Verze z 29. 11. 2016, 16:53, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky) (Holoubková přesunul stránku ČERMÁK Bohumil Václav 17.12.1870-27.2.1921 na ČERMÁK Bohumil 18.12.1870-24.2.1921 bez založení přesměrování)

ČERMÁK Bohumil 18.12.1870-24.2.1921

Z Personal
Bohumil ČERMÁK
Narození 18.12.1870
Místo narození Plzeň
Úmrtí 24.2.1921
Místo úmrtí Sète (Francie)
Povolání

42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

68- Redaktor nebo žurnalista
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44695

ČERMÁK, Bohumil, * 18. 12. 1870 Plzeň, † 24. 2. 1921 Sète (Francie), obchodní a průmyslový manažer, politik, diplomat, účastník 1. odboje

Pocházel z rodiny kloboučníka. 1887 absolvoval německou reálku v Plzni a 1888–89 studoval jako externista na orientální (pozdější konzulární) akademii ve Vídni. Od mládí projevoval mimořádné jazykové nadání a postupně ovládl deset řečí. Koncem 80. let pracoval jako korespondent ve Škodových závodech v Plzni. 1890 odešel na praxi do západní Evropy; působil u několika firem v Nizozemsku a Belgii, kde se zvláště úspěšně uplatnil v obchodním styku s Ruskem, kam opakovaně zajížděl k jednáním. Pro dobrou znalost ruských poměrů byl přijat do služeb firmy Josef Tinchan et Conzales v Antverpách, jež ho 1902 jmenovala prokuristou a 1907 administrativním ředitelem svého pobočného závodu, továrny na doutníky La Habanera v Petrohradě. Během krátké doby se mu podařilo pozvednout předtím upadající podnik, vyvést z dluhů a zajistit jeho další prosperitu; přitom sjednal a uzavřel výhodné dohody s konkurenty. Později mu mateřská firma svěřila i vedení svých naftových vrtů na Kavkaze. 1909 se Č. stal ruským občanem a byl jmenován poradcem v tabákovém oddělení ruského ministerstva zemědělství. Získal značné hmotné prostředky, které mu umožnily sbírat ruské starožitnosti a umělecké památky. V důsledku podnikatelských úspěchů i své inteligence a taktu nabyl vlivného postavení v elitní petrohradské společnosti. Zároveň se účastnil života české krajanské kolonie v Petrohradě a stal se členem výboru tamního Českého výpomocného spolku.

Po vypuknutí první světové války byl 1914 zvolen předsedou Komitétu pro pomoc obětem války, který měl jednak pomáhat Čechům s rakousko-uherským občanstvím proti perzekuci ze strany ruských úřadů, jednak organizovat zahraniční odboj. Podílel se na formulaci memoranda českých krajanů ruské vládě z druhé poloviny srpna 1914 i na formování první československé vojenské jednotky na Rusi, České družiny, a snažil se o sjednocení a koordinaci aktivit českých krajanských spolků v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě a Varšavě. Spolu s J. Klecandou a B. Pavlů reprezentoval tzv. petrohradský směr českého zahraničního odboje na Rusi; od počátku zastával názor, že v boji za osvobození českých zemí, respektive za samostatný stát se nelze jednostranně orientovat na Rusko, neboť jde o věc celé Dohody a celého českého národa. V březnu 1915 přispěl k ustavení Svazu českých spolků na Rusi a byl zvolen předsedou jeho správy; tuto funkci zastával do dubna 1916, kdy vedení Svazu převzalo kyjevské krajanské centrum. Zároveň začal vydávat časopis Čechoslovák, do něhož také psal a který – podobně jako činnost Svazu – významně finančně dotoval z vlastních prostředků. V červenci 1915 podpořil zahraniční akci T. G. Masaryka a v říjnu 1915 se stal členem Českého komitétu zahraničního. Snažil se překonávat nejednotnost v českém odbojovém táboře v Rusku i nesnáze vyplývající z ruských poměrů. 1916–17 hájil jednotu českého odboje pod vedením pařížské Národní rady československé proti separátní rusofilské akci J. Düricha. V březnu 1917 byl jmenován zplnomocněncem Národní rady v Rusku a v květnu 1917 zvolen místopředsedou Odbočky Národní rady československé v Rusku; v následujících měsících úzce spolupracoval s T. G. Masarykem v době jeho ruského pobytu. V březnu 1918 přesídlil s Odbočkou Národní rady do Moskvy, kde zahájil jednání se sovětskou vládou o odchodu československého vojska z Ruska do Francie. 21. 5. 1918 byl spolu s druhým místopředsedou Odbočky P. Maxou zatčen a do počátku prosince 1918 vězněn nejprve v taganské, posléze v butyrské věznici; v žaláři pracoval na mluvnici ruského jazyka pro Čechy a Slováky. V důsledku intervence vlád dohodových mocností byl 4. 12. 1918 propuštěn, koncem prosince odjel přes Petrohrad do vlasti a 15. 1. 1919 dorazil do Prahy.

Působil 1919–20 jako první československý vyslanec v Rumunsku, kde připravil půdu pro uzavření Malé dohody. Úspěšně hájil hospodářské zájmy ČSR a zvláštní péči věnoval krajanům. Rozčarován praktikami části československých hospodářských kruhů rezignoval v létě 1920 na svůj úřad. Poté žil několik měsíců v Praze, kde začal psát memoáry z válečné doby. Koncem ledna 1921 odjel do Belgie projednat návrat do služeb společnosti, u níž předtím působil v Rusku, a odtud na francouzskou Riviéru, kde v přístavu Sète náhle zemřel. V březnu 1921 byl pohřben v Plzni.

Na okraji podnikatelských a politicko-organizačních aktivit se věnoval též práci filologické: za války vydal letákovou příručku ruštiny pro zajatce a v časopise Čechoslovák uveřejnil řadu kapitol o výslovnosti ruského jazyka.

L: MSN 1, s. 995; OSND 1/2, s. 1029; Tomeš 1, s. 196; Kolář Elity, s. 35; J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–18, 1993, s. 21n.; J. Kudela, B. Č. Předseda československé revoluční organisace v Rusku, 1930.

Josef Tomeš