ČAPEK ze Sán Jan ?1400-1452: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 10. 2019, 09:45

Jan ČAPEK ze Sán
Narození	asi 1400
Úmrtí	podzim 1452
Povolání	45- Voják nebo partyzán
Citace	Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 537-538
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44497

ČAPEK ze Sán, Jan, * asi 1400 ?, † podzim 1452 ?, hejtman, vojevůdce, diplomat

Z kusých zpráv je známo, že pocházel z nižšího šlechtického rodu a psal se podle rodového sídla v Sánech u Kolína. Jeho politická, ale také ekonomická kariéra byla spojena s působením ve východočeském sirotčím svazu. Do čela sirotčího vojska se dostal 1425 jako jeho vrchní hejtman. Tuto pozici si udržel po celý život. Již při prvních taženích rozšířil svůj majetek o panství v Pojizeří (Český Dub, Mnichovo Hradiště). V pramenech byl uveden 1425 při tažení sirotků na Mladou Boleslav, Michalovice, Český Dub a další města. 1427 se účastnil bojů proti Slezanům u Náchoda. 1431 se pravděpodobně ujal vrchního velení sirotčího vojska, neboť ve stejném postavení vedl tažení do Lužice a Slezska, a dále pak do Uher, kde mj. dobyl Nitru. Někteří historikové předpokládají, že Č. v této době založil husitskou posádku v Topoľčanech. U Bánovců nad Bebravou však byli sirotci poraženi uherským vojskem v čele se Stiborem ze Stibořic. Tato událost pravděpodobně vyvolala roztržku mezi sirotky a tábory. Č. obviňoval z porážky tábory. Ke smíření obou husitských vojsk došlo údajně až o rok později (1432) na sněmu v Praze, jehož hlavním předmětem však byla příprava poselstva na koncil do Basileje. Na stejném sněmu byla připravena i další společná výprava husitských vojsk do Lužice a Slezska. Ta se uskutečnila 1432 a táborské polní vojsko vedl nový vrchní velitel Otík z Lozy. Společně s Č. uzavřeli příměří se slezskými knížaty za obnos 1 600 kop českých grošů (24. 6. 1432) a o měsíc později v Pabianicích pro Čechy spojenectví s polským králem Vladislavem II. Jagellonským (24. 7. 1432). V srpnu pak završili úspěšná mírová jednání příměřím s durynským lantkrabětem Zikmundem a saským kurfiřtem Fridrichem II. za poplatek v celkové výši 10 000 zlatých (23. 8. 1432). Naopak vypověděli příměří velmistru řádu německých rytířů Pavlu Russdorfovi. Na sklonku téhož roku se Č. účastnil jednání v Praze s poselstvem polského krále, pravděpodobně o chystané výpravě proti německému rytířskému řádu. Tato jednání snad byla novou příčinou sporů mezi tábory a sirotky. Táboři se spíše klonili k pomoci litevskému velkoknížeti Swidrigellovi, bratrovi polského krále Vladislava II. Jagellonského, a sirotci k výpravě na pomoc polskému králi. 1433 uzavřel Č. za sirotky příměří s Oldřichem z Rožmberka a téhož roku vyrazil s vojskem na tažení do Lužice, Braniborska, Nové Marky, Pomořan a Pruska. Části tažení se účastnil s polským vojskem pod velením Sudivoje z Ostrorogu. Dobyli Strzelce, Myślibórz, Choszczno, Tczew a klášter Oliwa u Gdańska. Při tomto tažení byl Č. pasován na rytíře. 13. 9. 1433 bylo s řádem německých rytířů uzavřeno příměří a Č. se vrátil se svým vojskem do Čech. V říjnu 1433 už obléhal Plzeň a na svatomartinském sněmu v Praze podpořil návrh na její dobytí. 2. 5. 1434 společně s dalšími žádal Prokopa Holého o návrat do čela radikálních bratrstev. O čtyři dny později byl Č. dům v Praze obsazen kališnicko-katolickým vojskem, které následně odcizilo také pokladnu sirotčího vojska, uloženou v té době na faře u Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském. Č. se před následujícím střetem pokusil získat podporu pro svou stranu na Hradecku a Boleslavsku. V rozhodující bitvě mezi kališnicko-katolickým vojskem a společným vojskem táborů a sirotků 30. 5. 1434 u Lipan opustil Č. v závěru boje spolu s velitelem táborské jízdy Ondřejem Keřským z Římovic bitevní pole a se svými oddíly se ukryl v Kolíně. 24. 6. 1434 se Č. za sirotky a Mikuláš z Padařova za tábory podrobili české zemské vládě. To však Č. nezabránilo pokračovat ve vojenské kariéře. V téže době byl jmenován do delegace vyslané k císaři Zikmundovi Lucemburskému na jednání o podmínkách jeho nástupu na český trůn. Č. se jako člen delegace účastnil setkání v Řezně a v Prešpurku (obojí 1434). Zikmund Lucemburský naopak požádal Č. o zprostředkování odchodu husitských posádek z horních Uher (ze Slovenska). Od konce 1434 působil Č. převážně na Moravě. 1437 se dostal do sporu s hejtmanem Bočkem Puklicí z Pozořic a krátkou dobu strávil na dvoře polského panovníka a podílel se na rokováních o obsazení českého trůnu po smrti Zikmunda Lucemburského Kazimírem Jagellonským. Účastnil se několika vojenských tažení, a to do Slezska, na Moravu (k Olomouci) a do Uher (na Spiš), v červenci 1438 společně s Kazimírem i úspěšného dobývání Hradce Králové. Na této poslední výpravě se podíleli i další čeští odpůrci kandidatury Albrechta Habsburského na český trůn. Č. zůstal věrný polské straně přes neúspěchy při obléhání Prahy. Ve stejném roce (1438) získal a do smrti držel panství Hukvaldy s dalšími městy (Příborem, Ostravou, Brušperkem, Místkem a Frenštátem). Č. se stal také schopným hospodářem. Dochovala se např. důležitá hospodářská privilegia pro město Frenštát z 1445. Své vojenské zkušenosti zúročil i tehdy. Z hukvaldského sídla podnikal vojenské výpravy do horních Uher. Během výprav získal do zástavy Strečno a Starý hrad u Žiliny. Většinu tažení, např. 1438 na Spiš, podnikal stále ještě v polských službách. Současně se stal jedním z velitelů polských jednotek v Uhrách, 1442–44 dokonce nejvyšším hejtmanem polského krále Vladislava III. Varnenčíka, kandidáta na uherský trůn. 1440 (u Košic) a 1442 (u Prešpurka) však byl poražen vojsky stoupenců Albrechta Habsburského a Ladislava Pohrobka, nejprve Janem Jiskrou z Brandýsa a poté Janem Talafúsem z Ostrova. Teprve po smrti Vladislava III. Varnenčíka (1444) opustil Č. polské služby a poslední roky života patřil v horních Uhrách k stoupencům bratříků. Výrazněji však v této souvislosti vystoupil až 1451–52, kdy se připojil k vojskům Jana Jiskry bojujícím proti Janu Hunyadymu. Podílel se také na Jiskrově vítězství u Lučence (1451). Č. posledními většími diplomatickými aktivitami byla jednání o smíru mezi polským králem Kazimírem a pánem Mikulášem z Vladěnína ze Slezska 1449 a mezi rytíři z Moravan a moravskou zemskou vládou 1450. V písemných pramenech se Č. naposledy objevil 22. 9. 1452 v souvislosti s opovědí (výzvou) Janu Hunyadymu. Je pravděpodobné, že ještě na podzim téhož roku Č. zemřel.

Prameny doložily jedinou Č. dceru Žofii, která se provdala za hejtmana Jana Talafúse z Ostrova. Po Č. smrti zdědila se svým manželem hukvaldské panství. V české historiografii se Č. dostalo nelichotivého hodnocení zrádce sirotčího vojska v bitvě u Lipan. Tak je také zobrazen na Maroldově panoramatu této bitvy. Moderní dějepisectví je však k Č. smířlivější a jeho čin, opuštění bitevního pole před ukončením bitvy, hodnotí spíše jako promyšlený ústup zkušeného vojenského stratéga, který se snažil zachránit své vojáky, než jako akt zrady.

L: J. Jurok, Příčiny, struktury a osobnosti husitské revoluce, 2006, s. 218n.; týž, Čeští husitští a katoličtí kondotiéři z Moravy na Slovensku v 15. století (období husitství), in: Vojenská história 9, 2005, s. 3n.; F. Šmahel, Husitská revoluce 3, 1993, passim; P. Čornej, Tajemství českých kronik, 1987, s. 239n.; R. Tschorn, J. Č. ze Sán, Boží bojovníci, 1926, s. 295n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Eva Doležalová