ČEPELA Antonín 5.6.1882-23.2.1919: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 584-585
 
}}
 
}}
 
'''ČEPELA, Antonín''', ''* 5. 6. 1882 Statenice u Prahy, † 23. 2. 1919 Praha, herec''
 
'''ČEPELA, Antonín''', ''* 5. 6. 1882 Statenice u Prahy, † 23. 2. 1919 Praha, herec''

Verze z 13. 10. 2019, 10:41

Antonín ČEPELA
Narození 5.6.1882
Místo narození Statenice u Prahy
Úmrtí 23.2.1919
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 584-585
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44671

ČEPELA, Antonín, * 5. 6. 1882 Statenice u Prahy, † 23. 2. 1919 Praha, herec

Vyučil se malířem písma, ale již během učení ho zcela zaujalo divadlo. Na radu J. Mošny, který v jeho ochotnických výkonech rozeznal budoucí herecký talent, se v sedmnácti letech vydal na dráhu herce kočovných divadelních společností. 1898 zahájil profesionální činnost u společnosti J. Mušky. V krátké době vystřídal další angažmá u E. Zöllnerové, F. Jelínka a A. Janovského, k němuž se vracel i později. Pravděpodobně byl krátce členem i dalších společností, mj. J. Zelinky, F. Šlégra a M. Kozlanské. 1906 ho angažoval Antoš J. Frýda pro svůj soubor působící v Národním divadle v Brně. Angažmá bylo pro jeho vývoj zvláště důležité, neboť mu poskytlo možnost ztvárnit řadu dobrých činoherních i operetních rolí před náročným brněnským publikem. Po odchodu od ředitele Frýdy přešel k A. Janovskému, poté 1911/12 působil v pražském divadle Deklarace, které si pro svůj soubor pronajala M. Zieglerová. Po jeho rozpuštění se vrátil k A. Janovskému do Ostravy. 1913 se Č. stal členem činohry Národního divadla v Praze, kde zůstal až do své smrti. V době, kdy hrál v ND, se věnoval i loutkovému divadlu, od 1918 jako člen Umělecké loutkové scény, založené Liběnou Odstrčilovou, Č. hereckou kolegyní z Národního divadla. Zemřel náhle na zápal plic, byl pochován ve Vršovicích.

Hereckou dráhu začínal především rolemi mladíků a milovníků, obsazován však byl i do rolí starších i starých mužů, v nichž prokázal schopnost charakterizační diferenciace. Č. fyzické předpoklady (malá postava, dobrácký kulatý obličej a výrazné oči) ho předurčovaly pro obor charakterní komiky, v němž jak v činohře, tak v operetě i pantomimě uplatňoval svou temperamentní letoru, pohybovou hbitost, smysl pro dobrosrdečný humor. V široké škále jeho rolí dominovaly zejména drobné postavy různých čiperných sluhů a učedníků (1908 Lokaj James ve Wildově Ideálním manželu, 1915 Petr v Shakespearově Romeovi a Julii, 1916 Filip v Tylově Pražském flamendrovi), rázovitých venkovanů (1907 Klásek v Jiráskově Lucerně, 1913 Pastevec v Kvapilově Princezně Pampelišce), osobitě pojatých měšťanů (1916 Kofránek v Štolbově Vodním družstvu, 1917 Sadílek v Štechově Třetím zvonění, 1908 a 1913 Bobčinskij v Gogolově Revizoru). V ND mu J. Kvapil poskytl příležitost vytvořit v shakespearovských inscenacích v řadě menších či zcela malých postav pozoruhodně vyzrálé výkony. Patřily k nim zejména tlustý dobrák Grumio v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Hrobník v Hamletovi, Prubík v Jak se vám líbí či Kalina v komedii Mnoho povyku pro nic. Výrazným úspěchem byl i jeho Václav David ve Štechově veselohře David a Goliáš (1915). Svým hereckým uměním vytvářel Č. na jevišti postavy, jejichž směšnost, malost či pochybení ztvárňoval bez zbytečného karikování a zveličování s hlubokým pochopením pro lidskost. Jednou z posledních rolí, v nichž svým dobrosrdečným humorem diváky nadchnul, byl Kašpárek v Maškově pohádkové veselohře Kašpárkova maminka (1919), kterého vytvořil po boku M. Hübnerové.

D: další role: 1906: Krištof Dubgeon, G. B. Shaw, Pekelník; Vinaigre, týž, Madame Sans-Gêne; 1907: Bastien, V. Sardou, Cyprienna; Ojíř z Lomnice, J. Hilbert, Falkenštejn; Kromov, F. Lehár, Veselá vdova; Lancelot Gobbo, W. Shakespeare, Kupec benátský; 1908: Gauderic, M. Donnay, Milenci; 1911: Bláha, L. Stroupežnický, Naši furianti; 1913: Henrich, L. Holberg, Konvář politik; 1914: Bartoloměj Pecka, F. F. Šamberk, Jedenácté přikázání; Kozichlup, Beaumarchais, Figarova svatba; Strachota, K. S. Macháček, Ženichové; Bernardin, W. Shakespeare, Věta za větu; 1915: Václav Kostečka, K. Želenský, Tažní ptáci; Rychtář Matouš, F. A. Šubert, Jan Výrava; 1916: Vodník Michal, A. Jirásek, Lucerna; 1917: Daniel z Mrakotína, A. Jirásek, Kolébka; Petr Dubský, L. Stroupežnický, Naši furianti; 1918: Malý tlustý pianista, E. Dohnányi, Závoj Pierotčin; Klíčník, J. Hilbert, Falkenštejn; 1919: Tomáš, J. Mahen, Nebe, peklo, ráj…

L: F. P., Národní divadlo, in: Zlatá Praha 29, 1913, s. 612; H. Jelínek, Divadlo, in: Lumír 41, 1913, s. 233; K. Kamínek, Činohra, in: Divadlo 12, 1913/14, s. 8; J. Kodíček, A. Č. mrtev, in: Tribuna 25. 2. 1919; M. Laudová, Pod čarou, in: Venkov 1. 3. 1919; L. Odstrčilová, Za A. Č., in: Loutkář 4, 1919/20, s. 46n.; V. Tille, Činohra ND od roku 1900 do převratu, 1935, s. 25; J. Knap, Umělcové na pouti¸ 1961, s. 189; J. Vodák, Tváře českých herců, 1967, s. 197; O. Spalová, Sága rodu Budilova, 1978, s. 310; ND a jeho předchůdci, s. 65n. (se soupisem rolí).

Alice Dubská