ČEJKA Josef Jan 7.3.1812-25.12.1862: Porovnání verzí

Verze z 25. 11. 2016, 18:38

Josef Jan ČEJKA
Narození	7.3.1812
Místo narození	Rokycany
Úmrtí	25.12.1862
Místo úmrtí	Praha
Povolání	15- Lékaři 64- Překladatel
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44624

ČEJKA, Josef Jan (též Josef Rodomil, Rodislav), * 7. 3. 1812 Rokycany, † 25. 12. 1862 Praha, lékař, pedagog, překladatel, teoretik umění, spisovatel, publicista

Pocházel z rodiny učitele a ředitele kůru, v níž se mu dostalo základního vzdělání v hudbě a literatuře. Gymnaziální a filozofická studia absolvoval v Plzni, z té doby pocházely i Č. první literární pokusy. 1831 zahájil studium lékařství na pražské fakultě, kde získal 17. 5. 1837 doktorát medicíny a 20. 2. 1839 doktorát chirurgie. 1837–41 pracoval jako sekundář na interním oddělení v pražské všeobecné nemocnici. 1842 absolvoval pětiměsíční studijní pobyt ve Vídni, kde poslouchal především přednášky dvou českých rodáků, významných představitelů vídeňské lékařské školy, patologa K. Rokitanského a internisty J. Škody. Od května 1843 působil jako lékař v pražské trestnici. Na jaře 1846 se znovu odebral do Vídně, aby absolvoval u prof. F. Hebry kurs dermatologie. Od ledna 1847 přednášel o kožních chorobách na pražské fakultě jako soukromý docent. 1848 se habilitoval i z vnitřního lékařství a zahájil přednášky o plicních chorobách. Současně vedl ve všeobecné nemocnici oddělení syfilitických a kožních chorob (s kratšími přestávkami až do smrti) a působil i na oddělení vnitřních chorob. Několikrát zastupoval vedení na oddělení prsních chorob. 1851 byl jmenován mimořádným profesorem vnitřního lékařství. Mezi 1858–61 zastával třikrát funkci děkana doktorského kolegia. O prázdninách podnikal pravidelně cesty do ciziny (Francie, Itálie, Německo, Švýcarsko). Vynikal zejména jako výborný diagnostik prsních chorob (využití metody poklepu a poslechu). Velmi se zasloužil o rozvoj české lékařské terminologie.

V revolučním roce 1848 se účastnil politického hnutí (mj. Slovanského sjezdu), byl také zvolen poslancem českého sněmu, mandát do říšského sněmu však složil v prosinci na kroměřížském zasedání. V následujících letech Bachovy vlády byl pokládán za podezřelou osobu a nevyhnuly se mu ani existenční potíže. Začal se stahovat do soukromí, k tomu přispělo i jeho onemocnění tuberkulózou. 1859 mu zemřela matka, s níž žil až do smrti, protože se nikdy neoženil. Finanční prostředky z její pozůstalosti věnoval podpůrnému fondu pro sirotky a vdovy po lékařích, k jehož spoluzakladatelům náležel. Patřil k hluboce a univerzálně vzdělaným osobnostem své doby, jeho mnohostranné aktivity se zaměřovaly na rozvoj osvěty a spolkové činnosti, dále se zabýval kulturním a sociálním postavením lidu především v českých zemích, zajímaly ho však i otázky tehdy aktuálního hnutí ilyrismu, totiž sjednocení jižních Slovanů. Hojně přispíval do českých kulturních časopisů původními pracemi i překlady z němčiny, angličtiny, francouzštiny, španělštiny, italštiny, polštiny a srbštiny. Ohlas vzbudily Č. převody poezie a oceňovány byly zejména jeho překlady Shakespearových dramat. Spolu s V. B. Nebeským zpřístupnil českým čtenářům španělskou poezii v Kytici ze španělských romancí, v jednom z nejlepších překladatelských děl té doby. Z němčiny se pak zaměřil na J. W. Goetha, W. Hauffa, N. Lenaua. Sám psal také vlastní prózu i poezii a referoval o kulturním dění v Evropě v České včele, Květech, v literární příloze k Věnci, Lumíru ad. Stal se blízkým přítelem, rádcem a lékařem B. Němcové. Jako vynikající znalec hudby sestavil též hudební názvosloví a publikoval i několik vlastních hudebních pojednání, v rukopise zůstaly české úpravy Pitschovy nauky o harmonii, Cramerovy klavírní školy a škola houslové hry.

D: medicínské: in: Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde (nejvíce ceněna studie Skorbutepidemie im k. k. Provincialstrafhause zu Prag im Monate Mai und Juni 1843, Jg. 1, Bd. 2, 1844, s. 7n.; a o prsních chorobách), in: ČLČ 1, 1862, s. 53n.; Česká lékařská terminologie, in: ČČM 22, 1848, s. 274n., pokračování in: Příloha k ČČM 1851 a 1853; Živa 6, 1858, s. 63, 77, 94; literární – překlady: Stvoření světa, oratorium od Haydna, 1849; W. Shakespeare: Cymbelín, 1856; Antonius a Kleopatra, 1858; Král Jindřich V., 1858; Romeo a Julie, 1861; Veta za vetu, 1863; Komedie plná omylů, 1864; Pohádka zimního večera, 1869; Timon Athénský, 1869; Král Jindřich VIII., 1870; Titus Andronikus, 1870; Kytice ze španělských romancí (s V. B. Nebeským), 1864; hudební: Hudební terminologie, in: příloha ČNM, 1850; (překlad) J. N. Škroup, Teoreticko-praktická škola hudební pro učitele a ředitele kůru, 1864.

L: Wurzbach 11, s. 378; RSN 2, s. 488; OSN 6, s. 573; J. Č., in: Podbrdský (berounský) kraj 2, 1924–1925, s. 90; AČL, s. 33; BSPLF 1, s. 85n.; O. Matoušek, Lékaři a přírodovědci doby Purkyňovy, 1954, s. 116n.; A. Hirsch, Biographisches Lexikon der hervorragenden Aerzte aller Zeiten und Voelker, 1, Wien – Leipzig 1884, s. 686; J. Pagel, Biographisches Lexikon hervorragender Aerzte des 19. Jahrhunderts, Berlin – Wien 1901, s. 1940; F. Werstler, Personalbibliographien von Professoren und Dozenten der Medizinischen Fakultät zu Prag 1853–1880, Diss. Erlangen 1972, s. 110n.; J. Č., in: ČLČ 1, 1862, s. 12; tamtéž 51, 1912, s. 1539n.; Věstník českých lékařů 54, 1942, s. 232n.; Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde 20, 1863, 1, Misc., s. 1n.; L. Hlaváčková, Čeština v medicíně a na pražské lékařské fakultě (1784–1918), in: Práce z dějin vědy, sv. 11, 2003, s. 327n.; F. Páta, K historii překladů Shakespearových dramat, in: ČNM, 1933; F. S. Homolka, Lékař B. Němcové, in: Život Plzeňska, 1952; M. Otruba, Literární příloha ku Věnci, 1843–44. Historie časopisu, in: Strahovská knihovna 14–15, 1979–1980; LČL 1, s. 423 (s další bibliografií); HS 1, s. 134; J. Ludvová, Česká hudební teorie 1750–1850, 1985, s. 37, 49, 58n., 63, 69, 74n., 86, 88, 104; táž, Česká hudební teorie novější doby 1850–1900, 1988, s. 27n., 33, 65.

Ludmila Hlaváčková, Marie Makariusová