Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky ČECH Svatopluk 21.2.1846-23.2.1908

{{Infobox - osoba
| jméno = Svatopluk ČECH
| obrázek = Cech Svatopluk portret.jpg
| datum narození = 21.2.1846
| místo narození = Ostředek u Benešova
| datum úmrtí = 23.2.1908
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 63- Spisovatel<br />68- Redaktor nebo žurnalista

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 556-558
}}
'''ČECH, Svatopluk''', ''* 21. 2. 1846 Ostředek u Benešova, † 23. 2. 1908 Praha, spisovatel, publicista''

Nejstarší ze šestnácti dětí hospodářského úředníka Františka
Jaroslava Č. (1817–1877) a jeho ženy Kláry, roz.
Rakové (1826–1890), dcery ředitele panství Jirny u Prahy.
Z básníkových sourozenců se literární činnosti věnovali
Božena Č., provd. Uhlířová (1847–1880), Vladimír
Č. (1848–1905), Zdeňka Č. (1853–1935), Miloš Č. (Amandus
Czech) (1855–1922), Václav Č. (1856–1917) a Růžena
Č. (1861–1921) a synovec Vladimír Svatopluk Č. Rodinné
prostředí, v němž udávaly tón otcovy literární známosti, styky
s českou inteligencí a zájem o poezii, zejména romantickou, Č. hluboce ovlivnilo a rezonovalo v řadě jeho epických
skladeb i próz. Harmonické dětství prožil na velkostatku
Václava Červinky staršího v Ostředku. Když byl otec správcem
panství K. D. Villaniho v Jezeře u Benešova, začal 1852
jeho prvorozený syn navštěvovat obecnou školu v Postupicích,
po roce pokračoval v Litni u Berouna a do páté třídy
chodil ve Vraném u Slaného. 1856/57 strávil na německé
normální škole v Litoměřicích, kde započal též gymnazijní
studia. Od 1. 9. 1858 pro něho otec získal bezplatné místo
v arcibiskupském konviktu v Praze, až do maturity (1865)
studoval Č. na novoměstském německém piaristickém gymnáziu.
Tam navázal celoživotní přátelství s budoucím prozaikem
Servácem Hellerem. Jako středoškolák začal Č. literárně
tvořit a veřejně pracovat, redigoval ručně psaný časopis českých
studentů ''Zora'', přispíval do ''Kroku'', který ''Zoru'' vystřídal,
a do orgánu žáků Akademického gymnázia ''Lípa'', byl zvolen
prvním starostou krajinského studentského spolku Oharka
a stal se členem literárního spolku Ruch. S přítelem Emanuelem
Miřiovským patřil k tvůrcům tzv. národní básnické
školy ruchovců, ale přispěl jen do prvního ze tří ročníků almanachu
''Ruch'' (1868).

Po maturitě poslouchal práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě,
opustil konvikt, na podnájem si vydělával jako preceptor
v rodině otcova přítele F. A. Braunera. Právnickou
fakultu absolvoval 1869 a již během studií získal literární
věhlas. Jako jednomu z nejnadějnějších příslibů české literatury
mu proto byla svěřena redakce ''Almanachu českého studentstva''.
Na výzvu F. Skrejšovského nastoupil Č. v redakci
politického listu národní strany ''Pokrok'' (1869–70), odkud
však pro sympatie k mladočeské frakci odešel. Skrejšovský
ho nato zaměstnal v redakci časopisu ''Světozor'' (1870–71),
Č. mu připravil malý a velký ''Vlastenský kalendář na rok 1872''
a v polovině září 1871 redakci opustil, aby se připravil na
první rigorózum, složené v lednu 1872. V téže době navázal
spolupráci s mladočeskou frakcí národní strany, konkrétně
s E. a J. Grégrem a ''Národními listy'', jimž zůstal věrný do
konce života. 1872–73 byl koncipientem v advokátní kanceláři
F. Fürsta ve Slaném, odkud přešel do redakce mladočeské
literární revue ''Lumír'' (1873–76), již po J. Nerudovi
a V. Hálkovi redigoval společně se S. Hellerem v součinnosti
s O. Hostinským, J. Gollem a J. V. Sládkem. Současně byl
zaměstnán jako koncipient v advokátních kancelářích mladočeských
právníků R. Nittingra (1873–75), J. Vašatého
(1875–78) a A. Eyprta (1878–79). Jakmile Č. bratr Vladimír
obnovil 1879 mladočeský měsíčník ''Květy'', ujal se s Hellerem
jeho redakce, v níž všichni tři setrvali dvacet let i za nového
vydavatele, Č. dalšího bratra Václava. 1880, 1882, 1885–86,
1890 a 1892–94 byl interním redaktorem rubriky fejetonu
v deníku ''Národní listy'', spoluredigoval sokolský a národní
moravský almanach a kalendář Ústřední matice české. Ač byl
považován za národního pěvce a těšil se značné popularitě,
pocty odmítal. V předsednické funkci literárního odboru
Umělecké besedy pobyl jediný rok (1888), podobně v čele
Spolku českých spisovatelů beletristů Máj (1890–91), po necelých
pěti letech se 1895 zřekl zakládajícího členství v České
akademii, nepřijal poslanecký mandát ani čestné občanství
Prahy, což souviselo s jeho humanitně demokratickou filozofií naprosté občanské rovnosti. Hojně cestoval: 1874 vykonal studijní cestu přes Halič k Černému moři, na Krym, Kavkaz
a do Cařihradu, 1875 navštívil Chorvatsko, 1881 putoval
Moravou a 1886 po jižních Čechách, 1882 se vydal po stopách
královny Dagmar v Dánsku, 1895 pobyl v Itálii, 1899
ve Francii, 1902 v Terstu a Krakově. Po nástupu umělecké
moderny se stáhl do ústraní, 1895–1903 žil se sestrou Zdeňkou
v rodinném domku v Obříství u Neratovic, od 1903 na
usedlosti Havránka v Tróji u Prahy, kde byla posléze zřízena
jeho pamětní síň. Pohřben byl na Vyšehradě.

Umělecky se Č. realizoval především jako básník. Ve své
době náležel k vrcholným tvůrcům národní epiky, byl považován
téměř za věštce a jeho velké skladby i občanská poezie,
rezonující s aktuálními představami o národnosti i slovanství
a vykazující evropský rozhled, spoluformovaly duchovní
život českého národa 70.–80. let 19. století. V 90. letech se
jejich ozvuk citelně oslabil, byť se v nacionálně smýšlejících
sociálních vrstvách udržovaly v trvalém čtenářském oběhu.
První Č. básnické pokusy se datují do 1862. Od počátku
prokazovaly umění epické kompozice, veršovou bravuru
i snahu po odlehčení lyrickými partiemi písňového typu. Už
během 60. let se v Č. tvorbě postupně ustálil širokodechý,
precizně koncipovaný verš, nejčastěji vícestopý, se sklonem
k jinotajnému vyjadřování, popisnosti a dekorativní perifrázi.
Většinu děl publikoval v ''Květech'' a často až s několikaletým
odstupem knižně. Jeho debut ''Básně'' (1874) byl nadšeně
přijat Janem Nerudou, protože v eposu ''Adamité'' se básníkovi
zdařilo barvitě podat historickou látku, jež vyvolávala napětí
a byla pojednána v dialozích. I v dalších skladbách a cyklech
autor spojil formální mistrovství s pronikavostí myšlenky
(legenda ''Anděl''). Poučen romantismem G. G. Byrona,
A. Mickiewicze, K. H. Máchy i představitelů Mladého Německa
Č. stále rozvíjel vlastní typ národního eposu a básnické
povídky. Nadšení vyvolal ''Novou sbírkou veršovaných prací''
(1880), obsahující skladby ''Čerkes, Zimní noc'', kterou věnoval
otci, ''Evropa'', monumentální skeptickou alegorii o hledání
humanity a sociální solidarity v Evropě před katastrofou,
epos ''Žižka'' a rámcovou idylu ''Ve stínu lípy'', evokující život na
českém venkově. Zejména ta si udržela čtenářský zájem až
do nedávné doby. Potom následovala v rychlém sledu řada
epických kompozic historického (''Václav z Michalovic'', 1882,
''Dagmar'', 1885), satirického (''Petrklíče'', 1883, ''Hanuman'',
1884, ''Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči'',
1889), alegorického (''Slávie'', 1884) či sociálního (''Lešetínský''
''kovář'', 1883, konfiskováno) a reflexivního (''Pravda'', 1886)
charakteru, jež Č. zajistily dominantní pozici v národní literatuře
v době budování Národního divadla.

Od druhé poloviny 80. let psal Č. tendenční, aktuálně politickou
lyriku. Shrnul ji do mimořádně úspěšných sbírek
''Jitřní písně'' (1887) a ''Nové písně'' (1888). Oběma knihami vyvrcholila
básnická kodifikace českého nacionalismu, jenž měl
u Č. humanitní a sociální základ, který ho však současně sváděl
k rétorismu a mravokárcovství. V ''Nových písních'' zobrazil
dělníka jako hrdinu budoucnosti, dělnickému hnutí později
věnoval erbovní báseň ''Buď práci čest''. Její název sociální demokraté
přijali za oficiální stranický pozdrav. Nejznámější se
stala lyricko-epická sbírka ''Písně otroka'' (1895), kde do alegorie
černých otroků a jejich přípravy k vzpouře vůči bezpráví
vyústilo Č. jinotajné umění.

Závěrečnou etapu Č. tvorby poznamenal úpadek básnických
sil, přesto se básník pokoušel o nová témata: sbírka ''Modlitby''
''k Neznámému'' (1896) vyjádřila jeho filozofii náboženství,
nedokončená skladba ''Step'' pozitivně reagovala na ruskou
revoluci 1905 (vyd. 1908) a v cyklu ''Do světa širého'' (vyd.
1910) zazněla skepse stáří a očekávání smrti. Kromě toho
vydal selanku ''Zpěvník Jana Buriana'' (1894), pohádku ''O čarovném''
''pavouku'' (1896), satiru ''Šotek'' (1899), vzpomínkovou
idylu ''Sníh'' (1900), povídku v hexametru o národním vzdoru
''Václav Živsa'' (1901), cyklickou skladbu o zemědělském dělnictvu
''Sekáči'' (1904) a nedokončený historický epos ''Roháč na Sioně'' (vyd. 1910).

Jako prozaikovi se Č. dařilo v publicistickém žánru, v humoresce
a výjimečně v novele. Drobnou, humornou a memoárovou
prózou vyvažoval těžkou tematiku básnické epiky.
Vydával ji v četných souborech. Zvláštní pozornost zasluhuje
rodinným prostředím inspirovaná novela ''Jestřáb kontra Hrdlička''
z prvního svazku ''Povídek, humoresek a arabesek'' (1878),
humoristicko-satirický seriál „broučkiád“, který se dosud těší
zájmu čtenářů (''Pravý výlet pana Broučka do Měsíce'', 1888,
''Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do XV. století'',
1888, ''Pestré cesty po Čechách prací Matěje Broučka a společníků'',
1891, ''Matěj Brouček na výstavě'', 1892), a ze vzpomínek
''Druhý květ'' (1899) nebo dvousvazkové ''Vzpomínky z cest''
''a života'' (1900-01). Romány ''Kandidát nesmrtelnosti'' (1884)
a ''Ikaros'' (1908) byly neúspěšné.

Č. dílo se hodnotilo jako dovršení národního obrození v literatuře;
lze je považovat za výrazný projev epochy sebepotvrzení
politicky neplnoprávného národa. Zatímco estetický
tvar většiny Č. básní pro přílišný verbalismus zastaral, silně
zastoupená ideologická složka může stále sloužit jako cenný
pramen poznání doby, v níž Č. tvorba vznikala. Mladočeský
nacionální radikalismus se u Č. pojil s důsledným
demokratismem, sociální solidaritou, smyslem pro občanskou
rovnost, lidskou skromností, odporem ke zjevenému,
autoritativně prosazovanému náboženství (''Václav z Michalovic''
''vystoupil z jezuitského řádu'' aj.). ''Modlitby k Neznámému''
svědčí o tom, že jejich autor byl panteista. Slovanství pro
něho bylo jistotou v zahraničněpolitickém smyslu a upřímné
rusofilství předznamenávalo Kramářovu novoslovanskou
politickou orientaci. Básníkova angažovanost na poli tzv. národního
zájmu způsobovala, že jeho památka byla vždy oživována
v okamžicích triumfu nebo ohrožení národa (vznik
Československé republiky, Mnichov, osvobození, okupace
v srpnu 1968). Ač byl Č. vrcholným reprezentantem národní
básnické školy, vynikal nezvyklou tolerancí a přátelskými
vztahy jak k tzv. lumírovcům (J. Vrchlický, J. V. Sládek), tak
k básníkům moderny (J. S. Machar). Č. užíval řadu pseudonymů
a šifer.

'''D:''' Sebrané spisy, sv. 1–31, 1899–1915; J. Flajšhansová, Bibliografie díla S.
Č., in: V. Flajšhans, S. Č., 1915 (2. doplněné vyd.); V. Bitnar, Bibliografie
literatury o životě a díle S. Č., in: S. Č., 1946; přehled zhudebnění Č. básní
in: HS 1, s. 183.

'''L:''' J. Sutnar, S. Čechs Leben und Werke, 1897; V. Flajšhans, S. Č. Dílo
a člověk, 1906 (1915); F. Strejček, O S. Č., 1908; K. Bolina, S. Č., 1908;
J. V. Klíma, Na paměť S. Č., 1908; J. Tomarov, S. Č., život a dílo, 1908;
J. Voborník, O romantismu S. Č. a jeho ironii, 1908; Vzpomínky na S.
Č., 1908; R. Cikhart, S. Č., 1909; J. Sutnar, S. Č. zrcadlem češství, 1909;
týž, S. Č. a F. X. Šalda, 1909; F. Strejček, Jménem, srdcem stejně Č., 1909;
J. S. Machar, Krajiny, lidé a netopýři, 1910; K. Novotný, Básník mezi lidmi,
1912; J. Vlček, Poznámky k Č. Dagmaře, 1913; A. Novák (ed.), Výbor ze
vzpomínek, 1913; S. Heller, Z minulé doby, sv. 1 (Obraz S. Č. jak utkvěl
v mojí paměti), 1916; A. Novák, S. Č. Dílo a osobnost, sv. 1–2, 1921–23;
Č. památník, 1921; J. Š. Kubín, Po stopách S. Č., 1926; H. Humlová (ed.),
O S. Č., 1932; K. V. Adámek, B. Adámek a S. Č., 1937; A. Novák, Přehledné
dějiny literatury české, 1939, s. 658n.; F. Strejček (ed.), Životní román
Františka Jaroslava Č., 1940; J. Borecký (ed.), S. Č., 1946; F. Strejček, Živé
dílo S. Č., 1946; týž, S. Č. rodičům, 1946; týž, Lešetínský kovář S. Č.,
1946; F. D. Bulánek, S. Č. včera, dnes a zítra, 1946; B. Beneš-Buchlovan,
S. Č. v kraji hradišťském, 1946; F. X. Šalda, Duše a dílo (Soubor díla, sv.
2), 1947, s. 84n.; K. Polák, O S. Č., 1949; M. Sedloň (ed.), Výbor z poezie,
1951; J. Neruda, Podobizny 1, 1952, s. 167n.; K. Krejčí, S. Č. a Matěj
Brouček, pražský občan, 1952; A. Pražák (ed.), Vrchlický v dopisech, 1955,
s. 255n.; A. Boháč (ed.), K. V. Rais – S. Č., 1959; J. Špičák (ed.), Z literárního
soukromí K. Světlé 2, 1959, s. 628n.; L. Kiškin, S. Č., 1959; V. Závada
(ed.), Básně, 1960; J. Neruda, Dopisy 3, 1960, s. 281n.; Čeští spisovatelé
19. století, 1971, s. 22n.; J. Janáčková – M. Chlíbcová (ed.), Básně, 1983;
LČL 1, s. 408n.; Tomeš 1, s. 189; M. Červenka, Kapitoly o českém verši,
2006, s. 155n.

'''P:''' LA PNP Praha; SOkA Mělník.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/257724 Bibliografie dějin Českých zemí]

Martin Kučera

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]

[[Kategorie:1846]]
[[Kategorie:Ostředek]]
[[Kategorie:1908]]
[[Kategorie:Praha]]

<gallery>
Cech Svatopluk Vysehrad.jpg|Poseldní rozloučení se S. Čechem na Vyšehradě, 1908
Cech Svatopluk hrob.jpg|Hrob S. Čecha na Vyšehradském hřbitově v Praze
</gallery>