ČEP Jan 31.12.1902-25.1.1974: Porovnání verzí

Verze z 26. 11. 2016, 16:55

Jan ČEP
Narození	31.12.1902
Místo narození	Myslechovice (Litovel)
Úmrtí	25.1.1974
Místo úmrtí	Paříž (Francie)
Povolání	63- Spisovatel 64- Překladatel
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44665

ČEP, Jan, * 31. 12. 1902 Myslechovice (Litovel), † 25. 1. 1974 Paříž (Francie), publicista, spisovatel, překladatel, redaktor

Narodil se jako prvorozený syn chalupníka a truhláře Jana Č. (1874–1930) a Žofi e, roz. Vyplakalové (1879–1963). Z jeho deseti sourozenců tři zemřeli brzy po narození, bratr Václav Č. (1908–1985) se stal překladatelem z italštiny, francouzštiny a španělštiny. V Cholině vychodil obecnou školu, pak studoval na reálném gymnáziu v Litovli. Pod vlivem učitele básníka, dramatika a překladatele E. Stoklase začal publikovat první příspěvky v příloze ostravských Moravskoslezských novin, redigovaných V. Martínkem. Maturoval 1922. Odešel do Prahy, kde studoval na filozofické fakultě češtinu, francouzštinu a angličtinu (navštěvoval Mathesiův anglický seminář). Jistou dobu bydlel na Hlávkově koleji s básníkem V. Závadou. V létě 1923 podnikl první cestu za hranice a napsal z ní reportáž Dojmy z Anglie (vyd. 2007). Studia nedokončil, po první státní zkoušce se v září 1926 nastěhoval k vydavateli J. Florianovi ve Staré Říši, a do května 1927 mu pomáhal v nakladatelské činnosti. 1927 se vrátil do Prahy a působil několik let jako lektor v nakladatelstvích Melantrich a Symposion a přispíval do časopisu Hovory o knihách. Pak se stal spisovatelem a překladatelem z povolání. Cestoval po západní a jižní Evropě, zvláště po Francii, kde byl poprvé 1928, a navázal přátelství s katolickými básníky, mj. s G. Bernanosem. Za války se věnoval spisovatelské a překladatelské práci a žil v rodišti. 1945 pobýval v Praze, 1947 v Itálii. Mezi jeho nejbližší přátele patřili B. Fučík, F. Hrubín, J. Zahradníček. Po 1945 působil jako redaktor nakladatelství Vyšehrad. Pro osobní kontakty s předními zahraničními básníky a spisovateli své doby, vedle G. Bernanose s P. Claudelem, H. Pourratem, G. Greenem aj., které měl před 1948, se o něho začala zajímat Státní bezpečnost. 15. 8. 1948 odešel Č. přes Bavorsko do emigrace do Paříže. Jeho dílo bylo v Československu poté zařazeno mezi nežádoucí literaturu. Na podzim 1951 nastoupil v redakci českého vysílání Radia Svobodná Evropa v Mnichově a pracoval tam až do penzionování 1955 jako komentátor (po této době byl jeho pařížským kulturním dopisovatelem a posléze volným spolupracovníkem). V Mnichově se 1954 oženil s dcerou již zemřelého francouzského literárního historika a kritika Charlese du Bos. Z manželství s Primerose du Bos (1919–1985) se narodila dvojčata Jean a Claire Cep (* 1955). Pohřben byl v Celle-St. Cloud u Paříže v hrobce manželčiny rodiny.

Náležel mezi přední představitele české prózy 30. let s katolickou orientací. Ke krystalizaci jeho monotematické prózy dopomohli autoři, které překládal z francouzštiny, angličtiny, němčiny, španělštiny, zejména M. Baring (Šálení času), W. H. Hudson (Purpurová země), R. L. Stevenson (Poklad na ostrově, Černý šíp), H. Pourrat (Kašpar z hor), G. Bernanos (Odpadlík, Přetvářka a radost), H. Balzac (Venkovský lékař), S. Anderson (Smutní trubači) aj. Do české literatury vstoupil 1926 prvotinou Dvojí domov, která tematicky předznamenala jeho další tvorbu. Hraničním datem v Č. díle se stalo jeho narození v poslední den roku jako mezník rozkolísané nezměnitelné minulosti a nejisté budoucnosti, predestinující vratkou rovnováhu autorovy celoživotní existence a jeho dvojího domova. Prožitek dvojího domova byl základním momentem Č. tvorby. Chápal ho jako pouhý obraz a podobenství, přičemž pravá realita a skutečný domov člověka jsou na věčnosti a lidský život je cestou mezi těmito dvěma domovy. Dalším tématem Č. próz se stalo poutnictví a úzkost z neopakovatelnosti každého lidského skutku. Do svých děl vnášel základní křesťanské hodnoty, otázky o životě a budoucnosti, času a věčnosti, zoufalství a naději. Inspiračním zdrojem mu bylo samo křesťanství, v beletrii se soustředil na údobí dětství, smrt a záblesky věčnosti. V knihách Zeměžluč (1931), Letnice (1932), Děravý plášť (1934) ukázal závislost lidských cest na skrytém působení lásky. Sepětí s aktuální přítomností přinesla kniha povídek Modrá a zlatá (1938), ve vrcholném období se Č. dobral nové syntézy dosavadních zkušeností (Tvář pod pavučinou, 1941, Polní tráva, 1946). Hrdiny stavěl zpravidla před jedinou základní otázku, nakolik splnili svůj úkol na zemi a co mohou předložit božímu milosrdenství. Odpověď spatřoval v hrdinově objevu vlastního poslání uvnitř lidské a zvláště rodové pospolitosti. V době předexilové psal nejvíce povídky, povídkový ráz měly i rozsáhlé prózy zachycující celý hrdinův život uplývající rovnoměrně v každodenních starostech i radostech, a zabýval se osudy prostých vesničanů či intelektuálů pocházejících z venkova. V hodnotách rodiny, Boha a domova nalézal odpověď na odcizení a ztrátu jistot moderního člověka. Přitom vyzvedával venkov jako poslední zdroj zbožnosti a zdůrazňoval univerzálnost středověku jako ideového modelu pro současnost. Č. tvorba byla katolickými tvůrci považována za vrchol moderní české prózy. V exilu rezignoval na žánr povídky a věnoval pozornost spíše eseji. Motiv smrti, který prostupoval celým Č. dílem, nabyl v době emigrace nové esteticko-mravní funkce. První v exilu vydanou prózou byli Cikáni (Mnichov 1953). Kniha původně napsaná ve francouzštině a otiskovaná v časopisu Terre Humaine byla přeložena do italštiny a angličtiny a vyšla nákladem Sdružení československých politických uprchlíků v Německu. Řadu děl publikoval v Římě. Z překladů po 1948 vydal jen text a komentář Svaté obrázky české P. Claudela (Řím 1958).

Č. tvorba byla oceněna 1931 cenou země moravsko-slezské, 1932 první cenou České akademie věd a umění, 1935 cenou nakladatelství Melantrich, 1941 Národní cenou. Č. byl členem Syndikátu českých spisovatelů. 1969 připravovaný výbor jeho esejů a reedice próz Modrá a zlatá byly zakázány.

Velikost Č. literárního přínosu nebyla v oblasti tematické, ale ve způsobu reflexe skutečnosti a v práci s jazykem. Dílo patří dnes k nejvýznamnějším z české novodobé prózy.

D: soupis in: SČS 1, s. 100n.; LČL 1, s. 435n.; Spisy J. Č. 1947–48, 4 sv.; Sebrané spisy J. Č. (1981–83, 6 sv. v samizdatu); A. Kratochvíl (ed.), …za ostnatými dráty a minovými poli…, Mnichov – Brno, 1993.

L: Kulturní adresář ČSR 1936; nekrolog: P. T. – J. D., Za J. Č., in: Svědectví 12, 1974, č. 47; LČL 1, s. 435n.; M. Trávníček, J. Č. Jednota života a díla, in: Lidové noviny 29. 12. 1990; týž, Pouť a vyhnanství. Život a dílo J. Č., 1996; J. Med, Básník jitřního zraku, in: List pro literaturu, 1990, č. 4; Poutník na zemi, in: Telegraf 7. 8. 1993; Znovuobjevený J. Č. byl básníkem dvojího domova, in: Hanácké noviny 3. 3. 1998; Slovník českých spisovatelů, 2000, s. 133; M. Navrátilová, Obraz rodného kraje v díle spisovatele J. Č., dipl. práce, FF UK Praha, 2005; Slovník zakázaných českých spisovatelů, Toronto 1982 (kde další literatura); Tomeš 1, s. 193; P. Komenda, J. Č. and Thimotheus Vodička: Two lines in Czech catholic thinking, in: Studia Moravica 1, 2004, s. 213–219; J. Skládal, Kde se vzal J. Č. Vzpomínky, pohledy a postřehy z rodinného prostředí, 2006; M. Bauer, J. Č. ve vzpomínkách své rodiny, 2006.

P: Biografický archiv ÚČL Praha.

Marcella Husová