsobil zkázu. Není to však klasická science fiction, nýbrž spíše vášnivý milostný román: nejnebezpečnější třaskavinou je totiž lidské nitro. Předlohou k postavě princezny Wille byla Věra Hrůzová, v té době již provdaná Skoupilová. Zato knížka sloupků O nejbližších věcech (1925) je plná pohody a údivu nad zázračností obyčejných věcí. Do Skandální aféry Josefa Holouška (1927) promítl Č. zkušenost s útoky proti své osobě vyvolanými silvestrovským večerem 1926 ve vinohradské vile. Na silvestrovskou oslavu byl pozván T. G. Masaryk, jehož politickou linii Č. hájil a pro něhož byl ochoten plnit různé zprostředkovatelské úkoly. Od 1926 jezdil na prezidentovo letní sídlo v Topoľčiankách a pracoval na knize Hovory s T. G. Masarykem, rozvržené do tří dílů: Věk mladosti (1928), Život a práce (1931), Myšlení a život (1935), které všechny publikoval pod šifrou K. Č. Od poloviny 30. let došlo ve vzájemných vztazích T. G. Masaryka a Č. k ochlazení, v září 1937 nebyl Č. ani pozván do Lán, aby se s umírajícím prezidentem rozloučil.

V Č. tvorbě hrály důležitou roli i tzv. okrajové literární žánry a témata, což potvrzovala knížka esejů Marsyas čili Na okraj literatury (1931). Námětem Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy (obojí 1929) byla každodenní práce policistů, kteří se jen zřídkakdy střetají se zločinci velkého formátu. V Zahradníkově roku (1929) zúročil vlastní zahradnické zkušenosti a vzdal hold pevnému řádu přírody, který je lidskou společností neustále narušován. V Apokryfech (1932) zpracoval známé biblické a historické příběhy, netradičně v souladu s moderními zkušenostmi. Hotový ohňostroj slovních hříček spustil Č. v knížce Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (1932). Vrchol Č. prozaické tvorby představuje noetická trilogie Hordubal (1932), Povětroň a Obyčejný život (obojí 1934). Člověk je v jeho pojetí bytostí skrývající v sobě množství neuskutečněných možností, toto poznání by mělo lidi sbližovat.

V atmosféře zostřující se mezinárodní situace vznikla próza Válka s mloky (1936), v níž jako obdoba robotů vystupují mloci. Přesvědčení, že lidstvo se ze svých omylů a selhání nikdy nepoučí, je v následujícím románu z hornického prostředí První parta (1937) vyváženo lidskou solidaritou, projevující se v mezních situacích. K dramatu se Č. vrátil v Bílé nemoci (premiéra 1937), v níž vedle dvou protihráčů, Maršála a Galéna, zobrazil v postavě dvorního rady Sigelia odpudivý typ intelektuála zaprodaného představitelům totalitní moci. V dramatu Matka (premiéra 1938) postavil proti sobě svět žen, snažících se ochraňovat život, a svět mužů, kteří s životem často hazardují v náročném povolání nebo válkách.

Když byla 1938 ohrožena sama suverenita Československé republiky, se Č. obracel zejména na spisovatele a kulturní pracovníky evropských zemí, jejichž vliv na veřejné mínění přeceňoval. Vítězstvím demokratických sil se jevil mezinárodní kongres Penklubů, pořádaný koncem června v Praze, ale na podzim, kdy ČSR musela odevzdat Německu pohraniční oblasti, se situace radikálně změnila. Někteří západoevropští spisovatelé, na něž spoléhal, svůj hlas ani nepozvedli. Č. byl jakožto důsledný stoupenec demokratické (tzv. hradní) linie považován za jednoho z viníků národní katastrofy. V části tisku, zejména pravicového, byl nevybíravě napadán, dostával vulgární anonymní dopisy. Nestačil již dokončit rozepsaný román Život a dílo skladatele Foltýna (posmrtně 1939), jehož antihrdina – frustrovaný ubožák – se za nedostatek talentu mstí na svém okolí. Zpočátku banální nachlazení, jemuž Č. nevěnoval pozornost, přerostlo v těžký zápal plic, jehož následkům podlehl na Boží hod vánoční 1938. Pohřben byl 29. prosince 1938 na Vyšehradě, pontifikální mši sloužil a pohřební obřad vedl opat Strahovského kláštera M. J. Zavoral.

Č. náležel k předním českým spisovatelům 20. století. Jeho mimořádnou všestrannost dosvědčilo množství žánrů, v nichž tvořil. Nevyhýbal se ani okrajovým literárním útvarům, i zdánlivě triviální motivy dokázal zpracovat na vysoké úrovni. Byl nepřekonatelným mistrem jazyka, hluboké humanistické poselství svých děl sděloval lehce a přístupně. Pronikl i za hranice, patřil a dodnes patří k nejpřekládanějším českým spisovatelům, zejména v anglosaském světě. Několikrát byl bezúspěšně navrhován na Nobelovu cenu za literaturu. Editor M. Halík vydával Č. dílo a po válce i dílo jeho bratra Josefa Č. nejprve v nakladatelství Borový v již započaté edici Spisy bratří Čapků, 1954–71 v Československém spisovateli v edici Dílo bratří Čapků. Z Č. tvorby zejména publicistické připravil k vydání nové tituly, např. Kalendář (1940), O lidech (1940), Bajky a podpovídky (1946), Vzrušené tance (1946), Ratolest a vavřín (1947), Obrázky z domova (1953), Sloupkový ambit (1957), Na břehu dnů (1966), Čtení o TGM (1969), Místo pro Jonathana! (1970). V Československém (Českém) spisovateli 1981–93 vyšlo 24 svazků ediční řady Spisy Karla Čapka (zahrnuta je i společná tvorba s Josefem Č.); svazek O umění a kultuře, Od člověka k člověku, Dodatky ke sv. 14–19 (1995) obsahuje texty, které za předlistopadového režimu neprošly cenzurou. Dopisy odeslané Č. různým adresátům byly publikovány ve sv. 21 a 22. Další edice Č. korespondence představují díla K. Č. Přijatá korespondence, 2000 (ed. M. Dandová – M. Chlíbcová); Vám oddaný… Dosud nepublikovaná korespondence, 2007 (ed. M. Dandová), Listy Olze. Korespondence z let 1920–1938, 1971 (ed. M. Halík), Listy Anielce, 1978 (ed. T. Halík), Věře Hrůzové Dopisy ze zásuvky, 1980 (ed. J. Opelík), Tatranské listy Olge, 1990 (ed. L. Rusnáková). Další edice Č. textů obsahují svazky Univerzitní studie, 1987 (ed. M. Pohorský), O Edvardu Benešovi, 2000 (ed. V. Olivová – J. Protiva), Tichý hlas. Neznámé i známé texty z roku 1938, 2005 (ed. J. Opelík).

L: M. Halík, K. Č. Život a dílo v datech, 1983; LČL 1, s. 381n.; SČF, s. 79n.; Tomeš 1, s. 183; B. Mědílek a kol., Bibliografie K. Č. (Soupis jeho díla), 1990; M. Křepinská – S. Tuháčková – M. Glazková, K. Č. Bibliografie díla a literatury o životě a díle (publikace v Československu a Sovětském svazu) 1–4, 1991; O. Scheinpflugová, Český román, 1946; E. Konrád, Nač vzpomenu, 1957, 2. rozšířené vyd. 1967 (ed. M. Halík); H. Čapková, Moji milí bratři, 1962, 1986; H. Koželuhová, Čapci očima rodiny 1–3, 1961–63; F. Langer, Byli a bylo, 1963, 1992 (ed. J. Holý); F. Kubka, Mezi válkami, 1969; J. Firt, Knihy a osudy, 2. vyd. 1991; K. Scheinpflug, Můj švagr K. Č., 1991; K. Steinbach, Svědek téměř stoletý, 1990; J. Čapková, Vzpomínky, 1998 (ed. J. Opelík); V. Vášová, K. Č. z hlediska náboženského, 1930; V. Černý, K. Č., 1936; S. V. Nikolskij, K. Č., 1952; L. Dobossy, K. Č., Budapest 1961; W. E. Harkins, K. Č., New York – London 1962; H. Janaszek- Ivaničková, Karol Č,. czyli, dramat humanisty, Warszawa 1962; I. Klíma, K. Č., 1962; týž, Velký věk chce mít též velké mordy: život a dílo K. Č., 2001; A. Matuška, Človek proti skaze, 1963 (český překlad J. Kintnerová, 1963); J. Branžovský, K. Č. světový názor a umění, 1963; M. Wajs, Chyše v životě a díle K. Č., 1968; O. Malevič, K. Č. Kritično-biografičeskij očerk, Moskva 1968; O. Králík, První řada v díle K. Č., 1972; O. Vočadlo, Anglické listy K. Č., 1975; M. Šulcová, Kruh mého času, 1975; F. Buriánek, K. Č., 1978; S. V. Nikolskij, Fantastika a satira v díle K. Č., 1975; F. Buriánek, Čapkovské variace, 1984; M. Šulcová, Čapci, 1985; O. Malevič, K. Č. v vospominanijach sovremennikov, Moskva 1986; A. Fetters, Cesty k přátelství. Vzájemná korespondence K. Č. a Fráni Šrámka, 1987; E. Thiele, K. Č. Eine Biographie, Leipzig 1988; L. Vacina (ed.), Jeden i druhý, vzpomínky na bratry Čapky, 1988; M. Wajs, Prokop Lažanský a jeho učitel K. Č., 1988; Š. Vlašín (ed.), Kniha o Čapkovi, 1988; Z. Kožmín, Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků, 1989; V. Kapoun, Silvestrovská aféra K. Č., 1992; M. Šulcová, Ladění pro dvě struny, 1990; táž, Poločas nadějí, 1993; táž, Brána věčnosti, 1997; B. R. Bradbrook, K. Č. In Pursuit of Truth, Tolerance, and Trust, Brighton 1998; F. Černý, Premiéry bratří Č., 2000; A. Fetters, Přátelé K. Č. a Fráňa Šrámek, 2002; K. Č. a český jazyk, 1990 (ed. F. Štícha); J. Makin – M. Toman (ed.), On K. Č., 1992; O. Malevič, Bratři Č. (český překlad H. Štěpánková), 1999; B. Bradbrooková, K. Č. Hledání pravdy, poctivosti a pokory, 2006; Zpravodaj Společnosti bratří Čapků, od 1976 dosud; 40 let Společnosti bratří Čapků, 1987; 50 let Společnosti bratří Čapků, 1999; 60 let Společnosti bratří Čapků, 2007.

P: LA PNP Praha (kde osobní fond K. Č.); Archiv UK Praha (kde uloženy některé dokumenty týkající se univerzitního studia, např. zápisy v katalozích posluchačů FF, zápis v matrice doktorů); Biografický archiv ÚČL Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Štemberková