ČEČETKA František 16.1.1917-4.8.1982: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 545-546
 
}}
 
}}
 
'''ČEČETKA, František''', ''* 16. 1. 1917 Luže u Chrudimi, † 4. 8. 1982 Ostrava, pedagog, spisovatel''
 
'''ČEČETKA, František''', ''* 16. 1. 1917 Luže u Chrudimi, † 4. 8. 1982 Ostrava, pedagog, spisovatel''

Aktuální verze z 13. 10. 2019, 08:55

František ČEČETKA
Narození 16.1.1917
Místo narození Luže u Chrudimi
Úmrtí 4.8.1982
Místo úmrtí Ostrava
Povolání 63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 545-546

ČEČETKA, František, * 16. 1. 1917 Luže u Chrudimi, † 4. 8. 1982 Ostrava, pedagog, spisovatel

Vystudoval 1937 učitelský ústav v Litomyšli a stal se učitelem na menšinové škole ve Vikýřovicích na Šumpersku. V době okupace žil ve východních Čechách. Po 1945 se vrátil na severní Moravu do oblasti Bílovce. Jako pedagog působil na základních školách (Pustá Polom, v 60. letech Olbramovice na Novojičínsku, kde se posléze stal ředitelem školy). Od 50. let se angažoval jako kulturní a osvětový pracovník, byl inspektorem kultury a vedoucím odboru kultury Okresního národního výboru (ONV) v Bílovci. Oženil se s Helenou Radovou, dcerou nadlesního a pracovníka lesního úřadu na kyjovickém panství, který jako lidový vypravěč o myslivosti ovlivnil řadu Č. próz. 1973 byl Č. jmenován v Ostravě ředitelem severomoravského nakladatelství Profil (do 1978). Ke konci života bydlel v Bohumíně. Po třicet let stál v popředí kulturně organizátorské činnosti regionu. Působil jako člen Svazu českých spisovatelů, později předseda jeho ostravské pobočky, dostalo se mu státního vyznamenání.

Do literatury vstoupil až počátkem 50. let jako povídkář a pohádkář pro děti a mládež: 1951 vydalo Státní nakladatelství dětské knihy jeho čtyři prózy (O vláčku Kolejáčku a jiné pohádky, veršovanou povídku I ten vrabec Umouněnec a Zelený vrch a povídky pro děti O pánech větrů, mraků a vod). Č. jako populárního autora dětské literatury proslavila zejména moderní časová pohádka O vláčku Kolejáčku, podle níž vznikl v režii H. Týrlové loutkový film. Ve své tvorbě usiloval Č. o přiblížení světa práce dětem, s důrazem na její prospěšnost a morální sílu v nové socialistické éře. Vycházel přitom z ideových potřeb učitele 50. let. K tvorbě pro děti, zejména k povídkám s populárně naučným obsahem, se vrátil ještě počátkem 70. let v období normalizace. Starší mládeži určil historické prózy Stopy statečných (1974) o zápase valašského lidu s feudální vrchností v 17. století. Opakovaně přepracoval svůj populární pohádkový námět Vláček Kolejáček, Ťapka a bílý Damijánek (1973, 2. vyd. 1976), menším dětem věnoval úsměvné pohádkové příběhy, reagující na negativní povahové vlastnosti a zlozvyky O vousaté princezně a jiné pohádky (1981) a dále povídky Jak se směje sluníčko (1981). Stotisícového nákladu dosáhlo vydání publikace Štěňata pro nejmenší (1982). Zatímco v dětské próze z počátku 50. let akcentoval prvek didaktičnosti, v moderních pohádkách svého druhého období využil fantazijních prvků, situační komiky a nadsázky. Zůstával u vnějších podob dětských projevů (chlapecké hrdosti a studu, dětské vypočítavosti, apod.), proto jeho díla zůstala plochá.

Prózy pro dospělé publikoval nejprve časopisecky. Lyrizované povídky sebral do souborů Vesnice za lesem (1961), tematicky z vesnického života slezského pohraničí 60. let, a v navazujících dílech, vydaných v době normalizace Jsou – odcházejí (1972), Otevřete, svítá (1975), Cesta do údolí (1977), tendenčně zobrazujících sociální změny venkova 50. a 60. let. Do knihy Jsou – odcházejí, kterou připravil k 25. výročí února, shrnul ve třech oddílech povídkovou tvorbu posledních let: z okupace (novelky Tonda strejček, Poslední zvonění, Neznámý – nejvíce), z prvního poválečného období a éry socializace. Stejně jako v předchozích dílech, ani zde nezvládl psychologii svých hrdinů. Revoluční společenské změny na venkově v zemědělství za socialistického přerodu zachycoval schematicky.

Díky rodině své švagrové Jarmily, pracující s manželem v ostravském studiu Českého rozhlasu, dostal Č. příležitost od 1966 spolupracovat s rozhlasovou redakcí vysílání pro děti a mládež. Připravil pro ni desítky pohádek, povídek, rozhlasových pásem a her pro mládež. Žádány byly jeho hry pro děti (zejména 1960 televizní scénáře pohádek O zlém větru Pudivětru a Slunce vyjde zítra). Pracoval i pro televizi, především pro její ostravské vysílání (hry-televizní scénáře Malíř a housle, 1974, Čas správných chlapů, 1975, Ostrov Lakamidón, 1979). Časopisecky publikoval v Nové svobodě (Ostrava), Rudém právu, Květech, Vlastě, spolupracoval s redakcí Červeného květu. Od 50. do 80. let byl typickým regionálním autorem Ostravska.

L: M. Baláš, Kulturní místopis Novojičínska, 1967, s. 20, 168; -kvk-, O nových cestách ostravské literatury, in: Ostravský kulturní zpravodaj, říjen 1972, s. 21; S. Urbanová, Pro malé čtenáře, in: Literární měsíčník 4, 1975, č. 3, s. 97; al, Poroučet zemi, in: Nová svoboda (Ostrava) 10. 4. 1976; M. Blahynka, Dvacetiletý Profil, in: tamtéž 6, 1977, č. 8, s. 126n.; J. S., Šedesátiny F. Č., in: Rudé právo 14. 1. 1977; J. Svoboda, Prožitek a svědectví, in: Nová svoboda (Ostrava) 24. 1. 1978; Setkání s F. Č., in: tamtéž 13. 1. 1979; A. Lubojacký, Jubileum pedagoga a spisovatele, in: tamtéž 15. 1. 1977; S. Urbanová, Jak se směje sluníčko, in: tamtéž 29. 9. 1981; táž, Pohádkový svět F. Č., in: Zlatý máj 26, 1982, s. 613n.; táž, O krajové tvorbě nikoliv okrajově, in: tamtéž 26, 1982, s. 288n.; M. Rusinský, Z včerejška k zítřkům. F. Č., in: Literární měsíčník 11, 1982, č. 9, s. 21n.; Tvorba 1982, č. 34, příloha Kmen, s. 2; S. Urbanová, Literatura pro děti a mládež na Ostravsku po r. 1945, 1984, passim; Portréty významných učitelů okresu Nový Jičín, 1988, s. 11n.; K životnímu jubileu F. Č., in: Nová svoboda (Ostrava) 15. 1. 1982.

P: Památník Petra Bezruče Opava (3 kartony); Biografický archiv ÚČL Praha.

Marcella Husová