ČERMÁK Bohumil 18.12.1870-24.2.1921: Porovnání verzí
(ČERMÁK_Bohumil_Václav_17.12.1870-27.2.1921) |
|||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
− | | jméno = Bohumil | + | | jméno = Bohumil ČERMÁK |
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
− | | datum narození = | + | | datum narození = 18.12.1870 |
| místo narození = Plzeň | | místo narození = Plzeň | ||
− | | datum úmrtí = | + | | datum úmrtí = 24.2.1921 |
− | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Sète (Francie) |
| povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ | | povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ | ||
68- Redaktor nebo žurnalista | 68- Redaktor nebo žurnalista | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | '''ČERMÁK, Bohumil''', ''* 18. 12. 1870 Plzeň, † 24. 2. 1921 Sète (Francie), obchodní a průmyslový manažer, politik, diplomat, účastník 1. odboje'' | ||
+ | |||
+ | Pocházel z rodiny kloboučníka. 1887 absolvoval německou | ||
+ | reálku v Plzni a 1888–89 studoval jako externista na orientální | ||
+ | (pozdější konzulární) akademii ve Vídni. Od mládí projevoval | ||
+ | mimořádné jazykové nadání a postupně ovládl deset | ||
+ | řečí. Koncem 80. let pracoval jako korespondent ve Škodových závodech v Plzni. 1890 odešel na praxi do západní Evropy; působil u několika fi rem v Nizozemsku a Belgii, kde se | ||
+ | zvláště úspěšně uplatnil v obchodním styku s Ruskem, kam | ||
+ | opakovaně zajížděl k jednáním. Pro dobrou znalost ruských | ||
+ | poměrů byl přijat do služeb firmy Josef Tinchan et Conzales | ||
+ | v Antverpách, jež ho 1902 jmenovala prokuristou a 1907 administrativním | ||
+ | ředitelem svého pobočného závodu, továrny | ||
+ | na doutníky La Habanera v Petrohradě. Během krátké doby | ||
+ | se mu podařilo pozvednout předtím upadající podnik, vyvést | ||
+ | z dluhů a zajistit jeho další prosperitu; přitom sjednal a uzavřel | ||
+ | výhodné dohody s konkurenty. Později mu mateřská firma | ||
+ | svěřila i vedení svých naftových vrtů na Kavkaze. 1909 | ||
+ | se Č. stal ruským občanem a byl jmenován poradcem v tabákovém | ||
+ | oddělení ruského ministerstva zemědělství. Získal | ||
+ | značné hmotné prostředky, které mu umožnily sbírat ruské | ||
+ | starožitnosti a umělecké památky. V důsledku podnikatelských | ||
+ | úspěchů i své inteligence a taktu nabyl vlivného postavení | ||
+ | v elitní petrohradské společnosti. Zároveň se účastnil | ||
+ | života české krajanské kolonie v Petrohradě a stal se členem | ||
+ | výboru tamního Českého výpomocného spolku. | ||
+ | |||
+ | Po vypuknutí první světové války byl 1914 zvolen předsedou | ||
+ | Komitétu pro pomoc obětem války, který měl jednak pomáhat | ||
+ | Čechům s rakousko-uherským občanstvím proti perzekuci | ||
+ | ze strany ruských úřadů, jednak organizovat zahraniční | ||
+ | odboj. Podílel se na formulaci memoranda českých krajanů | ||
+ | ruské vládě z druhé poloviny srpna 1914 i na formování první | ||
+ | československé vojenské jednotky na Rusi, České družiny, | ||
+ | a snažil se o sjednocení a koordinaci aktivit českých krajanských | ||
+ | spolků v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě a Varšavě. Spolu | ||
+ | s J. Klecandou a B. Pavlů reprezentoval tzv. petrohradský | ||
+ | směr českého zahraničního odboje na Rusi; od počátku zastával | ||
+ | názor, že v boji za osvobození českých zemí, respektive | ||
+ | za samostatný stát se nelze jednostranně orientovat na Rusko, | ||
+ | neboť jde o věc celé Dohody a celého českého národa. | ||
+ | V březnu 1915 přispěl k ustavení Svazu českých spolků na | ||
+ | Rusi a byl zvolen předsedou jeho správy; tuto funkci zastával | ||
+ | do dubna 1916, kdy vedení Svazu převzalo kyjevské krajanské | ||
+ | centrum. Zároveň začal vydávat časopis ''Čechoslovák'', do | ||
+ | něhož také psal a který – podobně jako činnost Svazu – významně | ||
+ | finančně dotoval z vlastních prostředků. V červenci | ||
+ | 1915 podpořil zahraniční akci T. G. Masaryka a v říjnu 1915 | ||
+ | se stal členem Českého komitétu zahraničního. Snažil se překonávat | ||
+ | nejednotnost v českém odbojovém táboře v Rusku | ||
+ | i nesnáze vyplývající z ruských poměrů. 1916–17 hájil jednotu | ||
+ | českého odboje pod vedením pařížské Národní rady československé | ||
+ | proti separátní rusofilské akci J. Düricha. V březnu | ||
+ | 1917 byl jmenován zplnomocněncem Národní rady v Rusku | ||
+ | a v květnu 1917 zvolen místopředsedou Odbočky Národní | ||
+ | rady československé v Rusku; v následujících měsících úzce | ||
+ | spolupracoval s T. G. Masarykem v době jeho ruského pobytu. | ||
+ | V březnu 1918 přesídlil s Odbočkou Národní rady do | ||
+ | Moskvy, kde zahájil jednání se sovětskou vládou o odchodu | ||
+ | československého vojska z Ruska do Francie. 21. 5. 1918 byl | ||
+ | spolu s druhým místopředsedou Odbočky P. Maxou zatčen | ||
+ | a do počátku prosince 1918 vězněn nejprve v taganské, posléze | ||
+ | v butyrské věznici; v žaláři pracoval na mluvnici ruského | ||
+ | jazyka pro Čechy a Slováky. V důsledku intervence vlád | ||
+ | dohodových mocností byl 4. 12. 1918 propuštěn, koncem | ||
+ | prosince odjel přes Petrohrad do vlasti a 15. 1. 1919 dorazil | ||
+ | do Prahy. | ||
+ | |||
+ | Působil 1919–20 jako první československý vyslanec v Rumunsku, | ||
+ | kde připravil půdu pro uzavření Malé dohody. | ||
+ | Úspěšně hájil hospodářské zájmy ČSR a zvláštní péči věnoval | ||
+ | krajanům. Rozčarován praktikami části československých | ||
+ | hospodářských kruhů rezignoval v létě 1920 na svůj úřad. | ||
+ | Poté žil několik měsíců v Praze, kde začal psát memoáry z válečné | ||
+ | doby. Koncem ledna 1921 odjel do Belgie projednat | ||
+ | návrat do služeb společnosti, u níž předtím působil v Rusku, | ||
+ | a odtud na francouzskou Riviéru, kde v přístavu Sète náhle | ||
+ | zemřel. V březnu 1921 byl pohřben v Plzni. | ||
+ | |||
+ | Na okraji podnikatelských a politicko-organizačních aktivit | ||
+ | se věnoval též práci filologické: za války vydal letákovou příručku | ||
+ | ruštiny pro zajatce a v časopise ''Čechoslovák'' uveřejnil | ||
+ | řadu kapitol o výslovnosti ruského jazyka. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' MSN 1, s. 995; OSND 1/2, s. 1029; Tomeš 1, s. 196; Kolář Elity, s. 35; | ||
+ | J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–18, | ||
+ | 1993, s. 21n.; J. Kudela, B. Č. Předseda československé revoluční organisace | ||
+ | v Rusku, 1930. | ||
+ | |||
+ | Josef Tomeš | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]] | [[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]] | ||
Řádka 21: | Řádka 108: | ||
[[Kategorie:Plzeň]] | [[Kategorie:Plzeň]] | ||
[[Kategorie:1921]] | [[Kategorie:1921]] | ||
− | [[Kategorie: | + | [[Kategorie:Sète]] |
Verze z 29. 11. 2016, 17:51
Bohumil ČERMÁK | |
Narození | 18.12.1870 |
---|---|
Místo narození | Plzeň |
Úmrtí | 24.2.1921 |
Místo úmrtí | Sète (Francie) |
Povolání |
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 68- Redaktor nebo žurnalista |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44695 |
ČERMÁK, Bohumil, * 18. 12. 1870 Plzeň, † 24. 2. 1921 Sète (Francie), obchodní a průmyslový manažer, politik, diplomat, účastník 1. odboje
Pocházel z rodiny kloboučníka. 1887 absolvoval německou reálku v Plzni a 1888–89 studoval jako externista na orientální (pozdější konzulární) akademii ve Vídni. Od mládí projevoval mimořádné jazykové nadání a postupně ovládl deset řečí. Koncem 80. let pracoval jako korespondent ve Škodových závodech v Plzni. 1890 odešel na praxi do západní Evropy; působil u několika fi rem v Nizozemsku a Belgii, kde se zvláště úspěšně uplatnil v obchodním styku s Ruskem, kam opakovaně zajížděl k jednáním. Pro dobrou znalost ruských poměrů byl přijat do služeb firmy Josef Tinchan et Conzales v Antverpách, jež ho 1902 jmenovala prokuristou a 1907 administrativním ředitelem svého pobočného závodu, továrny na doutníky La Habanera v Petrohradě. Během krátké doby se mu podařilo pozvednout předtím upadající podnik, vyvést z dluhů a zajistit jeho další prosperitu; přitom sjednal a uzavřel výhodné dohody s konkurenty. Později mu mateřská firma svěřila i vedení svých naftových vrtů na Kavkaze. 1909 se Č. stal ruským občanem a byl jmenován poradcem v tabákovém oddělení ruského ministerstva zemědělství. Získal značné hmotné prostředky, které mu umožnily sbírat ruské starožitnosti a umělecké památky. V důsledku podnikatelských úspěchů i své inteligence a taktu nabyl vlivného postavení v elitní petrohradské společnosti. Zároveň se účastnil života české krajanské kolonie v Petrohradě a stal se členem výboru tamního Českého výpomocného spolku.
Po vypuknutí první světové války byl 1914 zvolen předsedou Komitétu pro pomoc obětem války, který měl jednak pomáhat Čechům s rakousko-uherským občanstvím proti perzekuci ze strany ruských úřadů, jednak organizovat zahraniční odboj. Podílel se na formulaci memoranda českých krajanů ruské vládě z druhé poloviny srpna 1914 i na formování první československé vojenské jednotky na Rusi, České družiny, a snažil se o sjednocení a koordinaci aktivit českých krajanských spolků v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě a Varšavě. Spolu s J. Klecandou a B. Pavlů reprezentoval tzv. petrohradský směr českého zahraničního odboje na Rusi; od počátku zastával názor, že v boji za osvobození českých zemí, respektive za samostatný stát se nelze jednostranně orientovat na Rusko, neboť jde o věc celé Dohody a celého českého národa. V březnu 1915 přispěl k ustavení Svazu českých spolků na Rusi a byl zvolen předsedou jeho správy; tuto funkci zastával do dubna 1916, kdy vedení Svazu převzalo kyjevské krajanské centrum. Zároveň začal vydávat časopis Čechoslovák, do něhož také psal a který – podobně jako činnost Svazu – významně finančně dotoval z vlastních prostředků. V červenci 1915 podpořil zahraniční akci T. G. Masaryka a v říjnu 1915 se stal členem Českého komitétu zahraničního. Snažil se překonávat nejednotnost v českém odbojovém táboře v Rusku i nesnáze vyplývající z ruských poměrů. 1916–17 hájil jednotu českého odboje pod vedením pařížské Národní rady československé proti separátní rusofilské akci J. Düricha. V březnu 1917 byl jmenován zplnomocněncem Národní rady v Rusku a v květnu 1917 zvolen místopředsedou Odbočky Národní rady československé v Rusku; v následujících měsících úzce spolupracoval s T. G. Masarykem v době jeho ruského pobytu. V březnu 1918 přesídlil s Odbočkou Národní rady do Moskvy, kde zahájil jednání se sovětskou vládou o odchodu československého vojska z Ruska do Francie. 21. 5. 1918 byl spolu s druhým místopředsedou Odbočky P. Maxou zatčen a do počátku prosince 1918 vězněn nejprve v taganské, posléze v butyrské věznici; v žaláři pracoval na mluvnici ruského jazyka pro Čechy a Slováky. V důsledku intervence vlád dohodových mocností byl 4. 12. 1918 propuštěn, koncem prosince odjel přes Petrohrad do vlasti a 15. 1. 1919 dorazil do Prahy.
Působil 1919–20 jako první československý vyslanec v Rumunsku, kde připravil půdu pro uzavření Malé dohody. Úspěšně hájil hospodářské zájmy ČSR a zvláštní péči věnoval krajanům. Rozčarován praktikami části československých hospodářských kruhů rezignoval v létě 1920 na svůj úřad. Poté žil několik měsíců v Praze, kde začal psát memoáry z válečné doby. Koncem ledna 1921 odjel do Belgie projednat návrat do služeb společnosti, u níž předtím působil v Rusku, a odtud na francouzskou Riviéru, kde v přístavu Sète náhle zemřel. V březnu 1921 byl pohřben v Plzni.
Na okraji podnikatelských a politicko-organizačních aktivit se věnoval též práci filologické: za války vydal letákovou příručku ruštiny pro zajatce a v časopise Čechoslovák uveřejnil řadu kapitol o výslovnosti ruského jazyka.
L: MSN 1, s. 995; OSND 1/2, s. 1029; Tomeš 1, s. 196; Kolář Elity, s. 35; J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–18, 1993, s. 21n.; J. Kudela, B. Č. Předseda československé revoluční organisace v Rusku, 1930.
Josef Tomeš