Verze z 13. 10. 2019, 10:30, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

ČEPEK Petr 16.9.1940-20.9.1994

Z Personal
Petr ČEPEK
Narození 16.9.1940
Místo narození Praha
Úmrtí 20.9.1994
Místo úmrtí Vrchlabí
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 583-584

ČEPEK, Petr, * 16. 9. 1940 Praha, † 20. 9. 1994 Vrchlabí, herec

Syn Karla a Milušky Č. Bratr Karel Č. (* 1942) se stal operetním zpěvákem a hercem. Po smrti otce se rodina usadila v Ostravě-Porubě, kde byla matka ředitelkou hudební školy. Absolvoval gymnázium a pokračoval na pražské DAMU (1958–62). Byl spolužákem např. J. Abrháma, J. Drbohlavové, J. Krampola a L. Mrkvičky. Studia řádně absolvoval, diplom však z politických důvodů neobdržel. Nejprve účinkoval tři roky v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, 1965 se stal členem Činoherního klubu v Praze. Hrál v řadě inscenací, jako např. Mandragora N. Machiavelliho (1965), Na koho to slovo padne A. Vostré (1966), Narozeniny H. Pintera (1967), Na ostří nože J. Vostrého (1968), Zločin a trest F. M. Dostojevského, Gorkého Na dně v režii J. Kačera (1971), Spravedliví A. Camuse (1965), Revizor N. V. Gogola (1967), Vychovatel J. M. R. Lenze (1972).

Příležitost dostal také v televizi, mezi úspěšné inscenace patřily: Dotek motýla (1973), Ráno budeme moudřejší (1977), Nikola Šuhaj, loupežník (1978), Pracka v láhvi (1978), Portrét (1982), Honorární konzul (1991) a Šťastlivec Sulla (1991). Největší role mu nabídl film. 1966 ztvárnil mladého básníka Petra Hudce ve snímku Hotel pro cizince režiséra Antonína Máši. 1967 exceloval ve Vláčilově snímku Údolí včel jako zemanský syn Ondřej z Vlkova a 1968 jako filmový scenárista v Mášově Ohlédnutí. Ve Vláčilově dalším filmu Adelheid (1969) hrál příslušníka zahraničního odboje Viktora Chotovického, který po návratu z britského exilu přichází po odsunu sudetských Němců do českého pohraničí. 1971 se v epizodní roli Černého myslivce podílel na zpracování Babičky Boženy Němcové. Hereckého vrcholu dosáhl v roli psychicky rozvráceného syfilitika, bývalého důstojníka Pavla, ve filmu Petrolejové lampy (1971) podle stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka. 1974 hrál titulní roli v jedné z povídek Kapsář z filmu Motiv pro vraždu.

V 70. letech, kdy přechodně nesměl natáčet na Barrandově, mu řadu příležitostí poskytlo bratislavské televizní studio, jednalo se o snímky: Škaredá dedina (1975), Koncert pre pozostalých (1976) a Súkromná vojna (1977). Postupně se opět začal objevovat i v českých filmech a inscenacích: Past na kachnu (1978) a Tajemství ocelového města (1978). Jednu z hlavních rolí získal v kriminálním filmu Diagnóza smrti (1979), kde hrál vedle Rudolfa Hrušínského. V 80. letech se proslavil v Menzelových filmech natočených podle předloh B. Hrabala (De Giorgi, Postřižiny, 1981; Řezník, Slavnosti sněženek, 1983). Se stejným režisérem spolupracoval ve filmu Vesničko má středisková (1985), kde představoval násilnického a chorobně žárlivého řidiče. V Lutherově pětidílném slovenském seriálu Lékař umírajícího času podle literární předlohy V. Körnera vytvořil hlavní roli Jana Jesenského – Jessenia (1983). Snímek byl 1990 sestříhán do celovečerního filmu Svědek umírajícího času.

V listopadu 1989 patřil k osobnostem československé kultury, které protestovaly proti režimu. Byl spoluzakladatelem Občanského fóra, vystoupil během demonstrací jako řečník. Po revoluci se vrátil do obnoveného Činoherního klubu a začal vyučovat na DAMU. Naposledy, již nemocen, se objevil na filmovém plátně ve Švankmajerově Lekci Faust (1994) ve dvojroli Fausta a Mefistofela, za niž získal posmrtně Českého lva. Krátce po dokončení filmu podlehl rakovině.

Byl třikrát ženatý: s tanečnicí Janou, roz. Lipovskou (* 1942), s herečkou Helenou Č. a s letuškou Ivanou Č. Ze druhého a třetího manželství měl dvě dcery.

D: divadelní role, výběr: A. Camus: Spravedliví; N. Machiavelli: Mandragora, 1965; F. M. Dostojevskij: Zločin a trest; A. Vostrá: Na koho to slovo padne, 1966; H. Pinter: Narozeniny; N. V. Gogol: Revizor, 1967; J. Vostrý: Na ostří nože, 1968; M. Gorkij: Na dně, 1971; J. M. R. Lenz: Vychovatel, 1972; televizní inscenace: Babička, 1971; Dotek motýla, 1973; Ráno budeme moudřejší, 1977; Nikola Šuhaj, loupežník, 1978; Pracka v láhvi, 1978; Portrét, 1982; Bambinot, 1984; Šťastlivec Sulla, 1991; Straty a nálezy, 1975; Lekár umierajúcého času, 1983; Synové a dcery Jakuba Skláře, 1986; Dlouhá míle, 1989; filmové role, výběr: Petr Hudec, Hotel pro cizince, 1966; Ondřej z Vlkova, Údolí včel, 1967; František Černý, Ohlédnutí, 1968; Viktor Chotovický, Adelheid; Einstein, Zabil jsem Einsteina, pánové, 1969; Drsňák, Nahota, 1970; Pavel Malina, Petrolejové lampy; Vili, Smrt černého krále, 1971; Glenar, Morgiana; Slávek, Návraty, 1972; Benda, Motiv pro vraždu (povídka Kapsář), 1974; Vendel, Škaredá dedina, 1975; Anti, Koncert pre pozostalých, 1976; Rub, Súkromná vojna, 1977; Ladan Richter, Past na kachnu; Filbank, Tajemství ocelového města, 1978; Orlando, Poplach v oblacích; Bártl, Diagnóza smrti, 1979; Produkční, Trhák, 1980; De Giorgi, Postřižiny, 1981; Janoušek, Noční jazdci, 1981; Kříž, Upír z Ferratu, 1982; Arcivévoda František Ferdinand d’Este a trestanec Nývlt, Jára Cimrman ležící spící; Černý král, O statečném kováři; Drabík, Putování Jana Amose; Řezník, Slavnosti sněženek; Bimbác, Tři veteráni, 1983; Policejní ředitel, Rozpuštěný a vypuštěný; Fibich, Všichni musí být v pyžamu, 1984; Turek, Vesničko má středisková, 1985; Douda, Krajina s nábytkem; Fanda, Smích se lepí na paty, 1986; Ledvina, Mág, 1987; strýc Karel, Dobří holubi se vracejí; Cyril, Prokletí domu Hajnů, 1988; Venda, Skřivánčí ticho; Truxa, Kainovo znamení, 1989; Grulich, Křížová vazba; Koval, Byli jsme to my?; Jessenius, Svědek umírajícího času, 1990; Rádži Tamil, Obecná škola, 1991; Faust/ Mefistofeles, Lekce Faust, 1994.

L: Tomeš 1, s. 193; MČE 1, s. 770; ČBS, s. 92; FPH 1, s. 67 (se soupisem filmových rolí); J. Skálová, Nevyjasněná úmrtí 5, 2000; M. Fikejz, Český film. Herci a herečky 1, 2006, s. 165n. (se soupisem filmových rolí); J. Vostrý, P. Č.: talent a osud, 1996, 2. vyd. 2004; E. Pilařová, Petr řečený Čepek, 1995; www.cinoherniklub.cz/historie.php.

Redakce