Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky ČELAKOVSKÝ František Ladislav 7.3.1799-5.8.1852

{{Infobox - osoba
| jméno = František Ladislav ČELAKOVSKÝ
| obrázek = Celakovsky Frantisek Ladislav portret.jpg
| datum narození = 7.3.1799
| místo narození = Strakonice
| datum úmrtí = 5.8.1852
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 63- Spisovatel
55- Jazykovědec
68- Redaktor nebo žurnalista

| jiná jména = 
}}
'''ČELAKOVSKÝ, František Ladislav''' ''(vl. jm. František), * 7. 3. 1799 Strakonice, † 5. 8. 1852 Praha, básník, překladatel, jazykovědec, folklorista''

Narodil se v rodině tesařského mistra. Hlavní školu navštěvoval
v rodišti. 1812–15 studoval na gymnáziu v Českých
Budějovicích, 1816–17 v Písku, kde prof. A. Uhle podnítil
jeho zájem o jazyky a literaturu. První ročník zvaný filozofie
absolvoval v Praze, druhý navštěvoval opět v Českých Budějovicích.
Tam byl vyloučen za četbu Husovy ''Postily''. Ročník
opakoval a ukončil 1820 v Linci. Na studiích uzavřel trvalé
přátelství s J. V. Kamarýtem a J. K. Chmelenským, ve Strakonicích
se samoukem J. V. Plánkem. Stal se stoupencem
českého národního hnutí a 1817 přijal vlastenecké jméno
Ladislav.

Od 1820 studoval na filozofické fakultě pražské univerzity,
při zkouškách 1822 neuspěl a oprava mu nebyla povolena.
Následující dvě desetiletí prožil v existenčních obtížích. Období
stabilního zaměstnání a nadějných pracovních perspektiv
střídaly doby příležitostných výdělků a výpomoci přátel.
Do 1828 působil jako soukromý vychovatel, pro pražskou
arcibiskupskou konsistoř překládal Aurelia Augustina ''De civitate''
''Dei'' a podílel se na redigování ''Časopisu pro katolické''
''duchovenstvo''. Poté co se mu nepodařilo získat knihovnické
místo v Rusku, podpořil ho finančně předseda Matice české
Rudolf Kinský. 1833 se stal redaktorem ''Pražských novin''
a ''České včely'' a přispěl ke zvýšení jejich kvality i prestiže v české
společnosti. Na podzim 1835 byl jmenován suplujícím
profesorem české řeči a literatury na univerzitě. Ale již na
konci téhož roku – tehdy otiskl kritický komentář výroku
ruského cara Mikuláše I. k zástupcům Poláků, proti němuž
na základě udání z Prahy protestoval ruský vyslanec ve Vídni
– byl místa zbaven. Teprve 1838 nastoupil jako knihovník
do služeb u Kinských. Stálé místo získal na doporučení
P. J. Šafaříka 1842, kdy jej pruský stát jmenoval profesorem
slavistiky na univerzitě ve Vratislavi. Tam se Č. stýkal
s přírodovědcem J. E. Purkyněm. Poprvé se Č. oženil 1834
s Marií Ventovou (1809–1844) ze Strakonic. Ze svazku se
narodilo pět dětí, čtyři se dožily dospělosti: prvorozený syn
Ladislav Č. (1834 až 1902), botanik a překladatel, a dcery
Ludmila (1836–1896), Ludvika (1838–1874), Márinka
(1841–1892), provdaná za spisovatele, politika, překladatele
K. Tůmu (1843–1917). Č. manželka Marie zemřela 1844 ve
Vratislavi. Druhou ženou Č. se stala přední osobnost pražské
intelektuální vlastenecké elity Antonie Reissová, literárním
jménem Bohuslava Rajská (1817–1852). Z manželství se
narodili a dospělosti dožili synové Jaromír Č. (1846–1914),
právník a právní historik, a Bohuslav Č. (1848–1887). Manželské
soužití však nepříznivě poznamenala povahová a ideová
odlišnost obou vyhraněných osobností.

V souvislosti s reformou rakouského vzdělávacího systému
byl Č. 1849 povolán na pražskou univerzitu, jmenován profesorem
slavistiky a pověřen přípravou nových gymnaziálních
osnov a učebních textů. Podílel se na činnosti KČSN
a Matice české. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršil po
úmrtí manželky v květnu 1852. Byl pohřben na Olšanských
hřbitovech.

Č. se stal nejvýznamnější osobností české literatury mezi
puchmajerovskou a romantickou generací. Záhy se seznámil
s literaturou českou a německou i s dalším evropským písemnictvím.
Jeho dílo spojilo prvky klasicistní, preromantické
a romantické a zharmonizovalo je do pevného literárního
tvaru. Vyjadřování prostřednictvím přijatého gesta,
především parafráze lyrického naivismu folkloru nebo jeho
hrdinské epiky v principu tzv. ohlasovosti, ale i sám způsob
racionálního zacházení s různými literárními kódy, podpořil
jeho sklon ke hře a mystifikaci.

Již ve 20. letech se Č. dostal do popředí umělecké generace,
která se snažila o uskutečnění Jungmannova programu. Sbírka
''Smíšené básně'' (1822) shrnula principy a témata, na něž
reagoval Č.: žánrová vymezení klasicismu a preromantismu,
rozlišení básnických forem a versifikace, vazba k lidové kultuře,
napětí mezi literární idyličností a subjektivní, epigramaticky
vyhrocenou kritičností. V té době se současně věnoval
umělecké a sběratelské činnosti. Výsledky folkloristické orientace
Č. zachytil ve sbírkách lidové slovesnosti ''Slovanské národní''
''písně 1–3'' (1822–1827) a ''Litevské národní písně'' (1827).
Uměleckou ohlasovou linii představovaly ''Ohlas písní ruských''
(1829) a ''Ohlas písní českých'' (1840). Č. první sbírka se stala
dobově určující realizací herderovského principu aktivního
vztahu k folkloru, která ovlivnila další české básníky. Střídání
žánrových útvarů ze sfér epiky (bylin) a lyriky korespondovalo
se žánrovým systémem ruského folkloru. Polarita blízkosti
slovanského prostředí a odlišnosti ruského jazyka přispěla
k estetické působivosti morfologických, lexikálních, syntaktických
a metrických rusismů jako prostředků rozšiřujících
repertoár českého básnického jazyka. ''Ohlas písní českých''
byl vydán po deseti letech naplněných ohlasovými pokusy
jiných autorů a tuto fázi uzavřel. K dosažení vyrovnanosti
a účinnosti díla se muselo jednat o literární konstrukci, která
folklor upravovala podle představ o ideální národní povaze
a o původní, nezkažené lidové slovesnosti.

Některé básně z ''Ohlasu písní českých'' byly zhudebněny a udržely
si značnou popularitu do současné doby (''Pocestný''). Oblíbenou součástí obrozenského společenského zpěvu se staly také Č. písňové texty (''Píseň společná''). Dvoudílná sbírka ''Růže''
''stolistá'' (1840) s podtitulem ''Báseň a pravda'', jejímž základem
byl cyklus básní ''Pomněnky vatavské'' (1831), shrnula lyrický
vývoj básníka a snění mládí konfrontovala se zmoudřením
dospělosti. Satiricky talentovaný Č. dospěl k drobnějším
společenskokritickým literárním útvarům, jaké do vystoupení
K. Havlíčka Borovského neměly v české literatuře obdobu.
Prózy ''Literatura Krkonošská'' (''Čechoslav'' 1824) a ''Patrné''
''dopisy nepatrných osob'' byly publikovány (ČNM 1830), avšak
soubor epigramů na představitele českého kulturního a společenského
života a dobové poměry ''Padesátka z mé tobolky''
(1837) byl na zásah odpůrců Č. a úřadů z ''Časopisu Českého''
''muzea'' stažen a vytištěn pouze pro soukromé účely autora.

Překladatelská činnost Č., která neměla povahu zakázky, odpovídala
jungmannovskému programu a soustředila se na preromantické
a posléze romantické autory (J. G. Herder, J. W.
Goethe, W. Scott, A. S. Puškin, A. Mickiewicz, F. Prešeren).
Ve 40. a počátkem 50. let se Č. zaměřil na vědeckou práci.
Dokončil ''Mudrosloví národu slovanského ve příslovích'' (1852),
napsal slavistické univerzitní kursy, vydané až posmrtně,
a připravoval gymnaziální čítanky a slavistické chrestomatie.
Č. rozsáhlá korespondence se stala nejen cenným zdrojem
informací o českém nacionálně emancipačním procesu, ale
rovněž pozoruhodným literárním výkonem naplněným humorem,
vtipem, kritičností a ironií.

Z Č. potomků v dalších generacích vynikli mj. vnuci spisovatel
a žurnalista Ladislav Tůma-Zevloun (1876–1956) a Ladislav
F. Č. (1864–1916), botanik, fyziolog a mykolog, a pravnuci
lékař, oftalmolog, prof. Jaromír Kurz (1895–1965)
a lékař Zdeněk Kurz (1897–1970).

'''D:''' I. Parkosová, F. L. Č. Soupis díla, 1999; beletrie: Smíšené básně, 1822,
upravené vyd. 1830; Ohlas písní ruských, 1829; Ohlas písní českých, 1840;
Růže stolistá, 1840; Padesátka z mé tobolky, 1918; souborná vydání: Spisů
básnických knihy šestery, 1847; Spisy F. L. Č., sv. 1–4, 1871–1880; Spisy
básnické, sv. 1-2, 1913, 1916; Dílo F. L. Č., sv. 1–3, 1946, 1949, 1950 (ed.
K. Dvořák); sbírky folkloristické: Slovanské národní písně 1–3, 1822, 1825,
1827; Litevské národní písně, 1827; Mudrosloví národu slovanského ve příslovích.
Připojena jest sbírka prostonárodních českých pořekadel, 1852; jazykovědné
a slavistické práce: Česká dobropísemnost aneb nejsnadnější způsob
naučiti se dobře česky psáti, 1839; Krátká mluvnice německého jazyka, 1840;
Dodatky ke Slovníku Josefa Jungmanna, 1851; Čtení o srovnávací mluvnici
slovanské na universitě pražské, 1853; Čtení o počátcích dějin vzdělanosti
a literatury národů slovanských, 1877; Korespondence a zápisky F. L. Č.,
sv. 1–3, 1907–1915 (ed. F. Bílý), sv. 4, 1933–1935 (ed. F. Bílý – V. Černý),
sv. 5, 1939 (rejstříky, sestavil J. Šťastný).

'''L:''' výběr: J. Malý, Životopisný nástin F. L. Č., 1852; I. J. Hanuš, Život a působení
F. L. Č., in: Abhandlungen der königlichen böhmischen Gesellschaft
der Wissenschaften 9, 1854/56, s. 1-64; J. E. Sojka, F. L. Č., in: Naši
mužové, 1862–1863; 1953 (ed. K. Cvejn); F. Bačkovský, Několik rozprav
o F. L. Č. Příspěvkem k jeho životopisu i k výkladu jeho básní, 1887; týž,
O milenkách básníka F. L. Č., 1891; V. Řezníček, F. L. Č., 1899; M. P. Haškovec,
F. L. Č., 1899; J. Máchal, O básnické činnosti F. L. Č., 1899; týž,
Snahy F. L. Č. o obnovu české literatury, 1899; O. Fischer, K Ohlasu písní
ruských, 1932; C. Vranska, F. L. Č. i slavjanskoto narodno tvorčestvo
s osoben ogled kam balgarskite narodni pesni i poslovici, 1945; J. Vladyka,
F. L. Č., český milý svaté Rusi, 1949; J. Dolanský, F. L. Č., 1952; O. Králík,
Čelakovského Toman a lesní panna, in: Franku Wollmanovi k sedmdesátinám
(ed. A. Závodský), 1958; K. Krejčí, Od Horáce k Č., in: tamtéž, 1958;
F. L. Č., básník Vatavy, 1959; J. Levý, Verš lidové poezie a jejích ohlasů, in:
Slavia 31, 1962, č. 2, s. 242n.; V. Maděra, Proč byl Č. zbaven funkce redaktora?
Byl Hanka donašečem?, in: Slovanský přehled 52, 1964, č. 1, s. 30n.;
M. Novotný, Rodný domek básníka F. L. Č, 1964; A. Závodský, F. L. Č.,
1982; LČL 1, s. 424 n. (se soupisem díla a literatury); V. Macura, Znamení
zrodu, 1983, passim; M. Červenka – V. Macura – J. Med – Z. Pešat, Slovník
básnických knih, 1990, s. 185n.; Růže stolistá, F. L. Č. 1799–1999 (ed.
M. Husová – I. Říhová – Z. Sedláček), 2000.

'''P:''' LA PNP Praha, soupis osobního fondu (ed. Z. Kirschner – M. Kokešová –
M. Sládek), 2003; Muzeum Strakonice; Biografický ústav ÚČL Praha.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/1347 Bibliografie dějin Českých zemí]

Zbyněk Sedláček

[[Kategorie:A]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
[[Kategorie:55- Jazykovědec]]
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]

[[Kategorie:1799]]
[[Kategorie:Strakonice]]
[[Kategorie:1852]]
[[Kategorie:Praha]]

<gallery>
Celakovsky Frantisek Ladislav socha.jpg|Socha F. L. Čelakovského ve Strakonicích
Celakovsky Frantisek Ladislav hrob.jpg|Hrob F. L. Čelakovského na Olšanských hřbitovech v Praze
</gallery>