Verze z 13. 10. 2019, 10:24, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

ČENKOV Emanuel 14.4.1868-24.6.1940

Z Personal
Emanuel ČENKOV
Narození 14.4.1868
Místo narození Praha
Úmrtí 24.6.1940
Místo úmrtí Praha
Povolání 44- Právník
63- Spisovatel
64- Překladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 577

ČENKOV, Emanuel (vl. jm. Emanuel Stehlík z Čenkova a Treustättu), * 14. 4. 1868 Praha, † 24. 6. 1940 Praha, spisovatel, překladatel

Pocházel ze starého rytířského rodu původem z Plzně, podobu jména vícekrát obměňoval. Otec Karel, ryt. Stehlík (1816–1904), vedl úspěšný krejčovský salon. Č. byl nejmladší ze čtyř synů. Vyrostl v patriarchálním, národně uvědomělém prostředí. Maturoval na gymnáziu v Jindřišské ulici v Praze (1886). Studoval na pražské právnické fakultě (1892 JUDr.), kde se zapojil do pokrokářského hnutí. 1893–1928, kdy odešel do výslužby, pracoval u pražského magistrátu a zastával postupně hodnosti magistrátního sekretáře, rady, vrchního rady a prezidiálního rady. Před první světovou válkou vedl velmi progresivně oddělení pro styk s cizinou, 1914–18 aprovizační oddělení, po vzniku ČSR znovu vybudoval sekci zahraničních styků. Byl organizován v mladočeské, později národně demokratické straně, za niž 1911 bezvýsledně kandidoval do parlamentu. Ve válečných letech patřil k předním členům protirakouské odbojové skupiny na pražské radnici (řízené Ludvíkem Vaňkem) a v Alliance française a vedl zápas za zlepšení pražského zásobování. Na poli česko-francouzských styků vykonal mimořádné dílo při navázání (1900) a obnovování družební dohody Prahy s Paříží, při popularizaci francouzského písemnictví i při udržování styků s francouzskými kulturními činiteli (Coppée, Rodin, Bourdelle, Maillol, Denis, Léger, Claudel aj.). Francii pravidelně navštěvoval a rozvíjel dobové české znalosti o ní. Byl rytířem řádu francouzské Akademie, Čestné legie, členem Académie de Chambéry, Académie de Marseille, bratrstva Felibrů, École Palatine v Avignonu, delegátem v Penklubu, přispěvatelem Energie Française, Revue politique et parlamentaire, Figara, Revue de pays d’Oc, Revue slave, korespondentem Agence Havas. 1902 dal podnět k založení Correspondence Tchèque, od 1898 zasedal ve výboru literárního odboru Umělecké besedy a Spolku českých spisovatelů beletristů Máj.

Literárně debutoval 1887 v časopisu Zlatá Praha pod pseudonymem František Bílek. Jako básník vyšel ze školy Jaroslava Vrchlického, který ho orientoval k překládání moderní francouzské prózy. Pozdně parnasistní a impresionistická lyrika zprvu vyvěrala z osobního prožitku a schopnosti zachytit pomíjivost nálady (Z mého alba, 1889, Chmury a červánky, 1899) i hluboká duševní traumata (Eros a Psyché, 1890, Rok na samotě, 1894). Vnějšková popisnost ovládla sbírky Paříž (1900) a Domovem i cizinou (1910), ve sbírce Dojmy a kontemplace básníka XX. věku (1934) již poetický výraz nahradila vlastenecká rétorika, orátorský ráz měla skladba Polonia restituta (1935). V románu o české umělecké kolonii v Paříži Romantikové a v souboru lyrických próz Motýli a chiméry (obojí 1919) Č. vyjádřil touhu po překonání provincialismu, ovšem umělecky jimi nezvítězil. Poznávací cenu dodnes neztratila sbírka esejů U krbu Francie (1930). Vysokou jazykovou, estetickou i věcnou hodnotu měly Č. překlady. Mimo Mussetovu básnickou skladbu Rolla překládal výhradně prózu (především V. Hugo, dále C. Mendès, P. Bourget, J. Richepin, M. Prévost). Většinu pamětních sborníků a tisků pražské radnice s frankofonní tematikou Č. uspořádal a sám psal v české i francouzské verzi (včetně památníku Louise Légera a překladu Mauclairova eseje o Augustu Rodinovi). Aktuální význam měly jeho kulturní fejetony v pražských denících. Manželství s chotí Růženou zůstalo bezdětné.

L: OSN 6, s. 587, 24, s. 73, 28, s. 214; OSND 1/2, s. 1026n.; AČP, s. 418n.; KSN 2, s. 447; MSN 6, s. 951; ČsB 3, nestr.; Kunc 1, s. 99n.; LČL 1, s. 432n.

P: Náprstkovo muzeum Praha.

Martin Kučera