Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky ČERMÁK Bohumil 18.12.1870-24.2.1921

{{Infobox - osoba
| jméno = Bohumil ČERMÁK
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 18.12.1870
| místo narození = Plzeň
| datum úmrtí = 24.2.1921
| místo úmrtí = Sète (Francie)
| povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
68- Redaktor nebo žurnalista

| jiná jména = 
}}
'''ČERMÁK, Bohumil''', ''* 18. 12. 1870 Plzeň, † 24. 2. 1921 Sète (Francie), obchodní a průmyslový manažer, politik, diplomat, účastník 1. odboje''

Pocházel z rodiny kloboučníka. 1887 absolvoval německou
reálku v Plzni a 1888–89 studoval jako externista na orientální
(pozdější konzulární) akademii ve Vídni. Od mládí projevoval
mimořádné jazykové nadání a postupně ovládl deset
řečí. Koncem 80. let pracoval jako korespondent ve Škodových závodech v Plzni. 1890 odešel na praxi do západní Evropy; působil u několika firem v Nizozemsku a Belgii, kde se
zvláště úspěšně uplatnil v obchodním styku s Ruskem, kam
opakovaně zajížděl k jednáním. Pro dobrou znalost ruských
poměrů byl přijat do služeb firmy Josef Tinchan et Conzales
v Antverpách, jež ho 1902 jmenovala prokuristou a 1907 administrativním
ředitelem svého pobočného závodu, továrny
na doutníky La Habanera v Petrohradě. Během krátké doby
se mu podařilo pozvednout předtím upadající podnik, vyvést
z dluhů a zajistit jeho další prosperitu; přitom sjednal a uzavřel
výhodné dohody s konkurenty. Později mu mateřská firma
svěřila i vedení svých naftových vrtů na Kavkaze. 1909
se Č. stal ruským občanem a byl jmenován poradcem v tabákovém
oddělení ruského ministerstva zemědělství. Získal
značné hmotné prostředky, které mu umožnily sbírat ruské
starožitnosti a umělecké památky. V důsledku podnikatelských
úspěchů i své inteligence a taktu nabyl vlivného postavení
v elitní petrohradské společnosti. Zároveň se účastnil
života české krajanské kolonie v Petrohradě a stal se členem
výboru tamního Českého výpomocného spolku.

Po vypuknutí první světové války byl 1914 zvolen předsedou
Komitétu pro pomoc obětem války, který měl jednak pomáhat
Čechům s rakousko-uherským občanstvím proti perzekuci
ze strany ruských úřadů, jednak organizovat zahraniční
odboj. Podílel se na formulaci memoranda českých krajanů
ruské vládě z druhé poloviny srpna 1914 i na formování první
československé vojenské jednotky na Rusi, České družiny,
a snažil se o sjednocení a koordinaci aktivit českých krajanských
spolků v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě a Varšavě. Spolu
s J. Klecandou a B. Pavlů reprezentoval tzv. petrohradský
směr českého zahraničního odboje na Rusi; od počátku zastával
názor, že v boji za osvobození českých zemí, respektive
za samostatný stát se nelze jednostranně orientovat na Rusko,
neboť jde o věc celé Dohody a celého českého národa.
V březnu 1915 přispěl k ustavení Svazu českých spolků na
Rusi a byl zvolen předsedou jeho správy; tuto funkci zastával
do dubna 1916, kdy vedení Svazu převzalo kyjevské krajanské
centrum. Zároveň začal vydávat časopis ''Čechoslovák'', do
něhož také psal a který – podobně jako činnost Svazu – významně
finančně dotoval z vlastních prostředků. V červenci
1915 podpořil zahraniční akci T. G. Masaryka a v říjnu 1915
se stal členem Českého komitétu zahraničního. Snažil se překonávat
nejednotnost v českém odbojovém táboře v Rusku
i nesnáze vyplývající z ruských poměrů. 1916–17 hájil jednotu
českého odboje pod vedením pařížské Národní rady československé
proti separátní rusofilské akci J. Düricha. V březnu
1917 byl jmenován zplnomocněncem Národní rady v Rusku
a v květnu 1917 zvolen místopředsedou Odbočky Národní
rady československé v Rusku; v následujících měsících úzce
spolupracoval s T. G. Masarykem v době jeho ruského pobytu.
V březnu 1918 přesídlil s Odbočkou Národní rady do
Moskvy, kde zahájil jednání se sovětskou vládou o odchodu
československého vojska z Ruska do Francie. 21. 5. 1918 byl
spolu s druhým místopředsedou Odbočky P. Maxou zatčen
a do počátku prosince 1918 vězněn nejprve v taganské, posléze
v butyrské věznici; v žaláři pracoval na mluvnici ruského
jazyka pro Čechy a Slováky. V důsledku intervence vlád
dohodových mocností byl 4. 12. 1918 propuštěn, koncem
prosince odjel přes Petrohrad do vlasti a 15. 1. 1919 dorazil
do Prahy.

Působil 1919–20 jako první československý vyslanec v Rumunsku,
kde připravil půdu pro uzavření Malé dohody.
Úspěšně hájil hospodářské zájmy ČSR a zvláštní péči věnoval
krajanům. Rozčarován praktikami části československých
hospodářských kruhů rezignoval v létě 1920 na svůj úřad.
Poté žil několik měsíců v Praze, kde začal psát memoáry z válečné
doby. Koncem ledna 1921 odjel do Belgie projednat
návrat do služeb společnosti, u níž předtím působil v Rusku,
a odtud na francouzskou Riviéru, kde v přístavu Sète náhle
zemřel. V březnu 1921 byl pohřben v Plzni.

Na okraji podnikatelských a politicko-organizačních aktivit
se věnoval též práci filologické: za války vydal letákovou příručku
ruštiny pro zajatce a v časopise ''Čechoslovák'' uveřejnil
řadu kapitol o výslovnosti ruského jazyka.

'''L:''' MSN 1, s. 995; OSND 1/2, s. 1029; Tomeš 1, s. 196; Kolář Elity, s. 35;
J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–18,
1993, s. 21n.; J. Kudela, B. Č. Předseda československé revoluční organisace
v Rusku, 1930.

Josef Tomeš

[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]]
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]

[[Kategorie:1870]]
[[Kategorie:Plzeň]]
[[Kategorie:1921]]
[[Kategorie:Sète]]